Verze z 1. 4. 2019, 15:48, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky) (Holoubková přesunul stránku GRÄFOVÁ Zdeňka 1886-22.8.1976 na GRÄFOVÁ Zdeňka 31.7.1886-22.8.1976 bez založení přesměrování)

GRÄFOVÁ Zdeňka 31.7.1886-22.8.1976

Z Personal
Zdeňka GRÄFOVÁ
Narození 31.7.1886
Místo narození Vrbno nad Lesy (u Loun)
Úmrtí 22.8.1976
Místo úmrtí Brno
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec

GRÄFOVÁ, Zdeňka, * 31. 7. 1886 Vrbno nad Lesy (u Loun), † 22. 8. 1976 Brno, herečka

Pocházela z rodiny přednosty stanice a později vrchního inspektora na železnici Josefa Gräfa a Augusty, roz. Pollerové. Dětství prožila v Lounech, měšťanskou školu vychodila v Pelhřimově a v Příbrami, kde začala hrát s ochotníky a příležitostně pohostinsky vystupovala v divadelních společnostech E. Zöllnerové a J. Hodra. Poté soukromě studovala herectví u K. Želenského. U kočovných divadelních společností J. E. Sedláčka (1907, 1909–12), J. Tuttra (1907/08), F. Lešanského (1908/09), A. J. Frýdy (Východočeská společnost, 1912/13) zaujala mladodramatickými rolemi ve hrách W. Shakespeara a H. Ibsena. Vícekrát účinkovala s hostujícím E. Vojanem.

1913 získala angažmá v pražské Uranii. Přestože se tu zdařile uplatnila v lidových figurách, dětských představeních i světové dramatice, její talent nebyl adekvátně využit. Mnohokrát proto hostovala v Sedláčkově společnosti.

Následně spojila svůj profesionální osud s moravskou metropolí. 1919 přešla na popud V. Štecha do Národního (Zemského, Státního) divadla v Brně, ve kterém s přestávkami hrála více než čtyřicet let (1919–33, 1934–42, 1948–61) a vytvořila přes dvě stě rolí. Poprvé se objevila jako Consuela v československé premiéře hry L. Andrejeva Ten, který dostává políčky. Díky své všestrannosti, mladistvému zjevu, eleganci, noblese a vytříbené jevištní řeči se brzy zařadila mezi přední členky souboru. Ve dvacátých a třicátých letech vyniklo její emocionální herectví v psychologicky komplikovaných postavách moderního, ale i klasického repertoáru, pohybujících se od lyricky pasivních hrdinek až k vášnivým a nespoutaným ženám, které byly vytvářeny s realistickou přesvědčivostí a citem pro vystižení nuancí ženské duše. Po příchodu do Brna ji dramaturg J. Mahen svěřil 1919/20 řadu úloh v cyklu tzv. komorních her v Redutě (Mína, J. Hilbert: Vina; Markéta, G. B. Shaw: Fannina první hra; Shawe, B. Bjørnson: Rukavička). Prosadila se v širokém typovém rozpětí jako interpretka postav Ibsenových (Hedvička, Divoká kachna /1923/; paní Elvstedová, Heda Gablerová /1927/; Solveig, Peer Gynt /1928/), ruské dramatiky (Máša, A. P. Čechov: Tři sestry /1925/; Líza, L. N. Tolstoj: Živá mrtvola /1928/), Čapkových (Mimi, Loupežník /1920/; Clythie, Ze života hmyzu /1922, 1927/; Emilia Marty, Věc Makropulos /1923/; Helena, RUR /1927/; žena Alter Egova, Adam Stvořitel /1927/), Goethových (Markétka, Faust /1932/), Shakespearových (Desdemona, Othello /1922/; Viola, Večer tříkrálový /1926/), ale i v mnoha hrách konverzačních. Vícekrát hostovala v pražském Národním divadle. 1933 odešla za manželem, režisérem Divadla na Vinohradech Bohušem Stejskalem (1896–1955, svazek skončil rozvodem), do Prahy. Do Národního divadla však nebyla přijata; pohostinsky účinkovala v Plzni a Hradci Králové.

