GUILLAUME de Machaut ?1300-13.4.1377: Porovnání verzí

Z Personal
(MACHAUT_de_Guillaume_1300-1377)
 
 
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
| jméno = Guillaume MACHAUT de
+
| jméno = GUILLAUME de Machaut
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Guillaume de Machaut portret.jpg
| datum narození = 1300
+
| datum narození = asi 1300
| místo narození =  
+
| místo narození = Machault (Francie)
| datum úmrtí = 1377
+
| datum úmrtí = 13.4.1377
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Remeš (Francie)
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />77- Hudební skladatel
77- Hudební skladatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Guillaume MACHAUT de
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 806
 +
}}
 +
 
 +
'''GUILLAUME de Machaut,''' ''* asi 1300 Machault (Francie),  † 13. 4. 1377 Remeš (Francie), hudební skladatel, básník''
 +
 
 +
Datum i místo G. narození je odvozeno. Jméno dostal zřejmě po svém rodišti v Champagne v remešské diecézi. Pocházel z neurozené rodiny. Byl mistrem svobodných umění, na základě jeho tvorby se však lze domnívat, že měl ještě vyšší erudici. Zhruba mezi 1323–37 působil ve službách českého krále Jana Lucemburského jako almužník, notář a sekretář. Provázel panovníka na cestách (většinou vojenských výpravách) po Německu, Rakousku, Slezsku a Polsku (1327, 1331). Jel s ním do Litvy (1329) i severní Itálie (1330). Pobýval též v Čechách (Praha, Křivoklát). Díky Janovi získal 1330–33 čtyři kanovnické příjmy, 1337 se stal kanovníkem při chrámu Panny Marie v Remeši. Od té doby byl na dvorské službě finančně nezávislý, avšak v Remeši se zřejmě trvale usadil až koncem padesátých let. Na Janovu objednávku psal zejména veršovanou epiku, tzv. dits, ''Příběh o sadu a Soud českého krále'' (''Dit dou vergier a Jugement dou Roy de Behaigne''). K jeho mecenášům pak patřila i Janova dcera Jitka Lucemburská (asi po králově smrti v bitvě u Kresčaku) a navarrský král z dynastie Évreux Karel II., řečený Zlý, jemuž byl určen ''Soud krále navarrského'' (''Jugement dou Roy de Navarre''), původně snad psaný na popud zesnulé Jitky. Karlovi II. G. věnoval též báseň ''Přátelská útěcha'' (''Confort d’Ami''), která prezentovala Jana Lucemburského jako následováníhodný vzor. Svoji službu u Jana G. zmiňuje také v příběhu ''Fontána lásky''
 +
(''La Fonteinne Amoureuse''), jenž je dedikován Janovi z Berry, synu Jitky. ''Dobytí Alexandrie'' (''Prise d’Alexandrie''), kronika křížového tažení kyperského krále Petra z Lusignanu, rovněž opěvuje Jana, Jitku, její francouzské syny a císaře Karla IV. Vrcholem G. literárního díla je ''Pravdivý příběh'' (''Le Voir Dit'', 1363–65) obsahující básníkovu milostnou korespondenci s dámou Péronne, jež je podle všeho fiktivní. Skladba pesimistického vyznění vyjadřovala neodlučitelnost lásky a psaní poezie a vypovídala o básníkově tvorbě a jeho sociálním postavení. G. sám dbal o uspořádání svého básnického a hudebního díla (z doby jeho života se dochovaly tři rukopisy s jeho tvorbou). Někdy po roce 1371 k němu sepsal ''Prolog'', v němž prostřednictvím alegorické fikce vykládá své umění verše, které prezentuje slovo a hudbu jako neodlučitelné součásti (G. synovec Eustache Deschamps je ve svém ''Art de dictier'' oddělil). ''Prolog'' též ilustruje žánr, jenž G. dovedl k dokonalosti, tj. „autobiografický dit“ s vloženými lyrickými básněmi. Vyjma ''Prologu'' složil G. celkem deset dlouhých narativních veršovaných skladeb (dits) a čtyři krátké, přičemž ''Lék Štěstěny''
 +
(''Remède de Fortune'') obsahuje lyriku i s notovým zápisem. G. lyrické dílo čítá kolem čtyř stovek skladeb: dvě stě třicet pět balad, sedmdesát šest rond, třicet devět virelů (jejichž skladbu G. odlišil od balad), dvacet čtyři lejchů, deset žalozpěvů a sedm „královských písní“. Zhudebněno bylo asi dvaačtyřicet balad, jednadvacet rond, třicet dva virelů, devatenáct lejchů, jeden žalozpěv a jedna „královská píseň“.
 +
 
