GUOLFINGER Steinsberg Karl Franz ?1757-3.3.1806

Z Personal
Karl Franz GUOLFINGER Steinsberg
Narození kolem 1757
Místo narození Čechy
Úmrtí 3.3.1806
Místo úmrtí Moskva (Rusko)
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 815
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=70890

GUOLFINGER Steinsberg, Karl Franz (pseud. Carl Rosenau), * kolem 1757 Čechy, † 3. 3. 1806 Moskva (Rusko), dramatik, publicista, divadelní ředitel

Příslušník českého šlechtického rodu, jeho otec Alexander byl lesmistrem hraběte Morzina. Herec Národního divadla Florentin Steinsberg (1860–1929) pocházel z téhož rodu.

G. studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, studium práv nedokončil. Od 1777 se úspěšně věnoval dramatické tvorbě, řada jeho her byla uvedena v Divadle v Kotcích, historické kusy se v překladu do češtiny hrály i později ve Vlastenském divadle v Boudě (Libuše, první kněžna a rekyně v Čechách; Jan Žižka z Trocnova, přeložil J. J. Tandler, 1787). Od počátku osmdesátých let G. vstupoval jako aktivní stoupenec osvícenských ideí a josefínských církevních reforem prostřednictvím publicistických brožur do různých dobových polemik a sporů. 1785 přesídlil do Vídně, kde krátce pokračoval v publicistické a vydavatelské činnosti, poslední neúspěšný pokus o kariéru žurnalisty tam zaznamenal 1793. V mezidobí se živil jako herec ve Wismaru a Altoně (společnost Ch. W. Klose a K. H. F. Butenopa), po rozdělení souboru u Butenopa v menších městech v okolí Magdeburku. Zacílení aktivit na divadelní sféru dovedlo G. po návratu do Prahy na vrchol profesního úspěchu. Zprvu herec Vlastenského divadla pod ředitelem A. Gramsem (1795/96) zaujal v září 1796 pozici ředitele činohry Nosticova divadla (do Velikonoc 1798) a od podzimu 1797 přibral také vedení Vlastenského divadla U Hybernů (do ledna 1799), čímž načas došlo k praktickému propojení obou hereckých ansámblů. G. ještě souběžně vedl divadlo v Řezně (1798) a se společností Vlastenského divadla zajížděl v létě do Teplic a Karlových Varů. O své místo v Nosticově divadle však přišel hned po prodeji divadla stavům, Vlastenské divadlo pod jeho vedením postupně ztrácelo stabilitu a rentabilitu, a tak G. s novou společností Prahu opustil. Jeho další divadelní pouť vedla přes Karlovy Vary, Cheb, Augsburg, Freiberg, Chemnitz, Hamburk, Amsterodam, Kolín nad Rýnem, Kleve, Cáchy a Petrohrad. Od léta 1804 až do své smrti vedl G. jako samostatný ředitel dobře prosperující vlastní německé divadlo v Moskvě, kde se mu narodil syn Karel (G. se oženil 1801 s herečkou Marií Bilsteinovou, později Reckeovou). Plánovaný návrat do Prahy mu překazila vážná nemoc.

G. pražské divadelní období bylo pozoruhodné značným podílem jeho vlastní tvorby v repertoáru Vlastenského divadla, řadu jeho kusů přeložil V. Thám do češtiny, např. Hanns Klachel von Przelautsch s hudbou V. Tučka (1795), česky Honza Kolohnát z Přelouče (1796); Ritter Starkenberg oder Die Rache für achtzehnjährige Haft / Konrád z Helfenfelsu aneb rytíř Starkenberg (1795); Der Herr Vetter in Podskal s hudbou A. Vojtíška / Strejček z Podskalí (1798). Jako libretista první veřejně provedené opery C. M. v. Webera Das Waldmädchen se G. těší zvláštní pozornosti badatelů z tohoto okruhu. Hudbu u mladého skladatele sám objednal a jeho herecká společnost operu provedla vůbec poprvé 24. 11. ve Freibergu a 5. 12. 1800 v Chemnitz. G. zpíval hlavní roli prince Sigmunda von Mathusien. Opera se hrála též v Petrohradu (1804), ve Vídni (1804, 1805), v Praze německy (Das stumme Mädchen im Spessarter Walde) i v českém překladu (Němá dívka) 1806 a patrně také v G. dalších působištích.

L: Jakubcová, s. 212–215 (se soupisem pramenů a literatury); Theater in Böhmen, Mähren und Schlesien. Von den Anfängen bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Ein Lexikon (Theatergeschichte Österreichs X/6), A. Jakubcová – M. J. Pernerstorfer et al. (eds.), 2013 (přístup http://hw.oeaw.ac.at/6999-4inhalt?frames=yes); F. Ziegler, Ritter von Steinsberg und Das Waldmädchen als Ballett und Oper, in: Weberiana 20, 2010, s. 17–64.

Alena Jakubcová