Verze z 9. 12. 2019, 12:45, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

GREIF Josef 18.3.1871-28.2.1954

Z Personal
Josef GREIF
Narození 18.3.1871
Místo narození Hostomice pod Brdy
Úmrtí 28.2.1954
Místo úmrtí Sloup v Čechách (u České Lípy)
Povolání 78- Hudební interpret
80- Mecenáš nebo organizátor hudebního života
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 740
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=74998

GREIF, Josef, * 18. 3. 1871 Hostomice pod Brdy, † 28. 2. 1954 Sloup v Čechách (u České Lípy), klavírista, dirigent, hudební organizátor

Syn statkáře Emanuela G. (1839–1910), bratr právníka Emanuela G. (1869–1935) a Karla G. (1885–1964). Po maturitě na příbramském gymnáziu studoval od 1889 na pražské české lékařské fakultě (MUDr. 1898), v praxi se specializoval na dermatologii. V hudbě se vzdělával soukromě, v šestnácti letech vystoupil poprvé jako pianista. Navštěvoval přednášky hudebního skladatele K. Steckera, během nichž se sblížil s V. Novákem, který se stal jeho přítelem i učitelem. G. krátce působil jako sbormistr pěveckého kruhu Tovačovský, který 1897 vedl na zájezdu do Vídně. Stal se spoluzakladatelem a prvním dirigentem pražského Orchestrálního sdružení (1905–07). Mezi 1907–24 žil v USA, kde vedle lékařské a pedagogické praxe byl i dirigentem zpěváckého spolku Marx v Chicagu. Jako pianista a varhaník uváděl českou hudbu, zejména B. Smetany. 1927–35 žil v Austrálii, na Novém Zélandu a v Chorvatsku. Po návratu do vlasti pobýval v rodišti (1935–45), kde s ochotníky nastudoval Smetanovy opery Prodaná nevěsta a Hubička. Závěr života strávil ve Sloupu v Čechách.

L: HS 1, s. 375; Z. Nejedlý, Orchestrální sdružení v Praze, 1913, s. 6–12; J. Plavec, K úmrtí Dr. J. G., in: Hudební rozhledy 7, 1954, č. 7, s. 297.

P: SOA, Praha, Sbírka matrik, matrika nar. řkt. f. ú. Bezdědice, sign. BE 33, s. 185; Archiv UK, Praha, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I. (1882–1900), s. 541.

Mojmír Sobotka