GUTH-JARKOVSKÝ Jiří Stanislav 23.1.1861-8.1.1943

Z Personal
Jiří Stanislav GUTH-JARKOVSKÝ
Narození 23.1.1861
Místo narození Heřmanův Městec
Úmrtí 8.1.1943
Místo úmrtí Náchod
Povolání

63- Spisovatel 72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

64- Překladatel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46664

GUTH-JARKOVSKÝ, Jiří Stanislav (pův. jm. do 1919 Guth), * 23. 1. 1861 Heřmanův Městec, † 8. 1. 1943 Náchod, pedagog, spisovatel, zakladatel českého olympijského hnutí

Narodil se v rodině úředníka na velkostatku Kinských Karla G. a Barbory, roz. Bačinové. Po otcově penzionování (1868) se rodina přestěhovala do matčina rodiště, Kostelce nad Orlicí. Od 1870 G. studoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, 1878 maturoval. Pokračoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, složil státní zkoušky z filozofie, matematiky a fyziky (1882/83) a po obhajobě práce Co jest monadismus? byl promován prvním doktorem samostatné české univerzity (8. 12. 1882). Jako student patřil mezi zakladatele Filosofické jednoty (1881), přeložil do češtiny Descartovu Rozpravu o metodě a Pascalovu studii O duchu geometrickém. Mezi pedagogy, jejichž přednášky navštěvoval, byl mj. fyzik a filozof E. Mach.

Místo středoškolského profesora nezískal, proto se stal 1883 domácím učitelem v knížecí rodině Schaumburg-Lippe v Náchodě. S princi Albrechtem a Maxem odjel 1885 do penzionátu Château de Lancy (u Ženevy); s nimi opakovaně cestoval po Německu a Švýcarsku, navštívil Francii ad. Zvládl společenskou etiketu, vlastní zkušenosti se staly základem jeho spisů o zásadách společenského chování, které opakovaně vydával a jimiž chtěl kultivovat českou veřejnost. G. si v době svého zaměstnání vytvořil nekritický poměr k aristokracii. 1894 a 1910 se neúspěšně ucházel o místo ředitele Strakovy akademie, zřízené pro zchudlé příslušníky českých šlechtických rodin. S pomocí knížecí rodiny získal přístup k úředníkům ministerstva školství a 1887 dostal možnost připravovat se na dráhu středoškolského profesora na pražském Akademickém gymnáziu; 1888 na škole nastoupil jako suplent. Vyučoval filozofickou propedeutiku, matematiku a fyziku, němčinu a později francouzštinu. Působil také na gymnáziu v Žitné ulici a na dívčím gymnáziu Minerva. 1893 byl ustanoven prozatímním profesorem na reálném gymnáziu v Klatovech, 1896 se vrátil do Prahy jako definitivní profesor na gymnáziu v Truhlářské ulici (dnes škola nese G. jméno), kde zůstal do 1918. V Roudnici nad Labem se 1897 oženil s Annou Černou (1875–1928), dcerou ředitele gymnázia. Manželé měli syna Gastona Humberta (1898–1974).

Jako spisovatel se poprvé představil německým průvodcem Náchod. Stadt und Schloss. Později přispíval do periodik Osvěta, Lumír a Květy. Zážitky z cest po Francii, Španělsku, Řecku a severní Africe vydal jako samostatné publikace; mezi prvními přiblížil českému čtenáři Irsko (Na zeleném Erinu, 1895) a severní Evropu (Za sluncem půlnočním, 1895; Skizzy ze Švédska a Finska, 1903, 1905), popsal cesty do Spojených států a Kanady. Věnoval se i beletrii: povídku Nad propastí (1893) podepsal pseudonymem Stanislav Jarkovský, který se stal od 1919 součástí jeho jména. Významné místo zaujímají G. vzpomínkové knihy, včetně třídílných Pamětí (1929). Z francouzštiny překládal zejména A. Daudeta, P. Lotiho, G. Maupassanta, J. Vernea a É. Zolu, dále cestopisy O. Nordenskjölda, F. Nansena a S. Hedina, přičemž užíval i další pseudonymy, např. Gaston Humbert. Dodnes nejznámější zůstaly jeho opakovaně vydávané práce věnované společenské výchově, např. dva díly Společenského katechismu (1914, 1915), z něhož některé stati rozšířil a vydal samostatně (Stolničení, s manželkou Annou, 1918). Po vzniku ČSR 1918 byl povolán do prezidentské kanceláře jako obřadník, který měl za úkol vypracovat ceremoniální pravidla pro prezidenta. G. upjaté a zároveň povýšenecké chování však vyvolávalo nespokojenost a útoky v tisku, které se přenášely na prezidentskou kancelář. 1922 ho proto nahradil plk. Oskar Hoppe a G. převzal agendu přípravy a udělování Řádu bílého lva; 1924 odešel do důchodu.

G. se významně uplatnil v olympijském hnutí. 1891 ministr školství P. Gautsch vydal výnos, v němž byla rozšířena výuka tělocviku na středních školách; tehdy G. požádal ministerstvo o finanční podporu a o prázdninách podnikl cestu po Francii, Alžírsku a Tunisku. Prostudoval literaturu o tělesné výchově a navštívil francouzské pedagogy, mezi nimi Pierra Coubertina. Po návratu do Prahy G. předložil rozsáhlou zprávu zemské školní radě i ministerstvu školství; zároveň ji publikoval formou časopiseckých článků. 1894 ho Coubertin pozval na ustavující schůzi Mezinárodního výboru pro hry olympijské a v nepřítomnosti ho jmenoval do výboru jako zástupce Čechů, protože Rakousko ve výboru zastoupeno nebylo. 1896 se G. stal účastníkem prvních novodobých olympijských her v Aténách. Zážitky popsal v knize Hry olympické za starověku a za dob nejnovějších (1896), v níž zachytil své názory na olympijskou myšlenku a novodobé olympijské hnutí. Později navštívil všechny letní olympiády (s výjimkou Los Angeles 1932) a všechna jednání olympijských kongresů. 1925 se zasloužil o kongres v Praze, na němž se rozhodlo o pořádání zimních olympijských her.

