GUTH Julius 9.11.1866-6.1.1921: Porovnání verzí
(→Literatura) |
|||
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 9.11.1866 | | datum narození = 9.11.1866 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Košíře (Praha) |
| datum úmrtí = 6.1.1921 | | datum úmrtí = 6.1.1921 | ||
| místo úmrtí = Rokycany | | místo úmrtí = Rokycany | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 821 |
+ | }} | ||
− | + | '''GUTH, Julius,''' ''* 9. 11. 1866 Košíře (Praha), † 6. 1. 1921 Rokycany, podnikatel v kovovýrobě'' | |
− | P. Cironis, Malá encyklopedie. Lidé, osoby a osobnosti Rokycanska, 1995, s. 12; J. Hučka, K historii bývalé továrny J. G. v Rokycanech, in: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, | + | |
+ | Pocházel z rodiny Salomona G. z Košíř a jeho manželky Sofie, roz. Tausigové. G. začínal původně v zámečnické dílně v Brandýse nad Labem, kde se zabýval výrobou stavebního kování a zámků, hřebů pro železnici ad. 1897 si společně s pražským obchodníkem J. Neumannem pronajali jeden z bývalých Jágrových vodních mlýnů v Rokycanech a adaptovali ho pro železářskou výrobu; stroje byly poháněny mlýnským kolem. Po šesti letech se společníci rozešli, 1905 G. mlýn koupil a 1906 v něm zřídil slévárnu; továrnu postupně modernizoval. Odléval pro dřívějšího společníka Neumanna podstavce pro šicí stroje, dále vyráběl rošty a dvířka ke kamnům, zámky, stavební kování a další sortiment. V továrně zaměstnával více než stovku dělníků. 1909 podnik rozšířil o kuplovnu. G. se oženil s Bertou, roz. Fantovou (* 19. 11. 1872, † po 18. 12. 1943, Osvětim, Polsko); manželé měli syny Josefa (1897–1944, Polsko), Františka (* 15. 2. 1902, † po 13. 6. 1942) a dceru Zdenku. Pohřben byl v Liberci. | ||
+ | |||
+ | Po G. smrti převzal podnik syn, inženýr Josef G., který vystudoval v Německu a po návratu v rodinné firmě zajišťoval nákup. (Provoz dílny měl na starosti jeho bratr František.) Výroby se sice citelně dotkla celosvětová hospodářská krize ve třicátých letech, byla však překonána a před druhou světovou válkou nastalo oživení. Po německé okupaci ČSR byl Josef transportován do koncentračního tábora, kde zahynul, podobně jako oba jeho sourozenci a matka. Válku přežily vnučky Julie a Kornelie, které emigrovaly do Velké Británie. | ||
+ | |||
+ | 1942 byla výroba zastavena, po osvobození nakrátko obnovena, 1948 znárodněna a delimitována do velkých národních podniků, 1950 ukončena. V bývalých továrních objektech poté fungovala strojní traktorová stanice. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' P. Cironis, Malá encyklopedie. Lidé, osoby a osobnosti Rokycanska, 1995, s. 12; J. Hučka, Slévárenství na Rokycansku, in: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany. Supplementum Historie 2, Tradice a současnost železářské výroby, 1996, s. 30–31; týž, K historii bývalé továrny J. G. v Rokycanech, in: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka 19, 2007, č. 19, s. 77 až 82 (s další literaturou); Myška, s. 139. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' NA, Praha, Židovské matriky, Praha-Smíchov, N 1852–1874, kn 2653, obr. 84. | ||
+ | |||
+ | Martin Přibil | ||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
Řádka 18: | Řádka 30: | ||
[[Kategorie:1866]] | [[Kategorie:1866]] | ||
− | [[Kategorie:Praha | + | [[Kategorie:Praha]] |
[[Kategorie:1921]] | [[Kategorie:1921]] | ||
[[Kategorie:Rokycany]] | [[Kategorie:Rokycany]] |
Aktuální verze z 15. 12. 2019, 14:27
Julius GUTH | |
Narození | 9.11.1866 |
---|---|
Místo narození | Košíře (Praha) |
Úmrtí | 6.1.1921 |
Místo úmrtí | Rokycany |
Povolání | 28- Strojař nebo elektrotechnik |
Citace | Biografický slovník českých zemí 20, Praha 2017, s. 821 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=79700 |
GUTH, Julius, * 9. 11. 1866 Košíře (Praha), † 6. 1. 1921 Rokycany, podnikatel v kovovýrobě
Pocházel z rodiny Salomona G. z Košíř a jeho manželky Sofie, roz. Tausigové. G. začínal původně v zámečnické dílně v Brandýse nad Labem, kde se zabýval výrobou stavebního kování a zámků, hřebů pro železnici ad. 1897 si společně s pražským obchodníkem J. Neumannem pronajali jeden z bývalých Jágrových vodních mlýnů v Rokycanech a adaptovali ho pro železářskou výrobu; stroje byly poháněny mlýnským kolem. Po šesti letech se společníci rozešli, 1905 G. mlýn koupil a 1906 v něm zřídil slévárnu; továrnu postupně modernizoval. Odléval pro dřívějšího společníka Neumanna podstavce pro šicí stroje, dále vyráběl rošty a dvířka ke kamnům, zámky, stavební kování a další sortiment. V továrně zaměstnával více než stovku dělníků. 1909 podnik rozšířil o kuplovnu. G. se oženil s Bertou, roz. Fantovou (* 19. 11. 1872, † po 18. 12. 1943, Osvětim, Polsko); manželé měli syny Josefa (1897–1944, Polsko), Františka (* 15. 2. 1902, † po 13. 6. 1942) a dceru Zdenku. Pohřben byl v Liberci.
Po G. smrti převzal podnik syn, inženýr Josef G., který vystudoval v Německu a po návratu v rodinné firmě zajišťoval nákup. (Provoz dílny měl na starosti jeho bratr František.) Výroby se sice citelně dotkla celosvětová hospodářská krize ve třicátých letech, byla však překonána a před druhou světovou válkou nastalo oživení. Po německé okupaci ČSR byl Josef transportován do koncentračního tábora, kde zahynul, podobně jako oba jeho sourozenci a matka. Válku přežily vnučky Julie a Kornelie, které emigrovaly do Velké Británie.
1942 byla výroba zastavena, po osvobození nakrátko obnovena, 1948 znárodněna a delimitována do velkých národních podniků, 1950 ukončena. V bývalých továrních objektech poté fungovala strojní traktorová stanice.
L: P. Cironis, Malá encyklopedie. Lidé, osoby a osobnosti Rokycanska, 1995, s. 12; J. Hučka, Slévárenství na Rokycansku, in: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka, Rokycany. Supplementum Historie 2, Tradice a současnost železářské výroby, 1996, s. 30–31; týž, K historii bývalé továrny J. G. v Rokycanech, in: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka 19, 2007, č. 19, s. 77 až 82 (s další literaturou); Myška, s. 139.
P: NA, Praha, Židovské matriky, Praha-Smíchov, N 1852–1874, kn 2653, obr. 84.
Martin Přibil