GUTFREUND Otto 3.8.1889-2.6.1927: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Otto GUTFREUND
 
| jméno = Otto GUTFREUND
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Gutfreund Otto portret.jpg
 
| datum narození = 3.8.1889
 
| datum narození = 3.8.1889
 
| místo narození = Dvůr Králové nad Labem
 
| místo narození = Dvůr Králové nad Labem
Řádka 37: Řádka 37:
 
[[Kategorie:1927]]
 
[[Kategorie:1927]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Gutfreund Otto babicka.jpg|Sousoší Babičky s vnoučaty v Babiččině údolí
 +
Gutfreund Otto hrob.jpg|Hrob O. Gutfreunda na Vinohradském hřbitově v Praze
 +
</gallery>

Aktuální verze z 8. 6. 2021, 12:54

Otto GUTFREUND
Narození 3.8.1889
Místo narození Dvůr Králové nad Labem
Úmrtí 2.6.1927
Místo úmrtí Praha
Povolání 75- Sochař nebo medailér
Citace Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 819-820
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46662

GUTFREUND, Otto, * 3. 8. 1889 Dvůr Králové nad Labem, † 2. 6. 1927 Praha, sochař

Narodil se jako čtvrté z pěti dětí českožidovského podnikatele Karla G. (1851–1912) a krejčovské mistrové Marie, roz. Bauerové (1861–1941). G. ovlivnilo domácí kultivované prostředí, kde otec – zprvu majitel barvírny příze, později první kruhové cihelny v kraji a pojišťovací kanceláře – vedl jako sbormistr zpěvácký spolek Slavoj a matka, rovněž podnikatelsky činná, byla také zaujata hudbou, divadlem i výtvarným uměním. Po třech ročnících reálného gymnázia v rodišti G. nastoupil 1903 na kamnářský, od jara 1904 na hrnčířský obor keramické školy v Bechyni, kterou řídil otcův přítel E. Porges, dekorativní kreslíř bez sochařské zkušenosti, a proto bez významnějšího vlivu na rychle se rozvíjející G. sochařsko-keramický talent. 1906 začal studovat na UMPRUM v Praze, kde působilo několik významných moderních sochařů, avšak v ateliéru J. Drahoňovského, orientovaného tehdy převážně dekorativně, spokojen nebyl. Když počátkem 1909 poznal G. na pražské výstavě plastiky E.-A. Bourdella, rozhodl se pokračovat ve studiu v jeho škole. V říjnu 1909 proto odjel do Paříže a nastoupil v Bourdellově ateliéru na Académie de la Grande Chaumière, seznámil se s A. Rodinem, krajany F. Kupkou a O. Španielem a navázal přátelské styky s pařížskými Čechy. V létě 1910 s přítelem A. Matějčkem navštívil Anglii, Belgii a Nizozemsko. 1911 se stal členem Skupiny výtvarných umělců, spřátelil se zejména s E. Fillou, V. Benešem, J. Gočárem, P. Janákem, V. Špálou, F. Kyselou, V. Kramářem, J. Štursou, bratry J. a K. Čapkovými, B. Kubištou, podílel se na vydávání revue Umělecký měsíčník, kde se profiloval i jako avantgardní teoretik, zúčastnil se všech skupinových domácích i v Německu konaných výstav. V říjnu 1913 byl G. v berlínské galerii Der Sturm představen jako člen Prag-Gruppe, v listopadu zvolen předsedou Skupiny výtvarných umělců. V dubnu 1914 se s E. Fillou usadil v Paříži, seznámil se s P. Picassem, G. Braquem, G. Apollinairem, J. Grisem, D. H. Kahnweilerem. Byl uznáván jako průkopník soudobého sochařství, ovšem než se stihl prosadit, vypukla první světová válka. G. zůstal ve Francii, 1. 8. 1914 se přihlásil k trvalému pobytu, 22. 8. vstoupil jako jeden z prvních českých dobrovolníků do cizinecké legie (předtím se hlásil do francouzské armády, kam však jako cizí státní příslušník nebyl přijat). 28. 8. byl zařazen k první četě české roty Nazdar. Prošel výcvikem v Bayonne, 1914–16 zažil těžké boje v první frontové linii v Alsasku, na Sommě, u Artois a Arrasu, v Champagni; 1915 povýšen na desátníka. Absolvoval instrukční tábory v La Valbonne a Planches-les-Mines, kde v srpnu 1915 podepsal s ostatními frekventanty z řad příslušníků habsburské monarchie žádost o vynětí z působnosti tzv. Bérangerova zákona, který znemožňoval občanům nepřátelské mocnosti zřídit ve Francii vojenskou formaci. G. vystupoval proti konzervativním silám v krajanském hnutí v duchu Masarykova odbojového programu, kritizoval francouzské velení, že nasazuje Čechy do nejtěžších bojů, ale politicky není ochotno pro ně nic udělat. Na základě udání carofilského spolubojovníka I. Štafla byl G. v dubnu 1916 za pobuřování degradován, demobilizován a uvězněn v Lyonu. V květnu ho internovali ve vojenském táboře St.-Michel-de Frigolet, od 1917 v táboře civilní internace v Blanzy; opakovaně žádal o znovuzařazení do vojska. Zřejmě na zásah ministra zahraničí E. Beneše byl teprve 29. 1. 1919 propuštěn. V Paříži se pokoušel navázat na předválečné dílo, ale radikální proměna poměrů ho vedla k návratu do vlasti s odlišným estetickým programem.

