HÁJEK Jiří 17.7.1919-13.10.1994: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 17.7.1919
 
| datum narození = 17.7.1919
| místo narození = Pacov (okr. Pelhřimov)
+
| místo narození = Pacov
 
| datum úmrtí = 13.10.1994
 
| datum úmrtí = 13.10.1994
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
+
| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />65- Politický publicista
48- Politický publicista
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 83-84
 
}}
 
}}
 +
'''HÁJEK, Jiří''', ''* 17. 7. 1919 Pacov, † 13. 10. 1994 Praha, literární kritik, publicista, účastník 2. odboje''
 +
 +
Narodil se v rodině truhláře a úřednice. Studoval na reálných gymnáziích v Pelhřimově a v Praze-Libni. Po otcově smrti (1933) se dostal do prostředí libeňských proletářů a spolupracoval s levicovým studentským hnutím Mladá kultura. Od 1934 začal ve stejnojmenném časopise publikovat pod pseudonymem Jiří Buřič. 1937 vstoupil do KSČ. Po maturitě (1938) studoval až do uzavření českých vysokých škol na Filozofické fakultě UK češtinu a francouzštinu. Za účast na studentské manifestaci spojené s pohřbem J. Opletala byl 17. listopadu 1939 zatčen a až do dubna 1942 uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. 1942–45 pracoval jako úředník v nemocenské pojišťovně. Na sklonku války působil v komunistických odbojových organizacích Pochodeň a Předvoj, v  říjnu 1944 se stal členem IV. ilegálního vedení  KSČ, měl na starosti styk s venkovskými organizacemi a tisk a distribuci ilegálního ''Rudého práva''. Po osvobození pokračoval 1945–50 ve studiu češtiny a historie na FF UK (PhDr. za práci ''Národní umělkyně Marie Majerová''), zároveň byl 1945–48 kulturním redaktorem ''Rudého práva'' a ''Tvorby''. Únor 1948 ho zastihl na studijním pobytu v Paříži. 1949–51 působil ve vedení dramaturgie Československého státního filmu, odkud musel odejít kvůli osobním, politicky zabarveným sporům. Do 1953 byl publicistou ve svobodném povolání, zároveň externě vyučoval na pražské filozofické fakultě. Poté nastoupil jako vedoucí redaktor a šéfredaktor do nakladatelství Mladá fronta (1953–1959), kam též přivedl skupinu svých bývalých studentů.
 +
 +
Jako marxistický literární a divadelní historik se zajímal o sociální stránku národního obrození, jako kritik o soudobou literární a dramatickou tvorbu. Při práci nakladatelského redaktora se mj. soustředil na tvorbu básníků mladé generace, 1955–68 redigoval edici Květy poezie. Ačkoli nikdy neopustil marxisticko-leninské náhledy na řízení společnosti a kultury a přesvědčení o utilitární roli kultury a umění za socialismu, postupně se propracoval k otevřenějšímu pojetí marxismu, schopnému absorbovat i nedogmatické alternativy. 1956–67 zastával funkci člena ÚV Svazu československých spisovatelů (SČSS). Od 1959 do ledna 1968 byl šéfredaktorem svazového měsíčníku ''Plamen'', z nějž usiloval vytvořit platformu obrozeného marxismu, otevřenou i některým nemarxistickým proudům (M. Foucault, P. Teilhard de Chardin). Poskytoval v něm prostor autorům, jejichž tvorba se vymykala realistické poetice. Otevíráním tabuizovaných témat a publikačními návraty některých v padesátých letech pronásledovaných autorů (E. Hostovský, J. Zahradníček, L. Novomeský) přispěl k obrodné vlně v kultuře. Byl v kontaktu s poúnorovým exilem (P. Tigrid). Zároveň polemizoval s některými projevy reformismu (M. Kundera), sám byl z reformistických pozic kritizován, a to i uvnitř redakce ''Plamene'', jejíž část 1965 na protest časopis opustila. Na přelomu 1967–68 vedení SČSS H. po sporech odvolalo a ''Plamen'' svěřilo reformnímu křídlu redakční rady pod vedením K. Kostrouna a za nového šéfredaktora dosadilo K. Kosíka.
 +
 +
H. vedl 1968–69 redakci beletrie v nakladatelství Svoboda. Od léta 1969 řídil obnovený týdeník ''Tvorba'', v jehož prvních číslech sice ještě byly patrné dozvuky pražského jara, záhy se však stal tribunou husákovské normalizační linie. Přestože se H. ke konsolidaci přiklonil svým výkladem „krizového období“ ''Mýtus a realita ledna 1968'' (1970) a v literární kritice výborem ''Konfrontace'' (1972), kde shrnul své odmítavé postoje k reformním spisovatelům komunistům ze článků v Tvorbě, byl za své předchozí liberální redigování ''Plamene'' kritizován z konzervativních pozic. 1971 se stal členem ideologické komise ÚV KSČ a zároveň poslancem České národní rady (do 1976).
