Verze z 17. 5. 2021, 12:40, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

GROSSMAN Jan 22.5.1925-10.2.1993

Z Personal
Jan GROSSMAN
Narození 22.5.1925
Místo narození Praha
Úmrtí 10.2.1993
Místo úmrtí Praha
Povolání 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 771-772
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46590

GROSSMAN, Jan (vl. jm. Grossmann), * 22. 5. 1925 Praha, † 10. 2. 1993 Praha, divadelní režisér, kritik, překladatel

Někdy se uvádí chybné datum narození: 23. května. Maturoval na klasickém gymnáziu (1944). Jako člen nekomunistické skupiny mládeže Hnutí za svobodu se zúčastnil protinacistického odboje. 1945 bojoval v Květnovém povstání a podílel se na založení nakladatelství a deníku Mladá fronta, kde 1945–46 pracoval jako redaktor. 1945–48 studoval na FF UK literární komparatistiku u V. Černého a estetiku u J. Mukařovského, po únoru 1948 byl při prověrkách ze studií vyloučen (PhDr. získal až 1991 na základě výboru statí Analýzy).

Jako literární kritik a teoretik G. debutoval v katolické revui Řád, revue pro kulturu a život teoretickou statí Integrálný realismus (1943), v níž byl zárodek uměleckého směru, který nazval dynamoarchismus (z řeckého „dynamis“ = síla, mohutnost a „arché“ = počátek). Dynamoarchisté pod G. vedením vydali 1946 sborník Aktiv, kolem kterého se semkli J. Morák, J. Vladislav, I. Andrenik, J. Hořec, F. Listopad, O. Kryštofek, později i I. Fleischmann a M. Sedloň. Program, vypracovaný G. a Morákem, se hlásil k „aktivní anarchii“; vyvěrala z odporu k válkám, ze souhlasu se socialismem, avšak také z odmítání deklarativní ideologie v umění, ať komunistické, nebo katolické či jiné. Základem umělecké tvorby je mytizace všednodennosti a zachycení člověka v jeho základních životních situacích. Tím se směr přiblížil Skupině 42, zejména J. Chalupeckému a J. Kolářovi, a anticipoval poezii všedního dne z časopisu Květen. Kořeny směru G. hledal v německé romantické literatuře, v díle E. A. Poea, J. A. Rimbauda, R. M. Rilka, V. V. Majakovského a V. Holana i v subjektivismu L. Klímy s jeho soustředěním veškeré metafyziky na člověka. Vedle válečného Manifestu nahého člověka K. Bednáře šlo v případě G. skupiny o další českou modifikaci existencialismu, všeobecně nepochopenou a odsuzovanou.

1945–48 G. tiskl teoretické příspěvky a recenze v Mladé frontě, mládežnickém časopise My (vedl zde 1946–47 kulturní rubriku), Generaci, Kvartu, Listech (ročník 1947/48 redigoval s J. Chalupeckým), Lidové kultuře, Svobodných novinách. Zároveň 1946–49 pracoval jako lektor činohry Národního divadla. 1949 po útoku L. Štolla byl zbaven možnosti publikovat a uchýlil se jako dramaturg a režisér k divadlu. Po částečné rehabilitaci, k níž přispěl hlavně E. F. Burian, se 1956 stal redaktorem poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Do literatury znovu uvedl J. Haukovou, redigoval sbírky M. Kundery, M. Floriana, J. Skácela, M. Holuba, J. Šotoly, M. Macourka, byl editorem F. Halase, J. Ortena, B. Brechta, zabýval se literárním dílem J. Koláře. Na základě prověrkového řízení byl jako nestraník koncem 1958 z nakladatelství propuštěn a od té doby se věnoval profesionálně divadlu. V teoretických studiích, zveřejňovaných na přelomu padesátých a šedesátých let převážně v časopisech Divadlo a Divadelní noviny, ač v nich převažovala teatrologická témata (dílo B. Brechta, A. Radoka, úvahy o jevištním výtvarnictví, hereckém stylu a práci divadelních scén), bohatě využíval literárněvědné erudice (F. Kafka, J. Hašek, A. Jarry, V. Havel aj.). Za tzv. normalizace nesměl publikovat.

