HÁŠA Pavel 1.6.1929-5.8.2009: Porovnání verzí

Z Personal
(HÁŠA_Pavel_1.9.1929-5.8.2009)
 
m (Holoubková přesunul stránku HÁŠA Pavel 1.9.1929-5.8.2009 na HÁŠA Pavel 1.6.1929-5.8.2009 bez založení přesměrování)
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.)
Řádka 2: Řádka 2:
 
| jméno = Pavel HÁŠA
 
| jméno = Pavel HÁŠA
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
−
| datum narození = 1.9.1929
+
| datum narození = 1.6.1929
 
| místo narození = Praha
 
| místo narození = Praha
 
| datum úmrtí = 5.8.2009
 
| datum úmrtí = 5.8.2009
−
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Praha
 
| povolání = 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
 
| povolání = 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
−
}}<br/><br/>Pavel HÁŠA
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 280-281
 +
}}
 +
'''HÁŠA, Pavel''', ''* 1. 6. 1929 Praha, † 5. 8. 2009 Praha, režisér''
 +
 
 +
Narodil se v rodině divadelního a filmového podnikatele Josefa
 +
Antonína H. (* 25. 11. 1902 Praha, † 17. 9. 1952 Praha), spolumajitele a administrativního ředitele Osvobozeného divadla
 +
(1927–32), zakladatele kabaretu Červené eso (1932–33), po
 +
válce ředitele národního podniku Gramofonový průmysl. Po
 +
maturitě na reálném gymnáziu (1948) studoval H. dějiny umění a estetiku na FF UK, školu nedokončil. Nastoupil jako asistent režie ve zlínských (gottwaldovských) filmových ateliérech.
 +
Od 1951 vykonával vojenskou prezenční službu v Československém armádním filmu (ČAF), kde poté působil jako režisér
 +
a scenárista dokumentárních filmů až do nuceného odchodu
 +
1970. Realizoval tu široké spektrum krátkých a celovečerních
 +
snímků odlišných žánrů, často s nevojenskou tematikou. Začínal instruktážními a výukovými filmy (''Věda jde s lidem'', 1952;
 +
''Vojenská přehlídka'', 1953). Pravidelně se vracel k reportážím ze
 +
života armády (nasazení vojáků při maďarských událostech,
 +
ochrana hranic, pomoc při povodních, soutěž vojenských motorkářů, armádní cvičení, chov koní atd.) s politicko-ideovým
 +
vyzněním (''V prvním sledu''; ''Stalo se jedné noci'', 1956; ''Člověk není sám'', 1958; ''O vteřinu a přátelství'', 1962; ''Pevný bod'' /s M. Burgerem/, 1965; ''Curriculum vitae'', 1970). Reportážně zpracovával i civilní témata (např. ''Veliká pouť'' /1967/ o světové výstavě
 +
v Montrealu). Při mapování armádní umělecké činnosti (např.
 +
dokument ''Armádní umělecké divadlo'' /1954/ věnovaný scéně
 +
E. F. Buriana) zaujal snímkem o přehlídce dechových vojenských kapel ''Plechová neděle'' (1967), který získal několik festivalových ocenění (Karlovy Vary, Lipsko, Cork, Oděsa). Natáčel
 +
i medailony (dokument ''Reportér'' /1963/ o fotografu K. Hájkovi s komentářem J. Wericha). Od schematismu se postupně
 +
dokázal oprostit v historických dokumentech (např. ''Mistr Jan Hus'', 1955). Po dvoudílném snímku ''Svědectví'' (1961, s I. Tomanem), líčícím historii ČSR od vypuknutí hospodářské krize po
 +
osvobození v květnu 1945, připravil nepatetické ''Lidice'' (1965),
 +
popisující okolnosti vypálení obce, a především ''Devět kapitol ze starého dějepisu'' (1969, scénář R. Hlaváč), v nichž objektivně
 +
přiblížil obraz národně osvobozeneckého zápasu Čechů a Slováků v letech 1914–20 včetně aktivit legií, což vedlo ke stažení
 +
dokumentu z distribuce. V armádní produkci si vyzkoušel také
 +
hraný film s vojenskou a špionážní tematikou.
 +
 
 +
Po propuštění z ČAF zahájil počátkem sedmdesátých let soustavnou, byť externí, spolupráci s televizí. Režíroval zábavné
 +
pořady (cca 40 dílů ''Televarieté'', 1977–98; recitály W. Matušky
 +
''Co neodnesl čas'', 1978–81 aj.), převzaté záznamy divadelních
 +
představení, řadu ''Nedělních chvilek poezie''. Soustředil se především na hranou tvorbu v podobě inscenací a adaptací děl
 +
českých a světových autorů. Natáčel komedie, dramata, detektivky či muzikály. Výrazného ohlasu dosáhl inscenacemi odkazujícími na historické události a jejich aktéry (''Poslední exil'',
 +
1975; ''Ve věci J. R. Oppenheimera'', 1979; ''Dvě noci s císařem'',
 +
1983; ''Šťastlivec Sulla'', 1991; ''Noc rozhodnutí'', 1993; ''Generál Eliáš'', 1995). Často spolupracoval s O. Daňkem. Za televizní
 +
hru ''Svědkové obžaloby'' (1974) byl oceněn Stříbrnou nymfou
 +
na mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu (1975).
 +
V televizi se příležitostně vracel i k dokumentu.
 +
 
 +
1981 přijal angažmá v  Divadle S.  K. Neumanna (od 1990
 +
Divadlo pod Palmovkou), kde působil až do odchodu do důchodu 1991. Ve svých režiích spoléhal především na herecké
 +
výkony (B. Hrabal  – V. Nývlt: ''Ostře sledované vlaky'', 1982;
 +
J. Kainar: ''Nasredin'', 1983; A. Nicolaj: ''Tři na lavičce'', 1986;
 +
I. Langer: ''Periferie'', 1987; M. V. Gazzo: ''Klobouk plný deště'',
 +
1990). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vícekrát
 +
hostoval v  kladenském a  mladoboleslavském divadle. Od
 +
1992 režíroval bulvární tituly pro Pražskou divadelní agenturu
 +
V. Hanzlíčka (např. R. Anderson: ''Víš přece, že neslyším, když teče voda'', 1998).
 +
 
 +
Poprvé se oženil s Emou, roz. Černou, s níž měl tři děti. Ve druhém manželství s herečkou Květou Fialovou (1929–2017) se
 +
narodila dcera Zuzana (* 1962), řezbářka a umělecká restaurátorka. Byl bratrem lékaře MUDr. Jana H. (1925–1998).
 +
 
 +
'''L:''' MČE 2, s. 725; ČBS, s. 193; Tomeš 1, s. 421; http://vis.idu.cz/Productions.
 +
aspx (se soupisem divadelních režií, stav k 22. 12. 2017); http://www.csfd.cz
 +
(se soupisem režií, stav k 22. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem režií,
 +
stav k  12. 12. 2017); M. Valtrová  – O. Ornest, Hraje váš tatínek ještě na
 +
housle?, 1993, s. 362, 365; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů,
 +
2000, rejstřík; Český hraný film IV, 2004, rejstřík; V. Šmídrkal, Armáda a stříbrné plátno. Československý armádní film 1951–1999, 2009; M. Štoll, Český
 +
film. Režiséři–dokumentaristé, 2009, s. 176–178.
 +
 
 +
'''P:''' Divadelní ústav, Praha, dokumentace.
 +
 
 +
Zdeněk Doskočil
  
−
== Literatura ==
 
−
Tomeš I, 421;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]]
 
[[Kategorie:82- Dramaturg, režisér nebo choreograf]]
Řádka 19: Řádka 79:
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:2009]]
 
[[Kategorie:2009]]
 +
[[Kategorie:Praha]]

Aktuální verze z 10. 3. 2021, 18:36

Pavel HÁŠA
Narození 1.6.1929
Místo narození Praha
Úmrtí 5.8.2009
Místo úmrtí Praha
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 280-281
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48586