 +
 +
1976 musel z ''Tvorby'' odejít poté, co otiskl povídku Exil svého syna Petra Hájka, která se kriticky stavěla k postihům po stranických prověrkách. Načas se ocitl pod dohledem StB. 1977 byl jmenován profesorem na katedře dějin umění a estetiky FF UK, odkud 1982 odešel do Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde jako vedoucí působil až do odchodu do důchodu 1990. Na fakultě ještě 1982–84 externě přednášel. Za práci ''Principy, metody a problémy současné literární kritiky'' získal 1978 titul kandidáta věd (CSc.), 1985 obhájil hodnost doktora věd (DrSc.) za monografii ''Marie Majerová aneb Román a doba''.
 +
 +
Jádro H. publikační činnosti spočívalo v příležitostných kritických a historických textech z oblasti literatury a divadla, které publikoval v dobovém tisku (''Rudé právo'', ''Tvorba'', ''Nový život'', ''Literární noviny'', ''Kulturní tvorba'', ''Literární měsíčník'' ad.) a posléze knižně v podobě výborů (''Čas dramatu'', 1957; ''Osudy a cíle'', 1961; ''Lidská situace'', 1966; ''Letorosty'' 1974 ad.). Řadu statí uveřejnil, zejména v šedesátých letech, také v zahraničí (SSSR, Maďarsko, SRN, Itálie, Francie). Celoživotně se věnoval kulturněpolitické publicistice a literárním polemikám. I když se ve zralém věku nevyhýbal teoretizujícím úvahám se širším společenským přesahem (''Hovory o kritice'', 1978; ''Boje o realismus'', 1979; ''K teorii socialistického umění'', 1984; ''Teorie umělecké kritiky'', 1986), nevytvořil systematické dílo ve smyslu trvalého odkazu. Výraznou stopu zanechal jako organizátor a aktér českého kulturního a literárního provozu, patron a ochránce marginalizovaných a mladších autorů. Vydal autobiografické vzpomínky (''Už jdem po ulici'', 1976) a výběr z celoživotní básnické tvorby (''Co včera říkali jsme…'', 1979). V závěru života připravil publikaci ''Hitlerův Mein Kampf''. ''Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem J. H.'' (1994), v níž přeložil a výkladem doplnil vybrané pasáže z této knihy. Nositel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1965), Řádu práce (1969) a Řádu Vítězného února (1979) a titulu zasloužilý umělec (1988).
 +
 +
Oženil se s  redaktorkou a  překladatelkou Magdou, roz. Stejskalovou (1930–1999); syn Petr H. (* 23. 10. 1951 Praha) je publicistou, prozaikem a spolupracovníkem bývalého prezidenta republiky V. Klause.
 +
 +
'''D:''' Generace na rozhraní, 1946; Josef Kajetán Tyl, básník revolučního roku 1848, 1950; Srdce světa, 1950; Václav Šolc – pěvec probuzení českého pracujícího lidu, 1951; Literatura a život, 1955; Demokratisierung oder Demontage, München 1969; Různočtení, 1982; Jaroslav Hašek, 1983; Divadlo na rozhraní, 1989; Za pravdu života, 1989.
 +
 +
'''L:''' MČE 2, s. 698; ČBS, s. 182; Tomeš 1, s. 398–399; Knapík, s. 91–92; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 228; SČS 1, s. 216–219; Slovník českých spisovatelů, 2000, s. 205; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/(s bibliografií, stav k 3. 7. 2017); V. Mencl – O. Sládek, Dny odvahy (z historie revoluční skupiny Předvoj), 1966, s. 152, 196, 201; V. Černý, Paměti (1945–1992), 1992, rejstřík; A. C. Nor, Život nebyl sen, 1994, s. 736; M. Jungmann, Muž uhlířské víry, in: Literární noviny 5, 1994, č. 43, s. 2; týž, Literárky – můj osud, 1999, rejstřík; „Doba je zatracené slovo“ (s Dušanem Karpatským o literatuře dnes, časopisech šedesátých let, Zlaté knize českého básnictví, Korábu korálovém a překladatelské první lize), in: Souvislosti 19, 2008, č. 2, s. 64–74, též in: http://www.souvislosti.cz/ (stav k 3. 7. 2017); J. Mervart, Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, 2010, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 60, 324, 373; S. Fialová, J. H., muž uhlířské víry?, in: Divadelní noviny 21, 2012, č. 6, s. 14, též in http://www.divadelni-noviny.cz/ (stav k 3. 7. 2017); Rudé právo 17. 7. 1979, s. 5; 17. 7. 1989, s. 5.
 +
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/226517 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 +
Petr Andreas
 +
  
