Verze z 7. 4. 2019, 13:36, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

GREBENÍČKOVÁ Růžena 1.11.1925-21.7.1997

Z Personal
Růžena GREBENÍČKOVÁ
Narození 1.11.1925
Místo narození Sušice
Úmrtí 21.7.1997
Místo úmrtí Praha
Povolání 65- Literární historik, kritik nebo teoretik

GREBENÍČKOVÁ, Růžena, * 1. 11. 1925 Sušice, † 21. 7. 1997 Praha, literární teoretička, kritička, překladatelka

Pocházela z rodiny zemědělského inženýra a středoškolského profesora Antona Grebeníčka (1897–1964) a modistky Josefy, roz. Patlejchové (1898–1991); sestra Eva G. (1927–2000) se stala grafičkou a výtvarnicí. G. 1944 maturovala na reálném gymnáziu v Přerově, kam se rodina odstěhovala, v době protektorátu se vyučila modistkou. V té době organizovala také ilegální studentské divadlo. Od mládí se věnovala studiu jazyků, proto se 1945 zapsala na Filozofickou fakultu UK v Praze, kde absolvovala obory filozofie, francouzština a komparatistika (1949). K jejím učitelům patřili např. komparatista K. Krejčí, filozof J. Patočka, literární historik V. Černý a estetik J. Mukařovský. Během studií vstoupila 1946 do KSČ. 1949 na fakultě stanula před tzv. čestným soudem kvůli schvalování pamfletu na V. Nezvala (báseň Socialistická láska). 1952 obhájila rigorózní práci Cervantesova dramaturgie (PhDr.).

Působila 1948/49 jako lektorka dějin literatury a estetiky na FAMU, 1949–51 učila na základní škole v Jenišově Újezdě (z. l. u Bíliny), následně byla ediční referentkou Ústřední rady odborů. 1953–81 pracovala v ČSAV, nejprve ve Slovanském ústavu, kde jako aspirantka obhájila 1961 kandidátskou práci Literární názory českých radikálních demokratů a revoluční demokratická kritika česká (CSc.) a stala se vědeckou pracovnicí. 1964 přešla v rámci reorganizace Československé akademie věd do Ústavu jazyků a literatur, později přejmenovaného na Ústav pro českou a světovou literaturu. 1971 byla vyškrtnuta z KSČ. V šedesátých letech přispívala do řady periodik odborných i popularizačních, např. Slovanský přehled, Světová literatura, Orientace, Kritický sborník, Tvar, Divadelní revue, Literární noviny, Československá rusistika, Plamen, ale také do denního tisku. Některé její starší studie 1995 shrnul M. Špirit do výboru Literatura a fiktivní světy I. (1996 cena Nadace Českého literárního fondu).

G. měla velmi široké odborné zájmy. Zabývala se německou, rakouskou, francouzskou, španělskou a ruskou literaturou 18.–20. století, především romantismem a expresionismem. Byla spoluautorkou třídílných Dějin francouzské literatury 19. a 20. století (1966–1979). Pozornost věnovala také literatuře české, kterou vnímala v širokém evropském kontextu. Z domácí literatury se nejvíce zabývala osobností a dílem K. H. Máchy. S O. Králíkem se podílela na redakci sborníku Realita slova Máchova (1967). 1984 vyšel v samizdatovém nakladatelství Expedice její výbor Máchovské studie (2. vyd. 2010). Napsala obsáhlou úvodní studii k Máchovu výboru básní Mrtvé labutě zpěv (1987). Její předmluva, která měla být součástí jubilejního vydání Máje v roce 1986, nebyla nakonec uveřejněna, v rukopise zůstaly také dvě nedokončené studie o její cestě do Itálie, kterou podnikla v Máchových stopách. G. propojovala přístupy literárněhistorické a literárněteoretické, z mytologického hlediska polemizovala se sémiotickým a typologickým přístupem a navazovala na ruskou formální školu a strukturalismus. K žánrům, kterým věnovala největší pozornost, patřily moderní román a drama, jejichž teorií se zabývala. Psala také obsáhlé předmluvy a doslovy k dílům české i světové literatury. Od konce šedesátých let publikovala pod různými jmény, některé práce uveřejnila pod pseudonymem Helena Matoušová, jiné pokrývali její přátelé (Věra Saudková, Miloslav Jehlička, Jaroslav Kudrna, Jiřina Táborská), leckdy užívala různých šifer a další texty vyšly v samizdatu. Její práce vycházely rovněž v zahraničí. G. se člensky angažovala v Mezinárodní společnosti Roberta Musila (Internationale Robert Musil-Gessellschaft), sídlící ve Vídni. 1985 jí byla udělena Herderova cena za výrazný přínos evropské literární komparatistice.

Provdala se za filozofa Karla Kosíka (1926–2003). Manželství se na konci šedesátých let rozpadlo. Syn Antonín Kosík (* 1952) je matematikem a logikem, dcera Irena Kosíková (* 1954) varhanicí a pedagožkou, syn Štěpán Kosík (* 1955) se mj. zabýval keltskou literaturou.

D: bibliografie, in: M. Špirit, Dílo R. G., in: Kritický sborník 17, 1997/1998, č. 4. Monografie: O knize A. Zápotockého Rudá záře nad Kladnem, 1952; Tělo a tělesnost v novověkém myšlení, 1997; O literatuře výpravné, 2015. Studie: Nesouměřitelný výtvor (Goethův Faust), in: Kniha o Faustovi, J. Pokorný (ed.), 1982, s. 61–175; Masné krámy Prokopa Šedivého. Česká národní veselohra, in: Divadelní revue 3, 1992, č. 4, s. 25–30. Edice: Čeští radikální demokraté o literatuře, 1954; R. Musil, Eseje, 1969. Překlady: K. J. Hirsch, Císařské počasí, 1976; L. Winder, Následník trůnu, 1979 (2. vyd. 1997 s G. doslovem); I. Frenzel, Friedrich Nietzsche, 1995.

L: Kudělka–Šimeček, s. 132–133 (se soupisem díla do 1971); Souvislosti. R. G. k šedesátinám a pořád, J. Kolár (ed.), 1985; P. Wunderli, R. G., Herder-Preisträgerin 1985, in: Musil-Forum 11–12, 1985–1986, s. 98–100; SČS 45, s. 202–203; Knapík, s. 88; Slovník českých spisovatelů, 2000, s. 198–199; Tomeš 1, s. 376; A. Filipová, Velký stůl pod okny. Vzpomínka, in: Literární noviny 3. 12. 1997, s. 10; vj, Ztráta pro českou literaturu, in: Lidové noviny 26. 7. 1997; L. Kusáková, Zemřela R. G., in: Česká literatura 45, 1997, č. 5, s. 556–558; M. Špirit, R. G. a její rukopis. Studie, komentář, bibliografie, 2015; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ (se soupisem díla a s literaturou; stav k 17. 5. 2016); https://cs.wikipedia.org/ (stav k 17. 5. 2016).

Lenka křížová