Od července 1920 žil v Praze, vystavoval jako host skupiny Tvrdošíjní, stal se členem SVU Mánes, 1923 po intervenci T. G. Masaryka (oplátkou vytvořil jeho novoklasický pomník v Hradci Králové, zničený nacisty 1940, obnoven 1947–53 a znovu 1990) se dočkal občanské i vojenské rehabilitace, obdržel status legionáře starodružiníka. V dubnu 1926 se po tříleté známosti oženil s Miladou Lindnerovou, v srpnu byl jmenován profesorem UMPRUM. G. utonul ve Vltavě poblíž Střeleckého ostrova. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově v Praze.

Vedle J. V. Myslbeka, J. Štursy a F. Bílka G. náleží k největším českým novodobým sochařům, kteří pronikavě ovlivnili další vývoj a vřadili ho do mezinárodních souvislostí. Jeho sochařské schopnosti naznačila už první dochovaná keramická plastika kohouta z bechyňské školy (navázal na ni posléze plastikou býka). Mladý G. vypovídal o světě jak plastikami zprvu v realistickém a symbolistním duchu (busta otce, portrét babičky Bauerové, portrét houslisty Kahánka, náhrobek sestry Anny Suchánkové), tak o poznání svobodněji v kresbách. Absolventskou prací byl reliéf Žena s dítětem (1909), výsledkem prvního francouzského pobytu socha Žena se založenýma rukama, poplatná ještě impresionismu. Svébytné zjednodušení modelace je patrné z portrétu A. Matějčka, sklon k civilismu se odrazil v reliéfu Cihláři. 1910–12 se G. snažil jednak realizovat osobní tvůrčí program, jednak plnit veřejné zakázky (realisticky popisný portrét ministra J. Poppa). Díky příteli P. Janákovi se účastnil výzdoby pražského Hlávkova mostu medailony několika pražských primátorů. Řada G. figurálních plastik svědčila o jeho snaze překonat klasický realismus a dobový symbolismus (rodinné portréty, např. sestry Milady, synovce Karla, civilní témata se sociálním akcentem jako Myčka či Fabrička, komorní plastiky – Při toaletě). Sociální náměty v jeho díle neměly nikdy žánrový ráz, vyjadřovaly G. demokratismus a humanismus, jeho osobní program. V některých raných sochách se projevovaly náběhy k rozbití strnulé formy. Ve Skupině výtvarných umělců krystalizoval G. epizodický příklon k expresionismu, zdůraznění dramatického výrazu osamění (Prosba neboli Prométheus, Job neboli Jehla).