HÁŠA, Pavel, * 1. 6. 1929 Praha, † 5. 8. 2009 Praha, režisér

Narodil se v rodině divadelního a filmového podnikatele Josefa Antonína H. (* 25. 11. 1902 Praha, † 17. 9. 1952 Praha), spolumajitele a administrativního ředitele Osvobozeného divadla (1927–32), zakladatele kabaretu Červené eso (1932–33), po válce ředitele národního podniku Gramofonový průmysl. Po maturitě na reálném gymnáziu (1948) studoval H. dějiny umění a estetiku na FF UK, školu nedokončil. Nastoupil jako asistent režie ve zlínských (gottwaldovských) filmových ateliérech. Od 1951 vykonával vojenskou prezenční službu v Československém armádním filmu (ČAF), kde poté působil jako režisér a scenárista dokumentárních filmů až do nuceného odchodu 1970. Realizoval tu široké spektrum krátkých a celovečerních snímků odlišných žánrů, často s nevojenskou tematikou. Začínal instruktážními a výukovými filmy (Věda jde s lidem, 1952; Vojenská přehlídka, 1953). Pravidelně se vracel k reportážím ze života armády (nasazení vojáků při maďarských událostech, ochrana hranic, pomoc při povodních, soutěž vojenských motorkářů, armádní cvičení, chov koní atd.) s politicko-ideovým vyzněním (V prvním sledu; Stalo se jedné noci, 1956; Člověk není sám, 1958; O vteřinu a přátelství, 1962; Pevný bod /s M. Burgerem/, 1965; Curriculum vitae, 1970). Reportážně zpracovával i civilní témata (např. Veliká pouť /1967/ o světové výstavě v Montrealu). Při mapování armádní umělecké činnosti (např. dokument Armádní umělecké divadlo /1954/ věnovaný scéně E. F. Buriana) zaujal snímkem o přehlídce dechových vojenských kapel Plechová neděle (1967), který získal několik festivalových ocenění (Karlovy Vary, Lipsko, Cork, Oděsa). Natáčel i medailony (dokument Reportér /1963/ o fotografu K. Hájkovi s komentářem J. Wericha). Od schematismu se postupně dokázal oprostit v historických dokumentech (např. Mistr Jan Hus, 1955). Po dvoudílném snímku Svědectví (1961, s I. Tomanem), líčícím historii ČSR od vypuknutí hospodářské krize po osvobození v květnu 1945, připravil nepatetické Lidice (1965), popisující okolnosti vypálení obce, a především Devět kapitol ze starého dějepisu (1969, scénář R. Hlaváč), v nichž objektivně přiblížil obraz národně osvobozeneckého zápasu Čechů a Slováků v letech 1914–20 včetně aktivit legií, což vedlo ke stažení dokumentu z distribuce. V armádní produkci si vyzkoušel také hraný film s vojenskou a špionážní tematikou.

Po propuštění z ČAF zahájil počátkem sedmdesátých let soustavnou, byť externí, spolupráci s televizí. Režíroval zábavné pořady (cca 40 dílů Televarieté, 1977–98; recitály W. Matušky Co neodnesl čas, 1978–81 aj.), převzaté záznamy divadelních představení, řadu Nedělních chvilek poezie. Soustředil se především na hranou tvorbu v podobě inscenací a adaptací děl českých a světových autorů. Natáčel komedie, dramata, detektivky či muzikály. Výrazného ohlasu dosáhl inscenacemi odkazujícími na historické události a jejich aktéry (Poslední exil, 1975; Ve věci J. R. Oppenheimera, 1979; Dvě noci s císařem, 1983; Šťastlivec Sulla, 1991; Noc rozhodnutí, 1993; Generál Eliáš, 1995). Často spolupracoval s O. Daňkem. Za televizní hru Svědkové obžaloby (1974) byl oceněn Stříbrnou nymfou na mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu (1975). V televizi se příležitostně vracel i k dokumentu.

1981 přijal angažmá v Divadle S. K. Neumanna (od 1990 Divadlo pod Palmovkou), kde působil až do odchodu do důchodu 1991. Ve svých režiích spoléhal především na herecké výkony (B. Hrabal – V. Nývlt: Ostře sledované vlaky, 1982; J. Kainar: Nasredin, 1983; A. Nicolaj: Tři na lavičce, 1986; I. Langer: Periferie, 1987; M. V. Gazzo: Klobouk plný deště, 1990). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vícekrát hostoval v kladenském a mladoboleslavském divadle. Od 1992 režíroval bulvární tituly pro Pražskou divadelní agenturu V. Hanzlíčka (např. R. Anderson: Víš přece, že neslyším, když teče voda, 1998).

Poprvé se oženil s Emou, roz. Černou, s níž měl tři děti. Ve druhém manželství s herečkou Květou Fialovou (1929–2017) se narodila dcera Zuzana (* 1962), řezbářka a umělecká restaurátorka. Byl bratrem lékaře MUDr. Jana H. (1925–1998).

L: MČE 2, s. 725; ČBS, s. 193; Tomeš 1, s. 421; http://vis.idu.cz/Productions. aspx (se soupisem divadelních režií, stav k 22. 12. 2017); http://www.csfd.cz (se soupisem režií, stav k 22. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem režií, stav k 12. 12. 2017); M. Valtrová – O. Ornest, Hraje váš tatínek ještě na housle?, 1993, s. 362, 365; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; Český hraný film IV, 2004, rejstřík; V. Šmídrkal, Armáda a stříbrné plátno. Československý armádní film 1951–1999, 2009; M. Štoll, Český film. Režiséři–dokumentaristé, 2009, s. 176–178.

P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil

Citováno z „http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?title=HÁŠA_Pavel_1.6.1929-5.8.2009&oldid=120091“