Po odchodu z Národního divadla pracoval 1949–53 jako dramaturg Státního divadla v Brně, kde debutoval i jako režisér činohry (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky; H. v. Kleist: Rozbitý džbán) a baletu (S. S. Prokofjev: Popelka; B. V. Asafjev: Bachčisarajská fontána). Po návratu do Prahy byl 1953–56 dramaturgem Burianova Armádního uměleckého divadla (od sezony 1955/56 divadla D 56), které orientoval k moderní tvorbě (J. Topol, J.-P. Sartre, F. G. Lorca). Příležitostně zde i režíroval (B. Brecht: Pušky paní Carrarové; F. Šrámek: Hagenbek). 1959–60 externě dramaturgicky spolupracoval s Laternou magikou a podílel se na Radokově koncepci „světelného divadla“. 1960–62 byl dramaturgem a režisérem Městského divadla v Kladně (B. Brecht: Matka Kuráž a její děti; V. Vančura: Josefina).

1962–68 G. působil jako dramaturg a režisér v pražském Divadle Na Zábradlí, kde se stal po I. Vyskočilovi také šéfem činohry. Scénu žánrově přeorientoval od malých forem k uvádění děl světového absurdního divadla. V české premiéře dramaturgicky představil díla Ionescova – Plešatou zpěvačku a Lekci (1964) či Beckettovo Čekání na Godota (1965). Ovlivnil finální tvar raných her V. Havla (Zahradní slavnost, 1963; Vyrozumění, 1965; Ztížená možnost soustředění, 1968), kterého pro divadlo získal jako dramaturga a kmenového autora. G. dramaturgická koncepce usilovala o apelativní divadlo, stavící před diváky základní otázky života jedince i společnosti. Charakterizovala ji tematická provázanost moderního absurdního repertoáru (vnímání člověka jako oběti či spolutvůrce dehumanizovaného systému, reflexe deformací lidských hodnot a fungování odosobněných struktur) a jeho stylová podobnost, kladoucí důraz na intelektuální, často groteskní humor, analýzu každodenní absurdity, antiiluzivnost a interpretační vícerozměrnost. G. režie se vyznačovaly zkratkou, náznakem, metaforami, protiklady, promyšlenou, ostře vypointovanou gradací. Nastudoval mj. Jarryho grotesku Král Ubu (1964), Havlovo Vyrozumění (1965), vlastní dramatizaci Kafkova Procesu (1966) či Macourkovu Hru na Zuzanku (1967). Přetvořil Divadlo Na Zábradlí v přední činoherní scénu, jejíž inscenace měly ohlas i v zahraničí. 1968 ze souboru pro neshody odešel.

