Verze z 18. 5. 2021, 12:48, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

GROŠ Karel 21.2.1865-12.10.1938

Z Personal
Karel GROŠ
Narození 21.2.1865
Místo narození Praha
Úmrtí 12.10.1938
Místo úmrtí Praha
Povolání 44- Právník
43- Významný představitel obecní správy
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 775
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=53613

GROŠ, Karel, * 21. 2. 1865 Praha, † 12. 10. 1938 Praha, právník, politik, starosta

Narodil se v rodině pražského poštovního úředníka Josefa G. (* 1830) a Juliány; měl čtyři sourozence. Navštěvoval Akademické, poté reálné gymnázium, po maturitě se rozhodl studovat práva na české univerzitě (JUDr. 1889). 1885 vykonal jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu. Oženil se 1890 s Boženou, dcerou Julia Grégra. Manželství bylo bezdětné. Společně žili v domě U Zeleného věnce v ulici V Jámě, který patřil manželce. 1896 si v Praze na Novém Městě otevřel advokátní kancelář.

Už za studií se veřejně angažoval. Byl posledním předsedou Akademického čtenářského spolku před jeho rozpuštěním. Politicky ho získali mladočeši. Díky mladočeskému vlivu na pražské radnici tam nalezl G. uplatnění a jeho kariéra rychle postupovala. 1899 byl zvolen do sboru obecních starších, o rok později se stal členem městské rady, 1902 druhým a 1903 prvním náměstkem starosty Vladimíra Srba. Po jeho odstoupení zvítězil 1906 ve volbách a stal se pražským starostou, úspěch zopakoval 1909 a 1912. Úřad vykonával až do 1918. Po vzniku ČSR byl rozpuštěn sbor obecních starších a G. byl navíc neveřejně osočen, že za války vycházel vstříc zájmům vídeňské vlády. Do konce života se věnoval advokátní praxi. Pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.

Doba, kdy stál v čele Prahy, je považována za velmi úspěšnou jak z hlediska stavebního a technického rozvoje města, tak rozmachu společenské a politické prestiže. G. zahájil a podporoval řadu projektů v oblasti výstavby města, zejména kanalizace, městské dopravy (od 1908 začaly např. v Praze jezdit veřejné autobusy), komunikací (byl postaven Most arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, dnes Mánesův), vybudování a vybavení škol (škola u sv. Vojtěcha), nemocnic (Městská nemocnice na Bulovce, Psychiatrická léčebna v Bohnicích) a charitativních zařízení (sirotčinec na Hradčanech, Jedličkův ústav pro tělesně postiženou mládež). Výtka, že připustil asanaci části Starého Města, platí jen částečně: O její realizaci se rozhodlo dříve, než se stal starostou. Za G. úřadování se stavěly i reprezentativní budovy, především Obecní dům 1906–11, odhalovaly a obnovovaly se pomníky sv. Václava, Mistra Jana Husa, Františka Palackého. Jeho pokusy o správní reorganizaci, spočívající ve sloučení Prahy s okolními obcemi, nebyly úspěšné. Zmařily je překážky ze strany ústředních úřadů a německých politiků, obávajících se vzrůstajícího vlivu českého obyvatelstva v metropoli. G. se zaměřil také na posílení mezinárodní prestiže Prahy. Pravidelné kontakty pěstoval zejména s Paříží, spolupracoval s francouzským konzulátem v Praze (v jeho čele stál 1909–11 básník P. Claudel). Před první světovou válkou rozvíjela v Praze činnost Alliance française a pro zahraniční zájemce o metropoli a poměry v českých zemích vydávala radnice periodikum Correspondence tchèque. 1911 se G. zasloužil o navázání styků s Londýnem. Kulturní aktivity přerušila první světová válka, kdy bylo třeba zaměřit se především na zásobování a zabránit hladomoru. Město organizovalo už na počátku války nákup obilí, které zaplnilo velký sál na Žofíně i další sklady. Přispívalo na prázdninové pobyty školní mládeže na venkově, které měly zmírnit podvýživu. Vznikla obecní pekárna pro městské zaměstnance a zřízence. Zajistit chod města a přežití obyvatel nebylo 1914–18 snadné, stát městské zásoby potravin rekvíroval a zabíral ve prospěch vojska i budovy. G. proto považoval své poválečné odvolání z funkce a jeho neoficiální zdůvodnění za křivdu.

L: OSN 28, s. 503; OSND 2/2, s. 947; MSN 2, s. 1040; ČBS, s. 174; Tomeš 1, s. 384; J. Teige, Vývoj král. hlav. města Prahy od roku 1848 až 1908. Katalog pavilonu král. hlav. města Prahy a odborných skupin městských na výstavě OŽK r. 1908, 1908; AČP, s. 114; V. Šlapeta, Praha 1900–1978. Průvodce po moderní architektuře, 1978, passim; Lišková, s. 81–82; T. Jelínková, Pražští primátoři 1784–1993, in: Pražský sborník historický 26, 1993, s. 122–123; Dějiny Prahy v datech, Z. Míka a kol. (eds.), 1999 (2. vydání), s. 300; Listy hl. m. Prahy, listopad 2009, s. 7.

Pavla Vošahlíková