GRUSS Josef 9.3.1908-12.4.1971: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Josef GRUSS
 
| jméno = Josef GRUSS
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Gruss Josef portret1.jpg
 
| datum narození = 9.3.1908
 
| datum narození = 9.3.1908
 
| místo narození = Praha
 
| místo narození = Praha
Řádka 47: Řádka 47:
 
[[Kategorie:1971]]
 
[[Kategorie:1971]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Gruss Josef Dnes neordinuji.PNG|J. Pivec, M. Mládková a J. Gruss v komedii Dnes neordinuji, 1948
 +
</gallery>

Aktuální verze z 3. 6. 2021, 12:17

Josef GRUSS
Narození 9.3.1908
Místo narození Praha
Úmrtí 12.4.1971
Místo úmrtí Praha
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 799-800
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48154

GRUSS, Josef, * 9. 3. 1908 Praha, † 12. 4. 1971 Praha, herec, spisovatel

Syn námořníka a vedoucí prádelny z pražského Žižkova. Matka se znovu provdala za živnostníka. Zájem o divadlo G. projevil na gymnáziu, ke studiu herectví ho soukromě připravoval B. Karen. Po absolutoriu dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze 1928 hrál na několika scénách, lišících se uměleckým stylem i politicko-společenskými postoji. 1928/29 působil v kočovné České komorní scéně J. Plachého a 1929 v pražském Mertenově divadle. 1929/30 byl členem Osvobozeného divadla, 1930/31 Českého divadla v Olomouci a 1931/32 brněnského Zemského divadla. Na obou moravských scénách účinkoval v lyricko-poetických inscenacích E. F. Buriana, ale i v klasickém repertoáru. Vyzkoušel si také práci scénografa. Na Burianův popud přešel do pražského avantgardního kabaretu Červené eso (1932/33).

Po krátkém hostování byl 1933 K. H. Hilarem angažován do Národního divadla. Setrval tu až do smrti a odehrál přes dvě stovky rolí. Pro svůj mladistvý zjev byl zpočátku obsazován hlavně do úloh milovníků, elegánů, floutků nebo zhýralců v soudobém komerčním repertoáru konverzačního či komediálního typu. Složitějšími úkoly ho ve třicátých letech pověřoval především J. Frejka, v jehož inscenacích G. ztělesňoval komplikované a charakterově protikladné postavy, náročné na výrazové ztvárnění (had Kaa, R. Kipling – V. M. Volkenstein: Mauglí /1933/; Poseidon a Plameňák, Aristofanes: Ptáci /1934/; domorodec Majané, V. Vančura: Jezero Ukereve; Sigifrid, A. Jirásek: Gero; Ivan Kuzmič Špekin, N. V. Gogol: Revizor /vše 1936/; rádce Tak-a-tak, S. J. Hsiung: Paní studánka /1937/). V premiéře Čapkovy Matky (1938) mu K. Dostal svěřil roli nejmladšího syna Toniho. Rychle vynikl jako všestranný herec vybavený pěveckými, mimickými, pohybovými i tanečními schopnostmi. Jeho projev nevycházel z realistické popisnosti či psychologické analýzy; byl založen na záměrné a výrazné stylizaci charakterizované osobitým gestickým, mimickým a hlasovým projevem, vyhraněnou zkratkou, ironií a improvizačními postupy, které byly ovlivněny generační a názorovou spřízněností s prostředím české divadelní avantgardy. V inscenacích, kde mohl tyto prostředky využít, dosahoval výrazných úspěchů (pan Bonnefoi, Molière: Zdravý nemocný /1938/; Vocilka, J. K. Tyl: Strakonický dudák /1939/; Harlekýn, C. Goldoni – M. Hlávka: Benátská maškaráda /1941/; šašek Feste, W. Shakespeare: Cokoli chcete /1944/). Po válce se objevil až v stereotypní sérii záporných postav, jejichž charaktery výstižně odlišoval (Dvořan, A. Jirásek: Lucerna /1945/; Jago, W. Shakespeare: Othello /1951/; Štěpán Páleč, J. K. Tyl: Jan Hus /1953/; Zbyšek Dulský, G. Zapolska: Morálka paní Dulské /1954/; Poďobaný, V. V. Višněvskij: Optimistická tragédie /1957/). V šedesátých letech se jeho stylizované herectví uplatnilo v antiiluzívních inscenacích M. Macháčka (soudce Isidoro, C. Goldoni: Poprask na laguně /1961/; Lumek, J. Čapek – K. Čapek: Ze života hmyzu /1965/; Witwoud, W. Congreve: Tak to na tom světě chodí /1967/).

