GORDIGIANI Giovanni Battista 1795-2.3.1871: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku GORDIGIANI Giovanni Battista 7.1795-2.3.1871 na GORDIGIANI Giovanni Battista 1795-2.3.1871 bez založení přesměrování)
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 2.3.1871
 
| datum úmrtí = 2.3.1871
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 77- Hudební skladatel
+
| povolání = 77- Hudební skladatel<br />78- Hudební interpret
78- Hudební interpret
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 686-687
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 6. 12. 2019, 11:55

Giovanni Battista GORDIGIANI
Narození červenec 1795
Místo narození Modena (Itálie)
Úmrtí 2.3.1871
Místo úmrtí Praha
Povolání 77- Hudební skladatel
78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 686-687
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46493

GORDIGIANI, Giovanni Battista (též Johann), * červenec 1795 Modena (Itálie), † 2. 3. 1871 Praha, zpěvák, pedagog, hudební skladatel

Syn barytonisty Antonia G. (1775 – před 1820). Jeho bratr Luigi (1806–1860), s nímž byl už během života zaměňován, byl také skladatelem. G. studoval na konzervatoři v Miláně a asi 1815 získal první angažmá v Teatro della Pergola ve Florencii, které 1820 opustil; poté se věnoval koncertnímu zpěvu. Založil v Řezně hudební spolek a veřejnou pěveckou školu. Jeho manželkou se stala vzdělaná a literárně činná Crescence (Kreszentia) Freiin von Imsland (asi 1798 – červen 1884 Praha).

V červnu 1822 G. přijal místo učitele v pěvecké třídě pražské konzervatoře. 1826 dal hrabě z Vrtby konzervatoři k dispozici ve své zahradě malé jeviště, na kterém G. se svými studenty úspěšně vystupoval (A. Kotzebue: Fedora, s hudbou J. Nostitze, premiéra 1826; W. A. Mozart: Le nozze di Figaro, ukázky italsky, 1827; Titus, italsky, 1828). G. byl 1829 pro údajnou nedbalost propuštěn ze služby. V následujících letech je o něm málo zpráv. O Velikonocích 1831 pořádal v umělecké společnosti u pražského učitele hudby J. Proksche s malířem J. Führichem hudební a výtvarnou produkci k biblické křížové cestě; jeho manželka v témže roce vydávala v pražském listu Bohemia na pokračování literární obrazy nazvané Fragmente aus dem Leben einer stillen Frau und ihrer Schosskatze (č. 123– 127). Lze předpokládat, že G. se živil jako učitel v rodinách pražské šlechty, snad učil i v Itálii a ve Švýcarsku, kam po celý život zajížděl.

V učebním roce 1838/39 se G. vrátil na konzervatoř a pokračoval v italských operních představeních se svými studenty (W. A. Mozart: Così fan tutte s pěti reprízami, 1838). Pro italské provedení Mozartovy opery Don Giovanni (1842) nastudoval hlavní roli, v níž vynikl především dokonalou hlasovou technikou a rutinou, které nahrazovaly někdejší hlasovou svěžest. Jako pedagog měl opět problémy a 1843 byl kárán vedením konzervatoře pro nedodržování formální administrativy, vyškolil však řadu vynikajících pěvců. Učil zpěv metodou bel canto, spojenou s italštinou, což neschvalovali zastánci novější tzv. německé školy. Jeho žáci (Eleonora z Ehrenbergů, C. Soukupová, V. Blažková, Č. Vecko, F. Schütky, sestry Ludmila a Františka Stolzovy, jeho nástupce na konzervatoři F. Vogel ad.) si později osvojili i tzv. německou metodu. Od začátku šedesátých let G. narážel na kritiku českých učitelů, kteří požadovali počeštění pěvecké třídy konzervatoře. 1864 byl penzionován a žil v soukromí v Praze.

