HÁJEK Jiří 6.6.1913-22.10.1993

Z Personal
Jiří HÁJEK
Narození 6.6.1913
Místo narození Krhanice (u Benešova)
Úmrtí 22.10.1993
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
63- Spisovatel
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 82-83
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55482

HÁJEK, Jiří, * 6. 6. 1913 Krhanice (u Benešova), † 22. 10. 1993 Praha, politik, diplomat, právník, historik, účastník 2. odboje

Narodil se v rodině vesnického učitele evangelického vyznání. Od 1924 žil v Praze. Po maturitě na vinohradském klasickém gymnáziu vystudoval 1932–37 Právnickou fakultu UK (JUDr.). Poté pracoval jako úředník na okresním finančním ředitelství v Praze. Od studentských let působil ve Sdružení evangelické mládeže (do 1930), Akademické organizaci YMCA, levicové Jednotě pokrokových a nemajetných studentů, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku. Vstoupil do sociálně demokratické strany. Za druhé republiky se zapojil do činnosti levicového Národního hnutí pracující mládeže a byl členem redakce jeho časopisu Hlas mladých. Po vzniku protektorátu se podílel na přechodu organizace do ilegality a přispíval do bulletinu Informační služba Národního osvobození. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem a v prosinci 1940 odsouzen berlínským lidovým soudem (Volksgericht) na dvanáct let káznice. Až do května 1945 ho nacisté věznili na Pankráci, v terezínské Malé pevnosti, v Berlíně-Moabitu, v Hamburku a ve Waldheimu (u Döbeln, Sasko).

Po osvobození chtěl vstoupit do KSČ, na popud V. Erbana a R. Slánského se vrátil do sociální demokracie. 1945–46 byl tajemníkem Revolučního odborového hnutí – Ústřední rady odborů a poslancem Prozatímního Národního shromáždění, 1946–48 tajemníkem Dělnické akademie. Od 1945 znovu pracoval v levicovém mládežnickém hnutí, byl členem ústředního výboru prokomunistického Svazu české mládeže a výkonného výboru prosovětské Světové federace demokratické mládeže. V poválečné sociální demokracii náležel k levicovému křídlu okolo předsedy strany Z. Fierlingra, nakloněnému k úzké spolupráci s komunisty. Na brněnském sjezdu ČSSD v listopadu 1947 podepsal tzv. prohlášení šestnácti, které kritizovalo volbu centristického B. Laušmana do čela strany a odmítalo změnu politického kurzu směrem k větší nezávislosti na KSČ. V souladu s taktikou komunistů směřující na přelomu 1947/48 k ovládnutí sociální demokracie prostřednictvím její levicové frakce se v lednu 1948 podílel na ustavení Klubu za socialistickou demokracii a vydávání časopisu Směr, jež poskytovaly této skupině institucionální a tiskovou základnu. V důsledku vítězství levice během únorového převratu se stal členem představenstva ČSSD, které se zbavilo protikomunisticky smýšlejících členů. Zúčastnil se jednání o sloučení sociální demokracie s komunisty, po jeho provedení byl v červnu 1948 kooptován do ústředního výboru KSČ (členem do 1969), zároveň 1948–54 vykonával mandát poslance Národního shromáždění za Olomoucký kraj.

Monografií Mezi včerejškem a zítřkem se H. 1947 habilitoval na Vysoké škole politické a sociální, o dva roky později byl jmenován profesorem. 1949–52 působil jako prorektor, od 1952 rektor Vysoké školy politických a hospodářských věd, odkud po její likvidaci nastoupil 1953/54 jako děkan na krátce existující Fakultu mezinárodních vztahů UK. 1955 získal titul DrSc., 1965 se stal členem korespondentem ČSAV. Vedle dějin mezinárodního dělnického hnutí se postupně začal teoreticky zabývat problematikou mezinárodních vztahů v interdisciplinárním pojetí, jeho studie z poslední třetiny čtyřicátých a posléze padesátých let byly poplatné dobovým limitům a komunistické ideologii.