 +
G. hudební tvorba čerpala inspiraci i ze života církevního. G. byl hudebním géniem stylu ars nova, který vytvořil Jacques de Vitry a který G. dále rozvíjel. Skládal však i ve stylu ars antiqua. G. složil celkem šest latinských motet, z nichž jedno – ''Bone Pastor Guillerme'' – opěvuje remešského arcibiskupa Guillauma de Trie, sedmnáct francouzských motet a též jeden hoquetus ''David''. Mezi G. církevními díly vyniká jeho čtyřhlasá mše ''Messe'' ''de Notre Dame'' ze šedesátých let 14. století, první úplná polyfonní mše složená jedním autorem a ojedinělé dílo, které na své následovníky čekalo do druhé čtvrtiny 15. století. Řadí se k vrcholným dílům evropského středověku.
 +
 
 +
'''D:''' Epika: Œuvres de G. de M. 1–3, E. Hoepffner (ed.), Paris 1908–1911; La Prise d’Alexandrie, L. de Mas Latrie (ed.), Genève 1877; Le Jugement dou roy de Behaigne and Remede de Fortune, J. I. Wimsatt – W. W. Kibler – R. A. Baltzer (eds.), Athens (USA) 1988; Le Jugement dou roy de Navarre, R. Barton Palmer (ed.), New York 1988; Le Confort d’Ami, týž (ed.), New York 1990; Le Livre du Voir Dit (Le Dit véridique), P. Imbs – J. CerquigliniToulet (eds.), Paris 1999. Lyrika: Poésies lyriques 1–2, V. Chichmaref (ed.), Paris 1909 (reprint Genève 1973); N. Wilkins, La Louange des Dames, Edinburgh–London 1972; Mé srdce pokorné. G. de M., z francouzských originálů Œuvres de G. de M. 1–3, vybral J. Lehár a přeložil G. Francl, 1977. Hudba: F. Ludwig, G. de M. Musikalische Werke 1–3, Leipzig 1926–1929; L. Schrade, The Works of G. de M. 1–2, Monaco 1956; S. Leguy, G. de M., Œuvres complètes, Paris 1977.
 +
 
 +
'''L:''' K. Jireček, G. de M., sekretář českého krále, in: ČNM 52, 1878, s. 78–93; G. Becker – S. Lefèvre, G. de M., in: Dictionnaire des lettres françaises…, Paris 1964 (reprint 1992), s. 630–636; L. Earp, G. de M., A Guide to Research, New York – London 1995; G. de M. 1300–2000, J. Cerquiglini-Toulet – N. Wil kins (eds.), Paris 2002; MGG, Personenteil 11 (2004), sl. 719–749; N. Hrčková, Dějiny hudby 1. Evropský středověk, 2005, s. 122–130; W. Arlt, M., G. de, in: www.oxfordmusiconline.com; E. E. Leach, G. de M. Secretary, Poet, Musician, Leuven 2011; A Companion to G. de M., J. Bain – D. McGrady (eds.), Leiden–Boston 2012.
 +
 
 +
Jana Fantysová Matějková
 +
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
Řádka 16: Řádka 31:
  
 
[[Kategorie:1300]]
 
[[Kategorie:1300]]
 +
[[Kategorie:Machault]]
 
[[Kategorie:1377]]
 
[[Kategorie:1377]]
 +
[[Kategorie:Remeš]]

Aktuální verze z 7. 6. 2021, 12:27

GUILLAUME de Machaut
Narození asi 1300
Místo narození Machault (Francie)
Úmrtí 13.4.1377
Místo úmrtí Remeš (Francie)
Povolání 63- Spisovatel
77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 806
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=51811

GUILLAUME de Machaut, * asi 1300 Machault (Francie), † 13. 4. 1377 Remeš (Francie), hudební skladatel, básník