Nejprve v kresbách z přelomu 1911–12 a vzápětí v plastikách se projevila G. fascinace Picassovým kubismem. Za první G. kubistickou plastiku a jednu z prvních ve světovém sochařství je dnes pokládána socha Úzkost (1912, NG, Praha), obrysově zdůrazňující objem a částečně inspirovaná barokem (M. B. Braun) i renesancí (Donatello). Z námětů expresivního kubismu, někdy nepřesně nazývaného kuboexpresionismus, který se rychle ubíral ke kubismu analytickému, vynikly motivy u soch Hamlet, Don Quijote, Adam a Eva či u reliéfů Dvě postavy, Koncert či Souzvuk (zpracovaný i jako dvojbusta). Kubistický byl i poslední portrétní reliéf otce (1912). Analytický kubismus zřejmý u většiny těchto plastik přerostl v syntetický kubismus, např. v jedinečnou bustu ženy, zvanou Viki (1913). Ve spolupráci s architektem P. Janákem se neúspěšně účastnil kubistickým návrhem soutěže pro pomník Jana Žižky na Vítkově. S Janákem vytvořil i pozoruhodný náhrobek otce na židovském hřbitově ve svém rodišti. Proces abstrakce formy pokračoval ve vynikajících plastikách Cellista, Hlava ženy a Auto portrét, vyvrcholil těsně před válkou v sochách, které nemají ve světovém sochařství paralelu (V posteli neboli Ležící žena s pohárem, Cylindr neboli Kubistické poprsí, Milenci). G. dílo provázely kresby a teoretické úvahy. Zatímco tušové záznamy z fronty sledovaly zjednodušený záznam reality, tři prkénkové plastiky z vojenské internace – Sedící žena, Hlava a Truhlářské zátiší – mají charakter plastické asambláže ze zbytků dostupných beden, jdou na pokraj výrazových možností a navzdory kubistickému rozbíjení tradiční prostorové představy předznamenávají konstruktivistické nefigurativní sochařství. Krátký G. poválečný pobyt v Paříži poznamenala snaha vyjít vstříc zájmu společenské objednávky (design výrobků), v nemnoha volných plastikách G. podal vlastní verzi kubistického vyjádření s rytmizovaným purizujícím tvaroslovím (Hlava, Hlava ženy I a II). Po návratu do vlasti a po vyřešení osobní situace G. diametrálně změnil estetiku a reagoval na sociální obsah poválečného dění. V první polovině dvacátých let – od sochy Námořník s dívkou na klíně – se zabýval aktuálním sociálním uměním, kterému dodal plastický tvar obrysovým a proporčním zjednodušením a záměrnou primitivizací i poetickým civilismem. Plastiky (převážně terakoty) komorního rozměru důsledně a novátorsky koloroval. Zatímco v portrétní tvorbě (portrét manželky), v sociálních a všednodenních námětech (Obchod, Muž u selfaktoru, Švadlenka, Rváči, Soupeři, Námořníci, Dívka s růží, Dívka s řasami ap.) vyjadřoval s výrazovou přesvědčivostí a hlubokým citem poválečnou atmosféru, v legionářských motivech a veřejných zakázkách monumentální povahy (pomník Babičky v ratibořickém údolí, vlys Návrat legií, sousoší Rodina), ač společensky úspěšných, nenašel vlastní doménu. V závěru života pokus o puristickou renovaci plošné kubistické plastiky (Sedící) naznačil další vývojové možnosti jeho talentu. Objevná kubistická fáze G. tvorby mezinárodního významu zůstala dlouho nedoceněna a málo známá. Zato na jeho sociální program navázali J. Lauda, K. Pokorný, B. Stefan, B. Benda, K. Kotrba, J. Jiřikovský, K. Dvořák, ale také L. Zívr, A. Sopr a J. Malejovský a G. se dostalo širokého (byť jednostranného) ocenění. G. dědicem a celoživotním propagátorem i znalcem jeho díla se stal jeho starší bratr Emil G. (1885–1969), který převzal pojišťovací kancelář po otci. 1939 odešel za svým švagrem, básníkem Viktorem Kripnerem, do exilu a z Anglie se vrátil jako poručík Československé obrněné brigády (Emil si tam vedl deník, otištěný 1977 v časopise Tvar). Jeho dcera Alena Gutfreundová-Novotná (* 12. 2. 1921 Praha, † 27. 1. 2003 Praha), manželka architekta a urbanisty Jiřího Novotného (1911–2000) a matka G. životopisce Michala Novotného (* 1942), absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u prof. A. Strnadela. Vynikla jako grafička, autorka plakátů a knižních úprav, ilustrátorka, autorka deskových obrazů a dlouholetá kurátorka Galerie V. Kramáře v Praze-Dejvicích.

L: Toman 1, s. 280–281; EČVU, s. 146–148; NEČVU 1, s. 235; J. Pečírka, O. G., 1948; J. Císařovský, O. G., 1962; O. G. Zázemí tvorby, J. Šetlík (ed.), 1989; M. Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců (1907–1917), 1988, passim; T. Vlček, Český kubismus 1909–1925, 1991, s. 186–201; J. Padrta, Osma a Skupina výtvarných umělců. Teorie, kritika, polemika, 1992; V. Lahoda a kol., Český kubismus, 1996, passim; M. Novotný, Jakýsi pan G., 2000; J. Šetlík, O. G. Cesta ke kubismu, 2012.

Martin Kučera