Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky GROSS Josef 10.10.1866-20.1.1931

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef GROSS
| obrázek = Gross Josef portret.jpg
| datum narození = 10.10.1866
| místo narození = Přimda (u Tachova)
| datum úmrtí = 20.1.1931
| místo úmrtí = Litoměřice
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 767-769
}}

'''GROSS, Josef,''' ''* 10. 10. 1866 Přimda (u Tachova), † 20. 1. 1931 Litoměřice, římskokatolický kněz, biskup'' 

Syn pekaře, hostinského a pozdějšího starosty obce Josefa G. a jeho druhé ženy Doroty, roz. Pelzerové. Od 1878 studoval na německém gymnáziu v Českých Budějovicích, 1885 maturoval a budějovický biskup hrabě František Schönborn ho doporučil do nově otevřené koleje Bohemicum v Římě. Navzdory odporu otce si G. prosadil studium teologie na pražské (do 1891 ještě nerozdělené) fakultě, kde ho ovlivnili především W. Frind, A. A. Rohling. Nabídku kardinála Schönborna (od 1885 pražského arcibiskupa) přestoupit do Říma G. odmítl ze zdravotních důvodů. V semináři zastával funkci prefekta tzv. německého muzea.

Kněžské svěcení přijal 1889 v Chrámu sv. Víta a krátce nato byl ustanoven kaplanem ve Falknově (dnes Sokolov), kde působil jednadvacet let jako katecheta a zároveň se věnoval církevní hudbě; kvůli pastoračnímu vytížení rezignoval na doktorské studium. 1893 po náhlém úmrtí falknovského arciděkana J. Rosnera byl G. jmenován administrátorem. Povzbuzen patronkou beneficia Sittou hraběnkou Nostic-Rieneckovou se přihlásil k farářské zkoušce a požádal o falknovské arciděkanství; koncem téhož roku byl prezentován arciděkanem. 1895–1907 se zasloužil o opravu kostela. 1901 se účastnil kongresu ceciliánských spolků v Řezně. Dbal o liturgii a nabádal k dennímu přijímání. Zajímal se o hospodářské a sociální problémy, jako německý nacionalista působil ve školském spolku (Schulverein). Těšil se přízni patrona Erweina hraběte Nostice-Rienecka. Měl však blízko i k dělníkům, 1894 absolvoval sociální kurs; 1910 podnikl studijní cestu do Německa. Ve Falknově zřídil sirotčinec, školu pro dívky; ve Svatavě dělnický pěvecký spolek Concordia. 1897 založil katolický ženský pomocný spolek, 1903 mládežnický spolek, 1905 mariánskou kongregaci. V úzké spolupráci s německým nacionalistou, benediktinem A. Schachleiterem (pražským emauzským opatem), G. inicioval vznik Spolku svatého Bonifáce a vydával ''Bonifatius-Blatt'' (1904) a ''Pfarrblatt'' (1907). Agilně bojoval proti liberálnímu hnutí Pryč od Říma (Los von Rom), podporoval německé konzervativce a křesťansko-sociální hnutí. 1898 se však, ač nacionalista, ve vyostřených německo-českých sporech postavil proti falknovským úřadům, které požadovaly obsadit místo druhého kaplana Němcem namísto Čechem. 1906 podpořil volební reformu, ale odmítl kandidovat do říšské rady. 

G. patřil k otevřeným příznivcům Habsburků. Císař František Josef I. 1910 jmenoval G. patnáctým litoměřickým biskupem, 12. 5. papež Pius X. jmenování potvrdil. Biskupské svěcení G. přijal 22. 5. v Katedrále sv. Víta v Praze a byl 5. 6. intronizován v litoměřické katedrále sv. Štěpána. Vyhlásil diecézní sbírku na opravu katedrály, věnoval pozornost vzdělávání kněžského dorostu. 1912 finančním darem umožnil rozšíření tzv. malého semináře v Bohosudově. Za jeho episkopátu 1925 povýšil Pius IX. chrámy ve Filipově, České Lípě a v Bohosudově na basiliky minor. 

G. podporoval církevní hudbu, tj. litoměřickou školu pro varhaníky a ředitele kůrů. Zpočátku hrál ve smyčcovém kvartetu, občas řídil chrámový sbor, o Velikonocích 1912 dirigoval orchestrální mši. Byl ctitelem skladatele A. Brucknera a stal se zakladatelem jeho společnosti v Čechách. Povzbuzoval tisk, katolické organizace, mariánské poutě, činnost řádových sester 
a kongregací. Založil diecézní Katolický svaz žen. Udržoval široké politické kontakty, uvažovalo se o něm jako o nástupci vídeňského arcibiskupa F. X. Nagla. Na audienci u Pia X. 1913 byla G. činnost zhodnocena; z Říma se však musel předčasně vrátit kvůli onemocnění. Svatý stolec navštívil ještě 1923, 1925, 1928. 