V němé kinematografii G. debutoval v přepisu hry J. K. Tyla Pražský flamendr (1926). Po nástupu zvuku se před kamerou objevoval častěji, byť převážně v drobných rolích studentů, úředníků, vojáků, továrníků aj. Z nich vybočovalo pouze několik větších úloh mužů ze současné společnosti (Sedmá velmoc /1933/; Z bláta do louže /1934/; Eva tropí hlouposti /1939/), jejichž protipólem byly venkovské figury Vocilky v adaptaci Tylova Strakonického dudáka (1937) či harmonikáře v dramatu Žíznivé mládí (1943). Menší role ztvárňoval také po osvobození. Výjimku představovaly jedna z titulních postav komedie W. Wassermanna Tři kamarádi (1947) a úlohy v kriminálních filmech P. Blumenfelda Kasaři (1958) a Tereza (1961). Herecky spolupracoval také s rozhlasem, televizí (Tanec kolem družice, 1959; Příběh dušičkový, 1964; Ministerstvo strachu, 1966; Úřad, 1967; Rekviem za kouzelnou flétnu, 1968; Alexander Dumas starší, 1970) a dabingem. S úspěchem se pokusil o filmovou režii převodem Poláčkova románu Hostinec U Kamenného stolu (1948). Začátky G. literární činnosti souvisely s jeho hereckou dráhou. Autorsky spolupracoval s E. F. Burianem na programu kabaretu Červené eso. Podílel se na filmových scénářích ke komediím M. Friče Kristian (1939, s E. Šimáčkem) a Těžký život dobrodruha (1941, s K. Steklým). Uspěl jako autor písňových textů pro divadlo (revue À la carte a Loď živých v Červeném esu), a především film. Napsal texty k foxtrotu E. F. Buriana Chlupatý kaktus (drama Před maturitou, 1932), evergreenům E. E. Nováčka Jen pro ten dnešní den a Nečekej (Kristian, 1939), Slunečnice a Celý den si zpívám (Hotel Modrá hvězda, 1941), E. Fialy Každý musí někdy něco mít a Sám já chodívám rád (Těžký život dobrodruha, 1941) či R. Blahníka Převoznická (Ryba na suchu, 1942). Z beletrie psal pohádky, povídky, romány i rozhlasové pořady a hry, v nichž navázal na tradici poláčkovského humoru. V románě Můj přítel Julius (1948) doplnil situační komiku protektorátními anekdotami. Jejich soubor, který rozšířil o vlastní texty, vydal ve sbírce Jedna paní povídala (1945). Levicové smýšlení demonstroval členstvím v KSČ. 1936 se oženil s herečkou Jarmilou Švabíkovou (1906–1969). Zemřel po úraze ve svém bytě, pohřben je na Vinohradském hřbitově v Praze ve společném hrobě se spisovatelem F. Kožíkem (jejich manželky byly sestry). Ocenění: vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), zasloužilý člen Národního divadla (1960), zasloužilý umělec (1963).

D: divadelní role: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–1971, stav k 16. 5. 2016); http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis divadelních rolí v Národním divadle v Praze, stav k 16. 5. 2016); http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=8443 (soupis divadelních rolí v Národním divadle v Brně, stav k 12. 5. 2016). Beletrie: Jak Kašpárek nelenil, aby prince oženil; Jak Kašpárek o hladu vyhnal čerty ze hradu; Jak Kašpárek, rek převeliký, přemoh snadno loupežníky; Jak Kašpárek u dvora dělal pana doktora, vše 1930; S poctivostí nejdál dojdeš, 1944; Nevěřte na duchy, 1945.

L: ČBS, s. 175; Tomeš 1, s. 386; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 222; LČL 1, s. 828–829 (s bibliografií); ND a jeho předchůdci, s. 125 (s neúplným soupisem rolí); Postavy brněnského jeviště 1, s. 462–465; FPH 1, s. 126–127; Fikejz 1, s. 326–328; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 16. 5. 2016); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 16. 5. 2016); Český hraný film I, 1995; II, 1998; III, 2001; IV, 2004, rejstřík; https://cs.wikipedia.org (stav k 16. 5. 2016); V. Holzknecht, Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, 1957, s. 108, 110, 220; F. Černý, Theater–Divadlo, 1965, s. 128, 377; J. Průcha, Má cesta k divadlu, 1975, s. 123, 207, 254; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981, rejstřík; DČD 4, 1983, rejstřík; F. Černý, Hraje František Smolík, 1983, s. 201, 269; J. Pelc, Osvobozené divadlo, 1990; S. Beneš, Být hercem, 1992, s. 26, 39, 81; Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík.

P: Archiv ND, Praha, J. G. (osobní spis, výstřižkový archiv); Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil