GROHMANN Joseph Virgil 12.12.1831-12.10.1919: Porovnání verzí

Verze z 9. 12. 2019, 13:15

Joseph Virgil GROHMANN
Narození	12.12.1831
Místo narození	Lipová (u Šluknova)
Úmrtí	12.10.1919
Místo úmrtí	Praha
Povolání	55- Jazykovědec 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 759-760
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46582

GROHMANN, Joseph Virgil, * 12. 12. 1831 Lipová (u Šluknova), † 12. 10. 1919 Praha, pedagog, filolog, politik

Jeho rodiště se původně jmenovalo Hanšpach. G. pocházel z německé rodiny, dokonale však ovládal češtinu. Studoval na gymnáziích v České Lípě a v Litoměřicích, od 1852 klasické a germánské jazyky a sanskrt na filozofické fakultě pražské univerzity, kde ho ovlivnili G. Curtius a A. Schleicher (PhDr. 1856). Působil jako středoškolský pedagog: 1856 suplent na staroměstském gymnáziu, 1856–63 na obchodní akademii v Praze. Angažoval se také politicky, 1862–66 byl poslancem českého zemského sněmu. Od 1866 stál jako ředitel v čele vyšší reálky v Litoměřicích, 1869 byl jmenován místodržitelským, později dvorním radou. Za zásluhy v oblasti kulturní a společenské vyznamenán Řádem železné koruny, zvolen též mimořádným členem KČSN.

1902 se stal čestným občanem Českých Budějovic. G. náležel ve své době k předním německým badatelům v oboru lidové kultury v českých zemích, ideově navázal na V. Krolmuse či I. J. Hanuše. Úzce spolupracoval se Spolkem pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen), 1863–70 redigoval spolkové periodikum (Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen). Do odborné literatury se 1861 uvedl historicko-filologickou prací dokazující nepravost rukopisu údajně pocházejícího z 10. století a uloženého ve Vídni.

K nejvýznamnějším G. dílům patří dvě sbírky lidové slovesnosti: Sagen-Buch aus Böhmen und Mähren (1863) a Aberglauben und Gebräuche aus Böhmen und Mähren (1864, v nichž se věnoval středním, severovýchodním a severním Čechám; jednotlivé záznamy řadil tematicky). Zatímco do první sbírky zahrnul historické, místní i démonologické pověsti (většinou vlastní zápisy), do druhé pověry a obyčeje českého i německého původu. Se sběrem materiálu mu pomáhali i studenti. Německé zvyky G. shromáždil na základě vlastních zápisků, české čerpal ze starších prací autorů J. V. Houšky, I. J. Hanuše či J. Jirečka. V ediční praxi se G. odpoutal od romantických představ o nutnosti beletrizace pověstí, zaznamenané texty editoval v autentické formě, v níž nedocházelo ke ztrátě lidových prvků. Z G. sbírek hojně čerpali (byť bez uvedení původního zdroje) pozdější autoři, např. J. Svátek.

G. se zařadil k významným propagátorům česko-německé spolupráce na vědecké úrovni. Zdůrazňoval, že sběr německých zvyků a obyčejů z Čech by nedosáhl cíle, pokud by nepřihlížel k lidové kultuře českého obyvatelstva. Na základě pečlivého srovnávacího přístupu poukázal na mísení prvků lidové slovesnosti německého i českého etnika, česká tradice se mu zdála původnější. V jeho textech byl patrný český zemský patriotismus, směřující k pokojnému soužití českého a německého etnika v jednom územním celku.

D: výběr: Ueber die Echtheit des althochdeutschen Schlummerliedes, 1861; Apollo Smintheus und die Bedeutung der Mäuse in der Mythologie der Indogermanen, 1862; Medizinisches aus dem Atharvéda-Takman, 1865; Pověsti z Čech, 2009; Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě, 2010.

L: OSN 10, s. 504–505; MSN 2, s. 1067; Československá vlastivěda 2. Člověk, 1933, s. 375; D. Klímová, Lidové vyprávění v období národního obrození v Čechách, 1980, s. 70; J. Jech, K otázce vzájemných vztahů mezi lidovou prózou českou a německou, in: Slavia. Časopis pro slovanskou filologii 62, 1993, č. 3, s. 273–278; Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 1, S. Brouček – R. Jeřábek (eds.), 2007, s. 61; P. Janeček, Zapomenutá sbírka pověstí J. V. G., in: J. V. G., Pověsti z Čech, 2009, s. 237–242; P. Janeček, Folkloristické dílo J. V. G., in: J. V. G., Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě, 2010, s. 269–274.

Lukáš F. Peluněk