Vypuknutí první světové války zpočátku přivítal pastýřským listem Wir und der Krieg (23. 8. 1914), ale postupně přehodnotil vztah k válce i šance Rakousko-Uherska. 1917 se stal doživotním členem panské sněmovny říšské rady a byl jmenován skutečným tajným radou. Pastýřským listem Pax Romana (29. 8. 1917) podpořil papežovu výzvu k míru. Po válce citlivě vnímal sociální napětí (pastýřský list Sociální mír 20. 2. 1919). Přestože po válce čeští kněží i část německého kléru k němu ztratili důvěru a vznesli žalobu u Svatého stolce, G. si zachoval odstup a nikdy proti novému státu nevystoupil; zůstal jediným německým biskupem, který v úřadu nebyl vyměněn a jako jeden z mála si zachoval loajální postoj k novému státu a vztah k pražské konzistoři (znal se osobně s arcibiskupem F. Kordačem). Během poválečné kampaně „Pryč od Říma“ G. čelil v litoměřické diecézi odchodu čtyřiceti sedmi kněží a téměř čtvrt milionu katolíků. Vzhledem k napjaté nacionální situaci už osobně neprováděl vizitace v českých vikariátech, ale usiloval, aby se o věřící starali jazykově kompetentní kněží. Příliš se nezajímal o správu biskupských statků, o které pečoval jeho bratr a které byly po G. smrti nalezeny v zanedbaném stavu.

1923 byl G. zvolen prezidentem nově vzniklé Německé katolické rady pro Čechy. 1925 uspořádal mezinárodní mariánský kongres k pětistému výročí Bohosudova, 1926 mezinárodní misijní kongres v Litoměřicích. Proslul jako kazatel a řečník, např. na katolických dnech ve Vídni a Linci (1912, 1923), na Svatováclavském miléniu v Praze a při otevření českého bohosloveckého ústavu Nepomucenum v Římě (1929). Byl propagátorem Katolické akce. 1926 mu Teologická fakulta Německé univerzity v Praze propůjčila čestný doktorát. 

Koncem dvacátých let uvažoval o rezignaci, které se však zřekl po náhlém úmrtí svého pomocného biskupa a možného nástupce A. Čecha. Od 1930 se rychle zhoršoval jeho zdravotní stav; zemřel po prodělaném infarktu a byl pochován do biskupské hrobky v Litoměřicích.

'''D:''' Hirtenbrief Seiner bischöflichen Gnaden des hochwürdigsten Herrn Msgre. J. G., Bischofs von Leitmeritz. Über das heiligste Altarssakrament und den eucharistischen Weltkongress zu Wien 1912, 1912; Eucharistický růženec, 1930; Výstup duše k Bohu. Úvahy pro ty, kteří se snaží o život v Bohu, obzvláště pro řeholní sestry, 1940. 

'''L:''' Biographisches Album für den österreichischen katholischen Klerus, Wien 1909, s. 24–25; Přání J. G., in: Cyrill 36, 1910, č. 6, s. 1; Biskup-dirigent, in: tamtéž 37, 1912, č. 4, s. 62; J. Čihák, G. J., Dr. h. c. zemřel, in: Časopis katolického duchovenstva 97, 1931, č. 3, s. 348; Dne 20. led - na 1931 zemřel J. b. M. Msgre J. G., biskup litoměřický, in: Cyrill 57, 1931, č. 1, s. 17; T. Czermak, Bischof J. G. von Leitmeritz. Ein Lebens-, Zeit- und Charakterbild, 1933; BL 1, s. 474; ÖBL 2, s. 74–75; Čáňová, s. 95 (s další literaturou); O. Kotyza a kol., Dějiny města Litoměřic, 1997, s. 398; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 91–93; J. Macek, Biskupství litoměřické. Biskupové a osudy litoměřické diecéze 1655–2005, 2005, s. 104–111; https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Gross (s další literaturou, stav k 14. 6. 2016). 

'''P:''' Archiv pražského arcibiskupství, Praha, III., karton 1510 (ordinační matrika 1889), 1522 (personální spisy kněží); Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Wien, Kabinettsarchiv, fond Cabinettskanzlei, 1917, kart. 16 (Vorträge Nr. 859, 861). 

Tomáš W. Pavlíček

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]

[[Kategorie:1866]]
[[Kategorie:Přimda]]
[[Kategorie:1931]]
[[Kategorie:Litoměřice]]