GRUS Josef 19.10.1893-19.3.1972: Porovnání verzí

Z Personal
(GRUS_Josef_19.10.1893-19.3.1972)
 
Řádka 10: Řádka 10:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Josef GRUS
+
}}
 +
 
 +
'''GRUS, Josef,''' ''* 19. 10. 1893 Pardubice, † 19. 3. 1972 Praha, architekt, malíř, účastník 1. odboje''
 +
 
 +
Syn Víta G. (1861–1945) a Anny, roz. Potěšilové. Bratr malíře Jaroslava G. (1891–1983) a průmyslového výtvarníka Víta G. (1896–1981). G. absolvoval vyšší průmyslovou školu stavební a 1912 začal studovat architekturu u J. Plečnika na UMPRUM. V létě 1914 narukoval na válečnou frontu do Haliče s benešovským 102. pěším plukem, koncem 1915 byl zajat. V březnu 1918 byl na základě přihlášky zařazen k 5. československému střeleckému pluku. V srpnu 1918 ho velení přidělilo do kanceláře zajateckého tábora ve Vladivostoku jako písaře. Teprve v červnu 1919 byl zařazen do malířské dílny informačně-osvětového odboru odbočky Národní rady československé na Rusi. Ve Vladivostoku uspořádal první výstavu akvarelů. Malba se tehdy stala jediným způsobem jeho seberealizace. V červenci 1920 odjel na studijní cestu do Číny a Indie, z níž vytěžil množství výtvarného materiálu ke kresbám, akvarelům a olejům. Po návratu pracoval v Památníku osvobození (demobilizován byl jako nadporučík), 1920–21 studoval při zaměstnání UMPRUM ve třídě P. Janáka, 1924–27 u J. Gočára na pražské AVU a nadále působil v jeho ateliéru, 1930 se jako architekt osamostatnil. Od 1931 byl členem SVU Mánes, Sdružení architektů a Svazu Československého díla. Z jeho architektonických realizací jsou nejznámější obytné domy v Pardubicích, dělnická a úřednická kolonie firmy Sochor ve Dvoře Králové, rodinné rekreační domky v Kersku (u Nymburka) a Ládví (Posázaví), budova kamenické školy ve Zvolenu aj. K příkladným projevům českého funkcionalismu patří jeho vila Marie Rubličové v Novém Městě nad Metují. 1948–50 G. pracoval jako interiérový projektant v Ústředí lidové umělecké výroby, 1951–58 byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Uplatnil se také jako projektant výstav (1939 světová výstava v New Yorku, 1948 výstava k šestistému výročí Univerzity Karlovy). Po osvobození se věnoval převážně urbanismu, k jeho nejvýznamnějším dílům patřil 1949 projekt Národního památníku na Dukle. 1963 byl G. jmenován zasloužilým umělcem. Jeho syn Pavel G. (1935–1993) byl designér.
 +
 
 +
'''L:''' P. Dějev, Výtvarníci legionáři, 1937, s. 114; Toman 1, s. 277; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 222; SČSVU 2, s. 386; Architekti, s. 207.
 +
 
 +
Martin Kučera
  
== Literatura ==
 
Toman 1, 277; SČSVU II, 3869; Knapík, 90;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:74- Architekt]]
 
[[Kategorie:74- Architekt]]

Verze z 12. 5. 2019, 15:25

Josef GRUS
Narození 19.10.1893
Místo narození Pardubice
Úmrtí 19.3.1972
Místo úmrtí Praha
Povolání

74- Architekt

76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48153

GRUS, Josef, * 19. 10. 1893 Pardubice, † 19. 3. 1972 Praha, architekt, malíř, účastník 1. odboje

Syn Víta G. (1861–1945) a Anny, roz. Potěšilové. Bratr malíře Jaroslava G. (1891–1983) a průmyslového výtvarníka Víta G. (1896–1981). G. absolvoval vyšší průmyslovou školu stavební a 1912 začal studovat architekturu u J. Plečnika na UMPRUM. V létě 1914 narukoval na válečnou frontu do Haliče s benešovským 102. pěším plukem, koncem 1915 byl zajat. V březnu 1918 byl na základě přihlášky zařazen k 5. československému střeleckému pluku. V srpnu 1918 ho velení přidělilo do kanceláře zajateckého tábora ve Vladivostoku jako písaře. Teprve v červnu 1919 byl zařazen do malířské dílny informačně-osvětového odboru odbočky Národní rady československé na Rusi. Ve Vladivostoku uspořádal první výstavu akvarelů. Malba se tehdy stala jediným způsobem jeho seberealizace. V červenci 1920 odjel na studijní cestu do Číny a Indie, z níž vytěžil množství výtvarného materiálu ke kresbám, akvarelům a olejům. Po návratu pracoval v Památníku osvobození (demobilizován byl jako nadporučík), 1920–21 studoval při zaměstnání UMPRUM ve třídě P. Janáka, 1924–27 u J. Gočára na pražské AVU a nadále působil v jeho ateliéru, 1930 se jako architekt osamostatnil. Od 1931 byl členem SVU Mánes, Sdružení architektů a Svazu Československého díla. Z jeho architektonických realizací jsou nejznámější obytné domy v Pardubicích, dělnická a úřednická kolonie firmy Sochor ve Dvoře Králové, rodinné rekreační domky v Kersku (u Nymburka) a Ládví (Posázaví), budova kamenické školy ve Zvolenu aj. K příkladným projevům českého funkcionalismu patří jeho vila Marie Rubličové v Novém Městě nad Metují. 1948–50 G. pracoval jako interiérový projektant v Ústředí lidové umělecké výroby, 1951–58 byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Uplatnil se také jako projektant výstav (1939 světová výstava v New Yorku, 1948 výstava k šestistému výročí Univerzity Karlovy). Po osvobození se věnoval převážně urbanismu, k jeho nejvýznamnějším dílům patřil 1949 projekt Národního památníku na Dukle. 1963 byl G. jmenován zasloužilým umělcem. Jeho syn Pavel G. (1935–1993) byl designér.

L: P. Dějev, Výtvarníci legionáři, 1937, s. 114; Toman 1, s. 277; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 222; SČSVU 2, s. 386; Architekti, s. 207.

Martin Kučera