Po návratu do Brna se přehrála do žen středního věku. Ztvárňovala trpící matky i hrdinky pronásledované životem (Dulcinea, V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota /1937/; Gertruda, W. Shakespeare: Hamlet /1936/; Alžběta, týž: Richard III. /1940/; Iokasté, Sofoklés: Oidipus /1937/; Lady Milfordová, F. Schiller: Úklady a láska /1937/), ale i současné ženy v sovětské dramaturgii. Po uzavření Zemského divadla nacisty 1942 vystupovala v divadélku Komorní hry Radosti ze života (1943) a Českém lidovém divadle (1943–44). Na mateřskou scénu se po osvobození vracela nejprve jako host. Po opětovném angažování zpodobňovala dramatické role starých žen (Marie Lvovna, R. Rachmanov: Neklidné stáří /1949/; Lízalka, A. a V. Mrštíkové: Maryša /1950/; Sofie Petrovna Berseněvová, B. A. Lavreněv: Přelom /1957/) i stále půvabných dam (Raněvská, A. P. Čechov: Višňový sad, 1952). Naposledy se představila jako královna Nyola (J. Zeyer: Radúz a Mahulena, 1960). Na popud ředitele M. Páska ještě ve vysokém stáří vícekrát hostovala v Divadle bratří Mrštíků (1967–74).

Naproti tomu film poskytl G. příležitosti jen sporadicky a až ve zralém věku. Debutovala jako matka Rezková v sociálním dramatu V. Vančury Na sluneční straně (1933). O. Vávra jí svěřil roli paní aktuárové Roubínkové v adaptaci novely A. Jiráska Filosofská historie (1937). Po mnohaleté přestávce se na filmové plátno vrátila postavou babičky ve slovenském filmu Š. Uhra Veľká noc a veľký deň (1974). Ojediněle se objevila v televizi (Čtyři sváteční dny, 1971). Její vystoupení před kamerou byla poznamenána afektovaností a teatrálností. Svůj kultivovaný hlasový projev G. využila v uměleckém přednesu a v sérii rozhlasových her, které během padesátých a šedesátých let nastudovala v brněnském studiu. Její výstup s K. Högrem ve Strindbergově hře Nejpravdivější sen (Hra snů), natočený 1936, byl uveden na gramofonové desce z cyklu Dějiny českého divadla (1971). Oceňována byla i její dlouholetá pedagogická činnost na hudebně-dramatickém oddělení brněnské konzervatoře (1926–48) a později JAMU (1948–60). Mezi její žačky patřily např. V. Matulová, V. Chramostová, V. Fialová, M. Jandeková-Lokšová. Ocenění: Státní cena za umění dramatické (1929); Cena osvobození města Brna (1953); Řád práce (1953); zasloužilá umělkyně (1954). Patřila mezi nejvýznamnější české divadelní herečky své generace. Pohřbena je na Ústředním hřbitově města Brna.

D: divadelní role: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–72, stav k 12. 5. 2016); http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=6011 (neúplný soupis divadelních rolí v Národním divadle v Brně 1930–60, stav k 12. 5. 2016); http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis divadelních rolí v Národním divadle v Praze, stav k 12. 5. 2016).

L: OSND 2/2, s. 915; MČE 2, s. 645; ČBS, s. 171; Tomeš 1, s. 375; Postavy brněnského jeviště 1, s. 28–30 (se soupisem literatury); FPH 1, s. 122; Fikejz 1, s. 322–323; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 12. 5. 2016); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 12. 5. 2016); Český hraný film II, 1998, rejstřík; https://cs.wikipedia.org (stav k 12. 5. 2016); http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2485 (stav k 12. 5. 2016); J. Götzová, Profily českých herců, 1931, s. 37; P. Fränkl, Z. G. – nárys hereckého profilu, Index 5, 1933, s. 58; B. Veselá, Žena v českém umění dramatickém, 1940, s. 184; I. Liš kutin, Interpretka moderního ženství, Divadelní zápisník 1, 1945/46, č. 17–18, s. 517–527; J. Ježková, Z. G., 1961 (diplomová práce, FF UJEP, Brno); Z. Srna, Návraty Z. G., in: Program (Státního divadla v Brně) 43, 1972, č. 5, s. 16; J. Průcha, Má cesta k divadlu, 1975, s. 190–191, 204, 254; DČD 4, 1983, rejstřík; F. Černý, Hraje František Smolík, 1983, s. 21–26; M. Flodrová, Brněnské hřbitovy, 1992, s. 34; V. Fabianová, Jsem to já?, 1993, rejstřík; E. Högerová – L. Klosová – V. Justl, Faustovské srdce Karla Högera, 1994, s. 41, 44, 47, 54, 387, 445; Z. Chmel, Galerie brněnských osobností 1, 1998, s. 70–71; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 33; Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; M. Hlavica, Dramatická tvorba brněnského studia Československé televize (1961–1991), 2012, s. 409; Rudé právo 23. 8. 1976, s. 2.

P: SOA, Litoměřice, sb. matrik, řkt. f. ú. Vrbno nad Lesy, matrika narozených 1858–1889, sig. L 183/14, fol. 85; Dokumentace v Divadelním ústavu, Praha, virtuální studovna http://vis.idu.cz/Default.aspx?lang=cz.

Zdeněk Doskočil