GRAZIANI Andrea 15.6.1864-27.2.1931: Porovnání verzí
m (Holoubková přesunul stránku GRAZIANI Andrea 1864-1931 na GRAZIANI Andrea 15.6.1864-27.2.1931 bez založení přesměrování) |
|||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
+ | | citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 721 | ||
}} | }} | ||
Verze z 8. 12. 2019, 12:38
Andrea GRAZIANI | |
Narození | 15.6.1864 |
---|---|
Místo narození | Bardolino (u Verony, Itálie) |
Úmrtí | 27.2.1931 |
Místo úmrtí | Prato (Itálie) |
Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
Citace | Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 721 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46535 |
GRAZIANI, Andrea, * 15. 6. 1864 Bardolino (u Verony, Itálie), † 27. 2. 1931 Prato (Itálie), generál, organizátor českých legií
Od mládí sloužil v armádě. Díky úspěchům v koloniálních bojích proti Habeši (dnes Etiopie), které byly jeho první vojenskou akcí, se stal od 1885 členem generálního štábu italské armády. Na počátku první světové války stanul v čele 11. pluku lehké pěchoty. Jako její velitel uvykl podobné přísnosti, jaká panovala ve francouzské cizinecké legii. S 44. pěší divizí, které velel od 1916, se vyznamenal na pozici Monte Pasubio. S 33. divizí zasáhl po prolomení fronty u Caporetta koncem října 1917, kdy kryl ústup na řeku Piavu, a tvrdě čelil nastalému chaosu. Poté byl krátce postaven do čela Inspektorátu nad hnutím zběhů, organizoval hromadné popravy dezertérů. Po dohodě M. R. Štefánika s vrchním velitelem italských vojsk A. Diazem byl G. v květnu 1918 jmenován velitelem Československé divize v Itálii. Vedl její organizaci i výcvik a u československých dobrovolníků byl oblíbený, ač vynikal přísností (pokusy o dezerci i u nich trestal smrtí). Se 6. pěší divizí hájil úsek Monte Altissimo – Val Lagarina. Usiloval o prosazení nezávislosti jednotky na italském velení, a proto se netěšil přízni nadřízených, kteří ho v říjnu 1918 dali odvolat a nahradili jej generálem L. G. Piccionem. Díky entusiasmu, přísnosti a schopnosti setrvat s mužstvem za každé situace si G. vysloužil přezdívku „náš táta“, respektive „papa G.“. Na počátku roku 1919 byl rehabilitován a převeden do výslužby. ČSR navštívil poprvé 1920 s náležitými poctami úřadů a vřelým přijetím legionářů. Nedlouho po uchopení moci B. Mussolinim v Itálii 1922 G. velel jednotce fašistické milice IV. raggruppamen - ti CCNN (černých košil). Po ukončení vojenské dráhy spolupracoval při zavodnění polností kolem rodiště. Zahynul po pádu z vlaku při návratu z Říma. Stal se nositelem několika československých vyznamenání: válečného kříže, revoluční medaile a Řádu bílého lva. G. jméno nesla 1938–48 ulice v Praze-Dejvicích (dnes Zelená).
L: OSND 2/2, s. 929; KSN 4, s. 546; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 45; B. Klípa, Vojáci ho zbožňovali…, in: DaS 17, 1995, č. 4, s. 25–28; M. Lašťovka – V. Ledvinka a kol., Pražský uličník 2, 1999, s. 463; https://it.wikipedia.org/ (stav k 29. 3. 2016).
P: VHÚ, Praha, osobní fond.
Petr Kužel