G. spolupracoval s pražským divadlem. V dubnu 1843, za ředitele A. J. Stögera, hostoval ve Stögerově Novém divadle v Růžové ulici v několika představeních italské opery (F. Ricci: La Prigione di Edimburgo). 1846 byla uvedena G. italská opera na vlastní italské libreto Consuelo, napsaná podle předlohy G. Sandové (s níž se G. patrně v Praze setkal). Dirigoval F. Škroup, G. vytvořil postavu skladatele Porpory, sirotka Consuela zpívala C. Soukupová, v tzv. kalhotkové roli zpěváka Anzoletty hostovala italská kontraaltistka M. Alboni. Německou verzi libreta pro tisk přeložila z italštiny G. manželka.

Od třicátých let psal G. církevní skladby a oblíbené písně (též na pražské texty K. E. Eberta), uváděné ještě na začátku 20. století. Jeho údajné další opery (Pygmalion, Piccolino) mohou být dílem jeho bratra. G. pracoval na románu z hudebního prostředí Leporello’s Denkwürdigkeiten (patrně nedokončen).

V pražské společnosti, zejména aristokratické, byl oblíben jako vzdělaný a příjemný host. Jeho jméno je zmíněno v mnoha memoárech. Budil pozornost vysokou postavou, nápadným oděvem a dlouhými vlasy a vousy. Podle A. Meissnera býval též hostem pražského salonu mlynáře Novotného, majitele Žofínského (Barvířského) ostrova, kam docházely významné domácí osobnosti i cizinci. Tam snad byly uváděny i jeho dramatické scény pro dva až tři zpěváky, psané ve stylu starých operních intermezz na náměty z běžného života (dnes nezvěstné). Podle Ambrose (Musikalische Briefe aus Prag, 1867) a Květů 1850 (č. 9, s. 40) provedl G. s C. Soukupovou intermezza i na pražském dvoře Ferdinanda V. k císařovým narozeninám.

D: soupis tištěných církevních skladeb a písní, in: A. Hoffmeister, Handbuch der musikalischen Literatur 1–3, Vocalmusik, Leipzig 1844, s. 10, 62, 124, 124; 5, 1852–1859, s. 397; 6, 1868, s. 556.

L: Schematismus für das Königreich Böhmen (konzervatoř, kapitola Verein zur Beförderung der Tonkunst) 1823, s. 497; 1825, s. 446; 1826, s. 451; 1827, s. 447; 1828, s. 449; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1827, s. 44, 358–359; 1829, s. 73; 1838, s. 86; 1842, s. 129; 1843, s. 96; 1847, s. 194; nekrolog, in: Blätter für Musik, Theater und Kunst 7. 3. 1871, s. 76; Bohemia 2. 3. 1871 a 4. 3. 1871; O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters 3, 1888, s. 101, 118, 169, 181, 322, 356, 357, 358, 364, 823; E. Seibertz, Book of Beauty. Phrenologisch-physiognomische Skizzen in den gräfl. Thunschen Abendgesellschaften im Winter 1842–1843, gesammelt und dem Grafen Franz Thun gewidmet, 1847 (portrét); Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, 1936, s. 82–86; HS 1, s. 369; J. Ludvová, „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na pražské něm. scéně 1807–1885), in: Divadelní revue 10, 1999, s. 47–57; J. Pešková, Provádění Mozartových oper pražskou konzervatoří v první polovině 19. stol., in: Hudební věda 38, 2001, s. 397–414; T. Volek, Mozartovy italské opery v nastudování G. G., in: tamtéž, s. 439–444; J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, s. 169–171 (se soupisem díla a rolí; přístupné z: http://encyklopedie.idu.cz).

P: NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 142, obr. 612 (s daty narození Giovanni 1798, Crescence 1805). Hudební materiál (nikoli diva delní) in: Archiv konzervatoře v Praze; ÖNB, Wien (Musiksammlung, též skladby jeho bratra); NM – České muzeum hudby, Praha; NK, Praha, Hudební oddělení, rkp. děl.

Jitka Ludvová