Biografický slovník
GRÉGR Eduard 4.3.1827-1.4.1907
| Eduard GRÉGR | |
 | |
| Narození | 4.3.1827 |
|---|---|
| Místo narození | Steyr (Rakousko) |
| Úmrtí | 1.4.1907 |
| Místo úmrtí | Lštění (u Benešova) |
| Povolání |
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 15- Lékaři 68- Redaktor nebo žurnalista |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46548 |
GRÉGR, Eduard (též GRÖGER), * 4. 3. 1827 Steyr (Rakousko), † 1. 4. 1907 Lštění (u Benešova), lékař, politik, redaktor
Nejstarší syn Josefa Grögera (1795–1884) a Josefiny, roz. Pillewitzerové; otec ho legalizoval 1829 po smrti děda Pillewitzera. Rodiče se synem odešli do Březhradu (dnes č. o. Hradec Králové), kde se rodina rychle rozrostla. Domácnost, ve které G. vyrůstal, byla dvojjazyčná, matka si nikdy dobře neosvojila češtinu. S otcem, sourozenci i spolužáky v triviálce v Semicích G. mluvil česky. Znalost němčiny mu pomohla na vyšších školách, v písecké tzv. normálce i na gymnáziu, kde se vedle němčiny pěstovala také latina. V době vyšších studií se prohloubilo jeho české vlastenectví, a to, jak sám uváděl, zejména zásluhou četby Kollárovy Slávy dcery, Rukopisu královédvorského a zelenohorského. Měl vynikající prospěch, a proto 1846 pokračoval studiem filozofie ve Vídni. 1848 tam propukla revoluce, které se hromadně účastnili také studenti. G. nezůstal stranou politických diskusí a pouličních bojů. Jeho konzervativní otec však zasáhl a povolal syna domů. Došlo k roztržce, která trvala téměř rok a G. se do Vídně nevrátil. Ještě 1848 se zapsal ke studiu na pražské lékařské fakultě, důvody tohoto rozhodnutí dodnes nejsou zcela jasné. V Praze bydlel s bratry Juliem a Gustavem, budoucím lesníkem. Všichni dobře studovali a navázali přátelství v českých vlasteneckých rodinách. G. se sblížil zejména s bratry Antonínem a Josefem Václavem Fričovými, scházel se s V. Hálkem, V. Náprstkem ad. Prostřednictvím studenta geografie Jana Palackého se seznámil i s jeho otcem Františkem a celou rodinou. Počátkem padesátých let si všichni bratři počeštili příjmení nejprve na Gréger, později Grégr.
G. absolvoval medicínu 1854. Už od studií se přátelil s prof. J. E. Purkyněm. Nastoupil jako jeho asistent do Fyziologického ústavu, kde také s ním a Purkyněho rodinou bydlel. 1858 G. předložil disertační práci O živočišném teple, na jejímž základě byl 1860 na pražské univerzitě jmenován docentem lékařské fyziky. Ve spolupráci s Purkyněm pokračoval ve výzkumu a přednáškách, v nichž se obvykle střídali, oba přes odpor rektorátu používali často češtinu. G. patřil ke stoupencům Darwinovy teorie a navzdory úřadům ji popularizoval. Články určené veřejnosti publikoval od 1855 v časopisech Živa (1861 ji také krátce redigoval) a Škola průmyslová. 1860 získal Krombholzovo stipendium na studijní cestu do Dánska, Nizozemska, Německa a Švédska, kde se setkal, jak uvedl v cestovním deníku, s B. Smetanou.
Na univerzitě přednášel pravidelně do 1862, v následujícím roce méně a později jen vzácně. Situaci na škole však sledoval nadále pozorně, zejména podporoval české národní zájmy. Působil trvale v univerzitním kolegiu, usiloval o počeštění lékařské fakulty a zřízení české univerzity. Uvědomoval si význam odborných spolků a periodik, 1861/62 pomáhal založit Spolek českých lékařů a Časopis lékařů českých. Univerzitě pomohl i tím, že ovlivnil pražskou obec, aby levně prodala pozemek na Albertově, určený pro stavbu nových ústavů a poslucháren. Přesvědčení o významu vědeckých osobností pro národní emancipaci prokázal také 1869 svou účastí na pohřbu J. E. Purkyně, ze kterého se stala národní manifestace.
V průběhu šedesátých let se G. stále více věnoval politice. 1861 byl poprvé zvolen do českého zemského sněmu za okresy ledečský a dolnokralovický, 1867 úspěch zopakoval, tentokrát v okresech vysokomýtském, skutečském a hlinském. Zemské mandáty získával pravidelně až do konce života, což mu – před zavedením přímé volby i později v sedmdesátých letech – otevřelo cestu do vídeňského parlamentu. V době pasivního odporu českých politiků však této možnosti nevyužil. 1883–1907, po opuštění taktiky pasivní rezistence, zasedal jako poslanec vídeňské říšské rady za podřipské okresy. V průběhu šedesátých let, a zejména v následujících desetiletích se prohlubovaly jeho konflikty s vedením Národní strany (staročeši) reprezentované F. Palackým a F. L. Riegrem. Vážné spory uvnitř strany vyvolal už 1863 její postoj k polskému povstání. G. nesouhlasil s konzervativním programem, klerikalismem a feudálními přežitky ani s pasivní rezistencí, kterou od 1863 uplatňovali předáci strany ve vztahu k říšské radě a od 1868 k zemskému sněmu. Neúčast českých zástupců se podle něho z oprávněného protestu stala překážkou v prosazování národních zájmů. Kritika vedení staročechů spolu s liberálními zásadami vedla 1873–74 k založení Národní strany svobodomyslné (mladočeské), jejíž program G. s bratrem Juliem a dalšími odpůrci konzervativců nadále hájil. Největší úspěchy slavili na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století. Poslanec G. vynikal zejména jako řečník a obávaný polemik, který občas nešetřil ani spolustraníky.
G. své politické názory od 1861 prezentoval v Národních listech. Po dohodě s přáteli pro ně získal jako odpovědného a vedoucího redaktora bratra Julia. Noviny se později staly tribunou liberálního křídla české politiky. Skutečnost, že nejvýznamnější české periodikum své doby připadlo liberálům, souvisela s majetkovým podílem Julia, který se stal 1862 jejich výlučným vlastníkem, a se zřízením vlastní tiskárny, na které se vedle majitele Národních listů Julia podíleli jako společníci F. Šimáček a sám G. Tiskárna začala pracovat 30. června 1862 v Růžové ulici, postupně se několikrát stěhovala. Její majitelé se museli vyrovnat s politickou perzekucí, na niž bezmála ročním vězením doplatil Julius. Tiskárnu i vydavatelství tehdy řídil G. sám. Poté se Julius soustředil na noviny a G. na tiskárnu, která kromě Národních listů tiskla i další časopisy a publikace. Významné byly zejména knižnice levných knih Matice lidu, Poesie světová nebo Bibliotheka klasiků. 1866 v tiskárně začal vycházet první český ilustrovaný časopis Květy (redaktor V. Hálek), později Humoristické listy. 1882 se bratři dohodli, že oba rychle se rozvíjející podniky oddělí a tisk Národních listů bude zajištěn samostatně v Mariánské (dnes Opletalově) ulici. Tiskárna zůstala v budově původní Breitfeldovy strojírny v ulici V Tůních, a to i v následujících generacích.
G. se 1863 oženil s Antonií, roz. Svítirohovou (1834–1908), dědičkou domu blízko novoměstských hradeb (v dnešní Sokolské ulici). Manželé měli osm dětí, ze kterých se pět dožilo dospělosti: Vladimír (* 1865), Břetislav (* 1869), Zdislav (1874–1918), Viktor (* 1878) a Olga (* 1871). Ke G. zálibám patřily myslivost, sport a pobyt v přírodě. Vlastnil nebo si najímal honitby, až zakotvil na Benešovsku ve Lštění, kde si po polovině osmdesátých let dal postavit vilku. Ve vyšším věku na venkově trávil stále více času. Veřejně sledovanou událostí se stala oslava jeho osmdesátých narozenin. Pocta G. jako jednomu z patriarchů české politiky však pro něho neznamenala konec politických polemik. Ještě na sklonku života vystoupil na zemském sněmu s obhajobou svých politických rozhodnutí a s obranou proti nařčení ze strany agrárníků z korupce. Nedlouho poté zemřel. Pohřben byl na Hradišti ve Lštění.
D: Stráž ve ville Metternichově (Z denníku Vídeňského studenta), in: Včela 10. 3. 1849, č. 20, s. 77; K objasnění našich domácích sporů, 1874; Naše politika, 1876; E. G., Přívrženci obeslání rady říšské, 1879; Slovo osudné, 1883; E. G., Denník 1–2, Z. V. Tobolka (ed.), 1908, 1914.
L: OSN 10, s. 459–460; 28, s. 498; MSN 2, s. 1058–1059; ÖBL 2, s. 54; LČL 1, s. 816–819 (se soupisem díla a literatury); Po 50 letech. Dr. Edv. G. a syn, knihtiskárna v Praze, 1912; Půlstoletí Národních listů, Almanach, b. d.; K. Tůma, Život Julia G., slavného obránce svobody české, 1896, passim; H. Traub, Z počátků rozkolu v české politice, in: ČČH 36, 1930, s. 90–117; T. Vojtěch, Mladočeši a boj o politickou moc v Čechách, 1980, passim; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík (se soupisem literatury); E. Grégr, Historie rodiny, [1996]; J. Pokorný, Bratři E. a Julius Grégrové, in: tamtéž, s. 173–196; Bratři Grégrové a česká společnost v druhé polovině 19. století, P. Vošahlíková – M. Řepa (eds.), 1997, passim; L. Velek, Ke dvěma výročím lékaře, biologa, nakladatele a politika E. G., in: Živa 55, 2007, č. 4, s. 161–168; M. Myška a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska 2, 2008, s. 104–107.
P: Archiv NM, Praha, Korespondence Julia G. a E. G.; LA PNP, Praha, osobní fond.
Pavla Vošahlíková
Knihtiskárna E. Grégra v Praze na pomezí ulic V Tůních a Hálkova
Hrob Eduarda Grégra ve Lštění