Po návratu z Atén G. 1896 zahájil jednání o vytvoření českého ústředního orgánu pro účast na olympiádách; podílel se na založení České amatérské atletické unie a vzniku Českého výboru pro hry olympijské, který však neměl oficiální stanovy a až do vzniku Československa působil jako volné sdružení; G. převzal jeho předsednictví a vedl do 1929 obnovený Český (československý) olympijský výbor. Až do první světové války čelil odporu velkých klubů a sportovních svazů, zejména České obce sokolské, která odmítala sportovní soutěžení a olympiád se neúčastnila.

G. usiloval o udržení samostatného postavení Čech v olympijském hnutí navzdory útokům zástupců Rakouska v Mezinárodním olympijském výboru (MOV). Prosadil, že 1912 na OH ve Stockholmu Češi vystupovali pod vlajkou s českým lvem (jako Autriche-Tchèque). 1914 na jednání pařížského olympijského kongresu rakouští delegáti dosáhli faktického vyloučení Čechů ze samostatného vystupování na OH v případě, že by Rakousko nesouhlasilo. OH 1916 v Berlíně se kvůli válce neuskutečnily; G. přesto vypovídal na policejním ředitelství a musel podepsat svoji rezignaci na členství v Mezinárodním olympijském výboru. Po vzniku ČSR obnovil činnost Český olympijský výbor (od 1919 Československý olympijský výbor, ČSOV), G. mu předsedal do 1929, v následujícím roce nastoupil na jeho místo v MOV J. Gruss. 1915–26 stál v čele Klubu českých turistů (KČT), už od 1897 však redigoval jeho Časopis turistů. Otázkám turistiky se věnoval v knihách Zimní turistika v Čechách a na Moravě (1910) a Turistika: turistický katechismus (1917). Od 1928 byl jmenován řádným členem IV. třídy ČAVU. Hrob rodiny se nachází v Praze na Olšanských hřbitovech.

D: Básně a beletrie: Počátky a konce: Nad propastí, 1896; Dcera profesorova a jiné povídky, 1897; Drobné genry, 1900; Idylky pana adjunkta, /1900/; Střepiny a skořepiny, 1905; Vřes a kapradí, 1906; Na podzim v ořeší, 1917; Ulomená haluz, 1919; Těžké srdce, 1920; Marná sláva: Profesorské romanetto, 1–2, 1921; Byla vojna, 1921; Přívaly, 1924; Humoresky, 1928; Odvážnému štěstí přeje, 1939. Memoáry: Z pamětí klatovských starých i nových, 1912; Babí léto: Causerie z cest a z minulosti, 1914; Vývoj českého olympismu, 1938; Pierre de Coubertin, 1938. Cestopisy: Causerie z cest I. (Španělsko), 1891; Na pokraji Sahary, 1892; Z potulek francouzským krajem, 1893; Lémanské silhouetty, 1893; Za horama Pyrenejskýma, 1893; Causerie z cest II. (Španělsko), 1894; Ode břehů moře Středozemského. Obrázky z Korsiky, Alžíru, Tuniska, Tripolisu a Sicílie, 1894; Kanadské epištoly: turistovy úvahy a dojmy, 1895; Letem přes řecký kraj, 1896; Intimní cesty z cest i necest, 1896; Obrázky z Francie, 1901; Obrázky z Řecka, 1902; Pod sluncem jihu, 1902; Na moři a za mořem, 1902; Moje prázdniny v Americe, 1905. Pravidla slušnosti pro mládež, /1914/, 1922; O jídle a pití, jindy a nyní, 1918; O hostinách a hodokvasech jindy a jinde, 1919; Společenské úvahy, 1919; Pozdrav: společenské úvahy, 1919; Kapitoly skoro naléhavé, 1919; Obchodník-gentleman, 1919; Společenská výchova a její význam, 1920 (slovensky 1925); Společenský slabikář, 1921; Mladému republikánu, 1921; Společenská výchova vojenská, 1921; Slušnost a demokracie, 1923; Kterak dobře jísti a kterak se dobře chovati u stolu, 1923; Společenské klasobraní, 1925; Tramvajový zřízenec po stránce společenské, 1927; Jak jednati, 1933.

L: OSN 10, s. 638 a 28, s. 512; OSND 2/2, s. 974; MSN 2, s. 1092; ÖBL 2, s. 111; ETK 1/1, s. 221; 2/1, s. 174; BL 1, s. 493; J. Kössl, Dějiny československého olympijského hnutí, 1977, passim; Malá encyklopedie olympijských her, 1981, s. 118; Czechoslovakia and the International Olympic Movement, 1988; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, 1994, s. 105–106; LČL 1, s. 833–836 (se soupisem díla a překladů); ČBS, s. 177; SČF, s. 150; Dokumentace k českému olympismu, J. Kössl – F. Kolář (eds.), 1998; F. Kolář a kol., Kdo byl kdo. Naši olympionici, 1999, s. 111–113; Tomeš 1, s. 388; P. Kobetič, Osobnosti Chrudimska, 2002, s. 57; ČAVU, s. 86; J. Rodr, J. S. G.-J. Vždy k službám, 2004; A. Janková, Studentská léta J. G. v Rychnově nad Kněžnou, 2005.

P: LA PNP, Praha, osobní fond; NM, Praha, Historické muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu.

Miloslav Martínek