== Literatura ==
 
Tomeš I, 398; Knapík, 91;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
 
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]

Verze z 16. 3. 2020, 17:34

Jiří HÁJEK
Narození 17.7.1919
Místo narození Pacov
Úmrtí 13.10.1994
Místo úmrtí Praha
Povolání 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
65- Politický publicista
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 83-84
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48179

HÁJEK, Jiří, * 17. 7. 1919 Pacov, † 13. 10. 1994 Praha, literární kritik, publicista, účastník 2. odboje

Narodil se v rodině truhláře a úřednice. Studoval na reálných gymnáziích v Pelhřimově a v Praze-Libni. Po otcově smrti (1933) se dostal do prostředí libeňských proletářů a spolupracoval s levicovým studentským hnutím Mladá kultura. Od 1934 začal ve stejnojmenném časopise publikovat pod pseudonymem Jiří Buřič. 1937 vstoupil do KSČ. Po maturitě (1938) studoval až do uzavření českých vysokých škol na Filozofické fakultě UK češtinu a francouzštinu. Za účast na studentské manifestaci spojené s pohřbem J. Opletala byl 17. listopadu 1939 zatčen a až do dubna 1942 uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. 1942–45 pracoval jako úředník v nemocenské pojišťovně. Na sklonku války působil v komunistických odbojových organizacích Pochodeň a Předvoj, v  říjnu 1944 se stal členem IV. ilegálního vedení  KSČ, měl na starosti styk s venkovskými organizacemi a tisk a distribuci ilegálního Rudého práva. Po osvobození pokračoval 1945–50 ve studiu češtiny a historie na FF UK (PhDr. za práci Národní umělkyně Marie Majerová), zároveň byl 1945–48 kulturním redaktorem Rudého právaTvorby. Únor 1948 ho zastihl na studijním pobytu v Paříži. 1949–51 působil ve vedení dramaturgie Československého státního filmu, odkud musel odejít kvůli osobním, politicky zabarveným sporům. Do 1953 byl publicistou ve svobodném povolání, zároveň externě vyučoval na pražské filozofické fakultě. Poté nastoupil jako vedoucí redaktor a šéfredaktor do nakladatelství Mladá fronta (1953–1959), kam též přivedl skupinu svých bývalých studentů.

Jako marxistický literární a divadelní historik se zajímal o sociální stránku národního obrození, jako kritik o soudobou literární a dramatickou tvorbu. Při práci nakladatelského redaktora se mj. soustředil na tvorbu básníků mladé generace, 1955–68 redigoval edici Květy poezie. Ačkoli nikdy neopustil marxisticko-leninské náhledy na řízení společnosti a kultury a přesvědčení o utilitární roli kultury a umění za socialismu, postupně se propracoval k otevřenějšímu pojetí marxismu, schopnému absorbovat i nedogmatické alternativy. 1956–67 zastával funkci člena ÚV Svazu československých spisovatelů (SČSS). Od 1959 do ledna 1968 byl šéfredaktorem svazového měsíčníku Plamen, z nějž usiloval vytvořit platformu obrozeného marxismu, otevřenou i některým nemarxistickým proudům (M. Foucault, P. Teilhard de Chardin). Poskytoval v něm prostor autorům, jejichž tvorba se vymykala realistické poetice. Otevíráním tabuizovaných témat a publikačními návraty některých v padesátých letech pronásledovaných autorů (E. Hostovský, J. Zahradníček, L. Novomeský) přispěl k obrodné vlně v kultuře. Byl v kontaktu s poúnorovým exilem (P. Tigrid). Zároveň polemizoval s některými projevy reformismu (M. Kundera), sám byl z reformistických pozic kritizován, a to i uvnitř redakce Plamene, jejíž část 1965 na protest časopis opustila. Na přelomu 1967–68 vedení SČSS H. po sporech odvolalo a Plamen svěřilo reformnímu křídlu redakční rady pod vedením K. Kostrouna a za nového šéfredaktora dosadilo K. Kosíka.

H. vedl 1968–69 redakci beletrie v nakladatelství Svoboda. Od léta 1969 řídil obnovený týdeník Tvorba, v jehož prvních číslech sice ještě byly patrné dozvuky pražského jara, záhy se však stal tribunou husákovské normalizační linie. Přestože se H. ke konsolidaci přiklonil svým výkladem „krizového období“ Mýtus a realita ledna 1968 (1970) a v literární kritice výborem Konfrontace (1972), kde shrnul své odmítavé postoje k reformním spisovatelům komunistům ze článků v Tvorbě, byl za své předchozí liberální redigování Plamene kritizován z konzervativních pozic. 1971 se stal členem ideologické komise ÚV KSČ a zároveň poslancem České národní rady (do 1976).