Na podzim 1954 vstoupil H. do diplomatických služeb. 1955–58 zastával úřad velvyslance ve Velké Británii, kde hledal cesty k jistému oživení československo-britských vztahů (mj. i obnovením styků s částí tehdy opoziční Labour Party). 1958–62 byl jedním z náměstků ministra zahraničí V. Davida, do jehož kompetence spadala agenda vztahů se západoevropskými zeměmi a zámořím (především země Latinské Ameriky). 1961 reprezentoval Československo v tzv. Výboru osmnácti států pro ozbrojení v Ženevě. 1962–65 působil jako stálý zástupce ČSSR u Organizace spojených národů (OSN) v New Yorku a místopředseda Hospodářské a sociální rady OSN, 1964 byl představitelem ČSSR v Radě bezpečnosti OSN.

Od listopadu 1965 do ledna 1967 vykonával funkci ministra školství a kultury, po rozdělení resortu byl od ledna 1967 do dubna 1968 ministrem školství. V oblasti vzdělávání navázal na svého předchůdce Č. Císaře a podporoval obnovu některých tradic a reformní kroky, které měly překonat negativní důsledky dogmatických koncepcí zaváděných ve školství po sovětském vzoru v padesátých letech. Na podzim 1967 opatrně podpořil požadavky vysokoškolských studentů při tzv. strahovských událostech. V dubnu 1968 byl jmenován ministrem zahraničních věcí ve vládě O. Černíka. V souladu s Akčním programem KSČ a při respektování spojeneckých závazků ČSSR v rámci sovětského bloku usiloval o určitou aktivizaci československé zahraniční politiky ve vztahu ke kapitalistickým zemím (USA, SRN). V bilaterálních rokováních s představiteli SSSR, NDR, Maďarska či Bulharska bez úspěchu obhajoval reformní vývoj, klíčových jednání mezi představiteli KSČ a KSSS (Moskva, Čierna nad Tisou) se ale nezúčastnil. Vpád vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihl H. na dovolené v jugoslávském Splitu. Po příjezdu do Bělehradu se společně s ministry O. Šikem, F. Vlasákem a Š. Gašparíkem připojil k prohlášení předsednictva ÚV KSČ odsuzujícím okupaci. Následně přes Vídeň a Brusel odcestoval do New Yorku na mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde 25. srpna přednesl protest proti vojenské invazi, kterou označil za porušení Charty OSN i Varšavské smlouvy. Vyvrátil tak tvrzení intervenujících zemí, že vojska vstoupila do republiky na pozvání domácích stranických a státních orgánů. Zároveň však zdůraznil, že Československo i nadále zůstává spojencem Sovětského svazu. Následkem podpisu tzv. moskevského protokolu vyzněl jeho odpor v OSN do ztracena. Po krátkém pobytu ve Švýcarsku a návratu domů se H. musel v září 1968 vzdát ministerské funkce, neboť se pro své protiokupační angažmá stal pro Sověty nepřijatelným. Na počátku tzv. normalizace s ním bylo zavedeno stranické šetření, které vedlo v září 1969 k jeho vyloučení z ústředního výboru KSČ a o půl roku později i ze strany.

Po odchodu z politiky byl H. 1968–69 formálně zaměstnán v oddělení nejnovějších dějin Historického ústavu ČSAV, zároveň externě přednášel na Právnické fakultě UK. 1969–73 pracoval v Ústavu státu a práva ČSAV, kde zpracoval rozsáhlou (a dodnes nevydanou) monografii o vývoji OSN v kontextu mezinárodních vztahů od konce druhé světové války do počátku sedmdesátých let. 1973 byl penzionován a o tři roky později vyloučen z ČSAV. V sedmdesátých letech se pohyboval v okruhu vyloučených reformních komunistů (F. Kriegel, G. Sekaninová-Čakrtová aj.) a postupně se sblížil s disidentským hnutím. V prosinci 1976 podepsal Chartu 77 a stal se jedním ze tří jejích mluvčích (do dubna 1978 a znovu od června 1979 do ledna 1980). Po uvěznění V. Havla a smrti J. Patočky vykonával od března do září 1977 funkci mluvčího sám. Dlouhodobě patřil mezi přední aktivisty protirežimní opozice, koncipoval řadu dokumentů Charty 77, 1988 byl nominován na Nobelovu cenu míru. 1988–92 zastával úřad předsedy, původně neoficiálního, Československého helsinského výboru, dohlížejícího na dodržování lidských práv. 1989–90 byl členem opozičního Klubu za socialistickou přestavbu Obroda. V listopadu 1989 se podílel na založení Občanského fóra.