Datum i místo G. narození je odvozeno. Jméno dostal zřejmě po svém rodišti v Champagne v remešské diecézi. Pocházel z neurozené rodiny. Byl mistrem svobodných umění, na základě jeho tvorby se však lze domnívat, že měl ještě vyšší erudici. Zhruba mezi 1323–37 působil ve službách českého krále Jana Lucemburského jako almužník, notář a sekretář. Provázel panovníka na cestách (většinou vojenských výpravách) po Německu, Rakousku, Slezsku a Polsku (1327, 1331). Jel s ním do Litvy (1329) i severní Itálie (1330). Pobýval též v Čechách (Praha, Křivoklát). Díky Janovi získal 1330–33 čtyři kanovnické příjmy, 1337 se stal kanovníkem při chrámu Panny Marie v Remeši. Od té doby byl na dvorské službě finančně nezávislý, avšak v Remeši se zřejmě trvale usadil až koncem padesátých let. Na Janovu objednávku psal zejména veršovanou epiku, tzv. dits, Příběh o sadu a Soud českého krále (Dit dou vergier a Jugement dou Roy de Behaigne). K jeho mecenášům pak patřila i Janova dcera Jitka Lucemburská (asi po králově smrti v bitvě u Kresčaku) a navarrský král z dynastie Évreux Karel II., řečený Zlý, jemuž byl určen Soud krále navarrského (Jugement dou Roy de Navarre), původně snad psaný na popud zesnulé Jitky. Karlovi II. G. věnoval též báseň Přátelská útěcha (Confort d’Ami), která prezentovala Jana Lucemburského jako následováníhodný vzor. Svoji službu u Jana G. zmiňuje také v příběhu Fontána lásky (La Fonteinne Amoureuse), jenž je dedikován Janovi z Berry, synu Jitky. Dobytí Alexandrie (Prise d’Alexandrie), kronika křížového tažení kyperského krále Petra z Lusignanu, rovněž opěvuje Jana, Jitku, její francouzské syny a císaře Karla IV. Vrcholem G. literárního díla je Pravdivý příběh (Le Voir Dit, 1363–65) obsahující básníkovu milostnou korespondenci s dámou Péronne, jež je podle všeho fiktivní. Skladba pesimistického vyznění vyjadřovala neodlučitelnost lásky a psaní poezie a vypovídala o básníkově tvorbě a jeho sociálním postavení. G. sám dbal o uspořádání svého básnického a hudebního díla (z doby jeho života se dochovaly tři rukopisy s jeho tvorbou). Někdy po roce 1371 k němu sepsal Prolog, v němž prostřednictvím alegorické fikce vykládá své umění verše, které prezentuje slovo a hudbu jako neodlučitelné součásti (G. synovec Eustache Deschamps je ve svém Art de dictier oddělil). Prolog též ilustruje žánr, jenž G. dovedl k dokonalosti, tj. „autobiografický dit“ s vloženými lyrickými básněmi. Vyjma Prologu složil G. celkem deset dlouhých narativních veršovaných skladeb (dits) a čtyři krátké, přičemž Lék Štěstěny (Remède de Fortune) obsahuje lyriku i s notovým zápisem. G. lyrické dílo čítá kolem čtyř stovek skladeb: dvě stě třicet pět balad, sedmdesát šest rond, třicet devět virelů (jejichž skladbu G. odlišil od balad), dvacet čtyři lejchů, deset žalozpěvů a sedm „královských písní“. Zhudebněno bylo asi dvaačtyřicet balad, jednadvacet rond, třicet dva virelů, devatenáct lejchů, jeden žalozpěv a jedna „královská píseň“.

G. hudební tvorba čerpala inspiraci i ze života církevního. G. byl hudebním géniem stylu ars nova, který vytvořil Jacques de Vitry a který G. dále rozvíjel. Skládal však i ve stylu ars antiqua. G. složil celkem šest latinských motet, z nichž jedno – Bone Pastor Guillerme – opěvuje remešského arcibiskupa Guillauma de Trie, sedmnáct francouzských motet a též jeden hoquetus David. Mezi G. církevními díly vyniká jeho čtyřhlasá mše Messe de Notre Dame ze šedesátých let 14. století, první úplná polyfonní mše složená jedním autorem a ojedinělé dílo, které na své následovníky čekalo do druhé čtvrtiny 15. století. Řadí se k vrcholným dílům evropského středověku.

D: Epika: Œuvres de G. de M. 1–3, E. Hoepffner (ed.), Paris 1908–1911; La Prise d’Alexandrie, L. de Mas Latrie (ed.), Genève 1877; Le Jugement dou roy de Behaigne and Remede de Fortune, J. I. Wimsatt – W. W. Kibler – R. A. Baltzer (eds.), Athens (USA) 1988; Le Jugement dou roy de Navarre, R. Barton Palmer (ed.), New York 1988; Le Confort d’Ami, týž (ed.), New York 1990; Le Livre du Voir Dit (Le Dit véridique), P. Imbs – J. CerquigliniToulet (eds.), Paris 1999. Lyrika: Poésies lyriques 1–2, V. Chichmaref (ed.), Paris 1909 (reprint Genève 1973); N. Wilkins, La Louange des Dames, Edinburgh–London 1972; Mé srdce pokorné. G. de M., z francouzských originálů Œuvres de G. de M. 1–3, vybral J. Lehár a přeložil G. Francl, 1977. Hudba: F. Ludwig, G. de M. Musikalische Werke 1–3, Leipzig 1926–1929; L. Schrade, The Works of G. de M. 1–2, Monaco 1956; S. Leguy, G. de M., Œuvres complètes, Paris 1977.

L: K. Jireček, G. de M., sekretář českého krále, in: ČNM 52, 1878, s. 78–93; G. Becker – S. Lefèvre, G. de M., in: Dictionnaire des lettres françaises…, Paris 1964 (reprint 1992), s. 630–636; L. Earp, G. de M., A Guide to Research, New York – London 1995; G. de M. 1300–2000, J. Cerquiglini-Toulet – N. Wil kins (eds.), Paris 2002; MGG, Personenteil 11 (2004), sl. 719–749; N. Hrčková, Dějiny hudby 1. Evropský středověk, 2005, s. 122–130; W. Arlt, M., G. de, in: www.oxfordmusiconline.com; E. E. Leach, G. de M. Secretary, Poet, Musician, Leuven 2011; A Companion to G. de M., J. Bain – D. McGrady (eds.), Leiden–Boston 2012.

Jana Fantysová Matějková