Po nástupu tzv. normalizace hostoval Husákovu režimu nepohodlný G. jako režisér v SRN (B. Brecht: Žebrácká opera), Nizozemsku (F. Kafka: Proces; A. Strindberg: Slečna Julie; M. Bontempelli: Naše Dea; J. Hašek: Švejk; N. V. Gogol: Revizor), Švýcarsku (M. Walser: Všichni odcházejí k zámku; L. Holberg: Jeppe z vršku; Sofokles: Oidipus) a Rakousku (A. P. Čechov: Racek). Kvůli účasti na amatérském představení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích 1975 mu byla práce v zahraničí zakázána, nadále směl působit jen na oblastních scénách. 1974–80 byl jako režisér angažován v Západočeském divadle v Chebu (např. W. Shakespeare: Král Lear; Molière: Škola pro ženy; J. Bouček: Popel a hvězdy; A. P. Čechov: Racek; Višňový sad; vlastní dramatizace Švejka) a 1980–82 v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (N. V. Gogol: Ženitba; A. a V. Mrštíkové: Maryša; B. Brecht: Pan Puntilla a jeho služebník Matty; Molière: Don Juan). Hostoval také v Naivním divadle – Studiu Ypsilon v Liberci (E. Radzinskij: Rozhovory se Sokratem) a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (F. Crommenlynck: Vášeň jako led). Po návratu do Prahy režíroval 1982–89 v Divadle S. K. Neumanna (A. P. Čechov: Strýček Váňa; Sofoklés: Oidipus; J. Webster: Vévodkyně z Amalfi; M. Bontempelli, Naše Dea; E. Albee: Kdopak by se vlka bál; W. Shakespeare: Oko za oko), spolupracoval s Violou a Divadlem na Vinohradech. 1989 nejprve hostoval a poté znovu nastoupil do Divadla Na Zábradlí, 1991–93 byl jeho ředitelem. Pokusil se vrátit k programu apelativního divadla a vytvořil několik inscenací (dvě nastudování Molièrova Dona Juana /1989, 1992/; české premiéry Havlových her Largo Desolato /1990/ a Pokoušení /1991/; K. Steigerwald: Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma /1991/), které patřily ke stěžejním dílům českého divadla porevolučních let. Překládal divadelní hry (E. O’Neill, T. Williams, A. Miller, W. Saroyan, A. J. Cronin, L. N. Rachmanov, P. Karvaš), je autorem série dramaturgických úprav a několika dramatizací (např. J. Hašek: Švejk; F. Kafka: Proces). Byl dvakrát ženat: s herečkami Violou Zinkovou (* 15. 6. 1925 Praha) a Marií Málkovou (* 14. 4. 1941 Vysoké Mýto). Podepisoval se též Jan M. Grossman a šifrou JMG. Získal medaili Za zásluhy I. stupně in memoriam (1995). Patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého kritického myšlení a divadelního umění druhé poloviny 20. století.

D: divadelní režie: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních režií s obrazovými dokumenty, stav k 14. 7. 2016); http://vis.idu.cz/Biblio.aspx (soupis bibliografických údajů o kritikách, stav k 14. 7. 2016); studie: Dvě studie o Kafkovi, 1990 (s M. Uhdem); Analýzy, J. Holý – T. Pokorná (eds.), 1991 (s bibliografií a soupisem režií); Texty o divadle, 1999–2000; J. G. Mezi literaturou a divadlem 1–2, P. Šrámek (ed.), 2013; dramatizace a adaptace: Překlady: A. J. Cronin, Klíče království, 1948; L. N. Rachmanov, Profesor Poležajev, 1949 (s J. Kopeckým); P. Karvaš, Pevnost, 1951; E. O’Neill, Smutek sluší Elektře, 1960; T. Williams, Sestup Orfeův, 1961 (s J. Kolářem), A. Miller, Pohled z mostu, 1967; W. Saroyan, Minuty na hodinách, 1968. Edice: F. Halas, Básně, 1957 (s V. Justlem); J. Orten, Deníky, 1958; B. Brecht, Myšlenky, 1958; F. Halas, Magická moc poezie, 1958 (s V. Justlem); Spisy Bertolda Brechta 1–3, 1959 (s L. Kunderou a R. Vápeníkem).

L: ČBS, s. 174; Knapík, s. 89; SČS 1, s. 207–208; Slovník českých spisovatelů, R. Havel – J. Opelík (eds.), 1964, s. 118; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 221; Slovník českých spisovatelů, J. Brabec (ed.), Toronto 1982, s. 121–122; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ (s bibliografií, stav k 14. 7. 2016); J. G. Svědectví současníků, M. Boková – M. Klíma a kol. (eds.), 1996 (s bibliografií a soupisem režií); J. G. Inscenace, M. Boková – M. Klíma (eds.), 1997; Generace 1945. Pamětníci Mladé fronty, J. Hořec – M. Sígl (eds.), 1997; J. G. Interpretace, J. Dvořák – Z. Jindrová – M. Klíma (eds.), 1998; J. G. Post scriptum, M. Klíma (ed.), 2001 (s bibliografií); V. Just, G. „Antiúnor“, in: Divadelní noviny 14, 2005, č. 11, s. 10; L. Kundera, Různá řečiště (b), 2005, s. 224–227; V. Just, Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945–1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, rejstřík.

Zdeněk Doskočil, Martin Kučera