1976 musel z Tvorby odejít poté, co otiskl povídku Exil svého syna Petra Hájka, která se kriticky stavěla k postihům po stranických prověrkách. Načas se ocitl pod dohledem StB. 1977 byl jmenován profesorem na katedře dějin umění a estetiky FF UK, odkud 1982 odešel do Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde jako vedoucí působil až do odchodu do důchodu 1990. Na fakultě ještě 1982–84 externě přednášel. Za práci Principy, metody a problémy současné literární kritiky získal 1978 titul kandidáta věd (CSc.), 1985 obhájil hodnost doktora věd (DrSc.) za monografii Marie Majerová aneb Román a doba.

Jádro H. publikační činnosti spočívalo v příležitostných kritických a historických textech z oblasti literatury a divadla, které publikoval v dobovém tisku (Rudé právo, Tvorba, Nový život, Literární noviny, Kulturní tvorba, Literární měsíčník ad.) a posléze knižně v podobě výborů (Čas dramatu, 1957; Osudy a cíle, 1961; Lidská situace, 1966; Letorosty 1974 ad.). Řadu statí uveřejnil, zejména v šedesátých letech, také v zahraničí (SSSR, Maďarsko, SRN, Itálie, Francie). Celoživotně se věnoval kulturněpolitické publicistice a literárním polemikám. I když se ve zralém věku nevyhýbal teoretizujícím úvahám se širším společenským přesahem (Hovory o kritice, 1978; Boje o realismus, 1979; K teorii socialistického umění, 1984; Teorie umělecké kritiky, 1986), nevytvořil systematické dílo ve smyslu trvalého odkazu. Výraznou stopu zanechal jako organizátor a aktér českého kulturního a literárního provozu, patron a ochránce marginalizovaných a mladších autorů. Vydal autobiografické vzpomínky (Už jdem po ulici, 1976) a výběr z celoživotní básnické tvorby (Co včera říkali jsme…, 1979). V závěru života připravil publikaci Hitlerův Mein Kampf. Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem J. H. (1994), v níž přeložil a výkladem doplnil vybrané pasáže z této knihy. Nositel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1965), Řádu práce (1969) a Řádu Vítězného února (1979) a titulu zasloužilý umělec (1988).

Oženil se s  redaktorkou a  překladatelkou Magdou, roz. Stejskalovou (1930–1999); syn Petr H. (* 23. 10. 1951 Praha) je publicistou, prozaikem a spolupracovníkem bývalého prezidenta republiky V. Klause.

D: Generace na rozhraní, 1946; Josef Kajetán Tyl, básník revolučního roku 1848, 1950; Srdce světa, 1950; Václav Šolc – pěvec probuzení českého pracujícího lidu, 1951; Literatura a život, 1955; Demokratisierung oder Demontage, München 1969; Různočtení, 1982; Jaroslav Hašek, 1983; Divadlo na rozhraní, 1989; Za pravdu života, 1989.

L: MČE 2, s. 698; ČBS, s. 182; Tomeš 1, s. 398–399; Knapík, s. 91–92; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 228; SČS 1, s. 216–219; Slovník českých spisovatelů, 2000, s. 205; http://www.slovnikceskeliteratury.cz/(s bibliografií, stav k 3. 7. 2017); V. Mencl – O. Sládek, Dny odvahy (z historie revoluční skupiny Předvoj), 1966, s. 152, 196, 201; V. Černý, Paměti (1945–1992), 1992, rejstřík; A. C. Nor, Život nebyl sen, 1994, s. 736; M. Jungmann, Muž uhlířské víry, in: Literární noviny 5, 1994, č. 43, s. 2; týž, Literárky – můj osud, 1999, rejstřík; „Doba je zatracené slovo“ (s Dušanem Karpatským o literatuře dnes, časopisech šedesátých let, Zlaté knize českého básnictví, Korábu korálovém a překladatelské první lize), in: Souvislosti 19, 2008, č. 2, s. 64–74, též in: http://www.souvislosti.cz/ (stav k 3. 7. 2017); J. Mervart, Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, 2010, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 60, 324, 373; S. Fialová, J. H., muž uhlířské víry?, in: Divadelní noviny 21, 2012, č. 6, s. 14, též in http://www.divadelni-noviny.cz/ (stav k 3. 7. 2017); Rudé právo 17. 7. 1979, s. 5; 17. 7. 1989, s. 5.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Andreas