Po pádu komunistického režimu se vrátil do veřejného života. 1990–92 působil jako poradce předsedy Federálního shromáždění A. Dubčeka, zúčastnil se summitů o lidskoprávních otázkách v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, konaných v Kodani (1990) a v Moskvě (1991), spolupracoval s Ústavem státu a práva ČSAV, příležitostně přednášel a publikoval. Jeho nedokončené Paměti byly vydány až posmrtně (1997). Nositel Řádu 25. února 1948 (1949), vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1955) a Řádu republiky (1968).

Druhá manželka Marie, roz. Valachová (* 26. 6. 1930 Bílina, † 5. 1. 1989 Praha), absolvovala Filozofickou fakultu UK v Praze, v padesátých letech pracovala na tiskovém oddělení československého velvyslanectví v Berlíně. Od mládí se věnovala poezii, většina jejích básní zůstala v rukopise. 1968 vydala v nakladatelství Československý spisovatel sbírku Černý kámen. Za tzv. normalizace publikovala verše a také dramata v samizdatu. Výběr z jejích básní vyšel péčí D. Strože v souboru Nebe, peklo, ráj (1983) v exilové edici Poezie mimo domov v Mnichově. Syn Jan (* 1964) pracuje jako architekt.

D: Naše dějinná úloha, 1946; Mezi včerejškem a zítřkem. Vývoj socialistického hnutí mezi první a druhou světovou válkou, 1947; Mezinárodní dělnické hnutí 1–6, 1950–1951; Lid je silnější než dolary, 1952; Proti kosmopolitismu ve výkladu našich národních dějin, 1953; Wilsonovská legenda v dějinách ČSR, 1953; Německá otázka a československá politika, 1954; Zhoubná úloha pravicových socialistů v ČSR, 1954; Mnichov, 1958; Některé problémy mezinárodních vztahů po druhé světové válce, 1970; Mezinárodně-politické aspekty československého roku 1968. Historicko-politologická studie, 1976 (samizdat); Deset let poté, 1978; Setkání a střety. Poznámky a úvahy o působení vnějších faktorů na politické postoje české novodobé společnosti, Köln a. R. 1983; Begegnungen und Zusammenstösse, Freiburg im Breisgau 1987; 1968 – Intervence a odpor, 1994.

L: ČBS, s. 182; Tomeš 1, s. 398; Knapík, s. 91; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 228; O. Šik, Jarní probuzení. Iluze a skutečnost, 1990, s.  201 až 202; J. H., D. Rozehnal (ed.), 1993; K. Kaplan, Pět kapitol o Únoru, 1997,

rejstřík; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 191–193; A. Seifert, J. H. – lidská dimenze evropské diplomacie, 1999; J. Pauer, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy – pozadí – plánování – provedení, 2004, rejstřík; Č. Císař, Paměti, 2005, rejstřík; J. Pelikán, Jugoslávie a pražské jaro, 2008, rejstřík; J. Hoppe, Opozice ’68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara, 2009, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 74, 96, 98, 114, 130, 148, 166, 184, 373; K. Kaplan, Sociální demokracie po únoru 1948, 2011; J. Dejmek, Velvyslanecké působení J. H. ve Velké Británii (1955–1957), in: Psáno do oblak. Sborník k nedožitým sedmdesátinám prof. J. Kuklíka, 2011, s. 167–178; J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 340–341; J. Dejmek, Zpráva J. H. o jeho diplomatické aktivitě po 21. srpnu 1968, in: Moderní dějiny 24, 2016, č. 2, s. 265–284. K Marii H.: Valachová, Marie, in: http://www.knihovna-teplice.cz/osobnosti/valachova-marie/ (stav k 28. 11. 2017).

P: Organizace spojených národů a mírové soužití – úloha OSN v mezinárodních vztazích, 1973 (rukopis); NA, Praha, fond J. H. (osobní fond); AMZV, Praha, osobní spis J. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil