GRAU Vilém 16.2.1807-5.2.1863: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 12. 2019, 12:34

Vilém GRAU
Narození	16.2.1807
Místo narození	Praha
Úmrtí	5.2.1863
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec
Citace	Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 718-719
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48137

GRAU, Vilém (vl. jm. Šedivý, Matěj), * 16. 2. 1807 Praha, † 5. 2. 1863 Vídeň (Rakousko), herec, režisér, dramatik

Syn pražského měšťana a ševcovského mistra. Vystudoval gymnázium na Starém Městě pražském, z filozofické přípravky odešel k divadlu. 1824 debutoval ve Stavovském divadle (pod vlastním jménem), 1825 získal angažmá v Theater an der Wien a koncem 1826 ve Stavovském divadle. Někdy před 1832, kdy se mu narodil syn, se poprvé oženil. 1834 opustil angažmá i Prahu a od té doby střídal delší pobyty s krátkodobými hostováními u německých scén na různých místech monarchie od Vídně (Theater in der Josefstadt) přes chorvatský Záhřeb (říjen 1834 – březen 1836) po Trnavu, Trenčianské Teplice (1837/38 i jako režisér) a Pešť (1839–41, také jako režisér). 1840 ovdověl a není zjištěno, kdy se oženil znovu. Syn Jan z druhého manželství (Praha 1850–1897, používal též jméno Grau) se stal hercem českých kočujících společností. V rodové herecké tradici, trvající do současnosti, pokračovaly dvě z jeho dcer, Marie, provd. Lierová, a Anna, provd. Rodenová, potomky v přímé linii jsou bratři Karel a Marian Rodenové.

G. 1841 usiloval bezvýsledně o angažmá ve Stavovském divadle, následujícího roku byl přijat ředitelem J. A. Stögerem do souboru Nového divadla v Růžové ulici. Po ztroskotání této scény hrál G. s přestávkami v českých představeních ve Stavovském divadle (1846–47, 1849–51 a 1853–55) a hostoval u německých divadel (1852 v Hamburku, 1854 ve Štýrském Hradci); obživu mu zajišťoval niťařský krám v Praze. V létě 1855 odešel na venkov k cestující společnosti F. Zöllnera, kde byl krátce artistickým správcem po smrti J. K. Tyla (1856). Téhož roku přestoupil k německé společnosti G. J. Mussika (stagiony v Mariánských Lázních, Chebu a Žatci, zima 1857/58 v Plzni). Po zbytek divadelní dráhy působil u německých scén mimo české země: ve Lvově (1858/59), Krakově (1859/60) a nakonec ve Vídni (Theater in der Josefstadt 1860–62, zde i v několika poloochotnických českých představeních pro krajany). Tam podlehl tyfové nákaze a byl pohřben.

Od začátku herecké dráhy jevil předpoklady k tzv. charakterním rolím a k úlohám intrikánů. Jeho projev se vyznačoval nadsazenými, silně teatralizovanými výrazovými prostředky. Během angažmá ve Stavovském divadle se uplatňoval v německém provozu, vytvořil řadu rolí v Shakespearových hrách (Edmund, König Lear; Solanio, Der Kaufmann von Venedig; Güldenstern, Hamlet, ad.). Souběžně hrál v českých představeních, občas i v operách (menší basové partie). Na přelomu dvacátých a třicátých let, za éry J. N. Štěpánka, patřil k protagonistům utvářejícího se českého souboru. Jeho nejvlastnější doménou však byly role zlosynů, loupežníků a intrikánů v oblíbených rytířských hrách (Kust, vůdce loupežníků, H. Cuno: Loupežníci na Chlumu; Flodoardo–Abelíno, H. Zschokke: Abelíno, veliký zbojník; Rinaldo Rinaldini, Ch. A. Vulpius: Rinaldo Rinaldini, hlava loupežníků) a veskrze záporné postavy (např. Wurm, F. Schiller: Kabale und Liebe; Kain, J. N. Štěpánek, hudba F. Škroup: Bratrovrah; Claudius, W. Shakespeare: Hamlet). Jeho ztvárnění obou bratří, Karla a France, v Schillerových Loupežnících mu vyneslo obdiv i odsudek. Úkoly v nové dramatice čtyřicátých let, zejména Tylově (Valenta v Paličově dceři či Zeman Zápolský v Paní Marjánce, matce pluku), jej nutily mírnit afektovanou expresi a nahrazovat ji střídmějším výrazivem. Pro role ve fraškách, např. v Nestroyově Lumpacivagabundovi, volil drastickou komiku a k beneficím si stále vybíral zastarávající rytířsko-loupežnické hry, v nichž mohl uplatnit své již ustrnulé herectví, které se v závěru jeho pražského působení jevilo jako nechtěná parodie starého stylu. V literatuře je zmiňován jako autor her Ein Lustspiel ohne Titel a Boldini de Carmasino (texty ani provedení nezjištěny); pro česká představení adaptoval truchlohru J. Anzengrubera, hráno s titulem Františkán Bertold Schwarz, vynálezce prachu (1848, G. v titulní roli). G. byl jedním z propagátorů letní divadelní scény v Praze a údajně doporučil místo, kde byla 1849 zbudována Aréna ve Pštrosce.

L: RSN 3, s. 481; OSN 10, s. 438; MSN 2, s. 1053; nekrolog, in: Lumír 13, 1863, s. 167–168; Blätter für Theater, Musik und Kunst 9, 1863, č. 12, s. 3; J. Arbes, V. Grau, český Doppel Moor, in: Rozhledy literární 1, 1886/87, s. 59–61, 96–98, 148–151, pokračování in: Česká Thalia 6, 1892, s. 61–64, 73–76; Z galerie českého herectva 1, b. d. [1911]; O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters 3, 1888, s. 161, 187, 307, 315, 320; J. Vondráček, Počátky českých kočovných divadelních společností, in: Budivoj 21. 7. 1914; týž: Dějiny českého divadla. Doba obrozenská 1771–1824, 1956, rejstřík; J. Knap, Zöllnerové, 1958, rejstřík; DČD 2, rejstřík; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, rejstřík; ND a jeho předchůdci, s. 121–122; M. Cesnaková-Michalcová, Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, 1997, s. 120; F. B. Mikovec, Česká Thálie kolem 1850, 2010, rejstřík; E. Šormová a kol., Česká činohra 19. a začátku 20. století 1, 2015, s. 221–224 (se soupisem rolí, pramenů a literatury).

P: Archiv hl. m. Prahy, sign. JCH N16, matrika nar. řkt. f. ú. sv. Jindřicha 1794–1807, s. 789, obr. 790 [zapsán Mathias Joseph Schediwy]; Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (pražští příslušníci), Schediwy, Mathias 361–1807, Šedivý, Jan [syn] 329–1850.

Eva Šormová