HÁJEK Lubomír 15.8.1927-3.2.2010: Porovnání verzí

Z Personal
(Založena nová stránka s textem „{{Infobox - osoba | jméno = Lubomír HÁJEK | obrázek = No male portrait.png | velikost obrázku = | popisek obrázku = | rodné jméno = | datum naro…“)
 
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| rodné jméno =  
 
| rodné jméno =  
 
| datum narození = 15.8.1927
 
| datum narození = 15.8.1927
| místo narození = Tisovec (u Rimavské Soboty, Slovensko)
+
| místo narození = Tisovec (u Rimavské Soboty, Slovensko)
 
| datum úmrtí = 3.2.2010
 
| datum úmrtí = 3.2.2010
 
| místo úmrtí = Ostrava
 
| místo úmrtí = Ostrava
Řádka 36: Řádka 36:
 
| poznámky =  
 
| poznámky =  
 
| web =  
 
| web =  
| citace = Biografický slovník českých zemí , Praha , str.  
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 87
 
}}
 
}}
[[Kategorie:26- Bánský odborník nebo energetik]]
+
'''HÁJEK, Lubomír''', ''* 15. 8. 1927 Tisovec (u Rimavské Soboty, Slovensko), † 3. 2. 2010 Ostrava, báňský odborník''
 +
 
 +
Narodil se v rodině důstojníka Antonína H. (* 1896) a Terezie, roz. Čipkové (* 1903). Dětství prožil v Košicích, střední školu navštěvoval nejprve v Trenčíně, po otcově přeložení pokračoval na státním gymnáziu v Bratislavě, maturoval po druhé světové válce. 1946–48 studoval hornický odbor na Vysoké škole technické v Bratislavě, 1948 přestoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě (VŠB), kterou absolvoval 1951. Zůstal na škole, a to v Ústavu hornictví II, jako asistent u Karla Vorálka a Vojtěcha Sládečka. Později se stal asistentem katedry důlního větrání a bezpečnosti hornické fakulty, kde vedl cvičení a přednášky z důlního větrání a bezpečnosti provozu. 1953–56 vykonával funkci proděkana pro pedagogickou a politicko-výchovnou činnost. 1956 pracoval jako vedoucí větrání a závodní báňské záchranné stanice v Dole Stalin v Ostravě-Heřmanicích (později Důl Heřmanice). Jako zástupce docenta přednášel 1956–58 na Vysoké škole báňské. V provozní praxi na sebe upozornil aktivním přístupem ke zdolávání závažných nehod. 1958 se stal vedoucím Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích. Zahájil modernizaci organizace, postupů a vybavení báňské záchranné služby nejen v ostravsko-karvinském revíru, ale v celém Československu a zasloužil se o rozvoj mezinárodní spolupráce. 1959 stál u zrodu první mezistátní dohody o vzájemné spolupráci v oblasti báňského záchranářství s Polskem a 1979 se podílel na uzavření podobné mnohostranné dohody o spolupráci států RVHP. 1979–89 působil jako vládní zmocněnec pro naplňování cílů dohody. Intenzivně spolupracoval s hlavní báňskou záchrannou stanicí v Essenu. Stal se respektovaným odborníkem, zasloužil se o modernizaci technického a přístrojového vybavení báňských záchranářů. Zajistil moderní dýchací přístrojovou techniku, která eliminovala jejich vysoké fyzické zatížení a snižovala riziko ohrožení. 1967 byl jmenován prvním předsedou Štábu báňské záchranné služby, poradního orgánu předsedy Ústředního báňského úřadu. Stál u vzniku lékařské první pomoci v podzemí (1968), která byla časem zakotvena i v zákoně. Přispěl k vybudování moderního areálu Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích (1979), kterou poté do 1986, kdy odešel do důchodu, řídil. 1986–87 ještě působil jako odborný poradce federálního ministra paliv a energetiky a 1988–90 jako samostatný výzkumný pracovník ve Vědecko-výzkumném uhelném ústavu v Ostravě-Radvanicích. 1990–97 byl zaměstnán jako odborný asistent katedry větrání a techniky bezpečnosti dolů (později institut bezpečnostního inženýrství) Hornicko-geologické fakulty VŠB. Byl zakladatelem a dlouholetým předsedou redakční rady časopisu ''Záchranář'', v němž 1964–2010 publikoval mnoho studií a informací. 1977 vydal s Petrem Fasterem rozsáhlou příručku ''Důlní záchranářství''. Přispíval do odborářských novin ''Zdař bůh'', periodik ''Horník'' a ''Uhlí – Rudy – Geologický průzkum''. Stal se členem Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě. 1952 se oženil s Ludmilou, roz. Dembovskou (* 1921), zdravotní sestrou.
 +
 
 +
'''D:''' výběr: Technika bezpečnosti: bezpečnostní a hygienická rizika v hornictví, 1992 (s A. Otáhalem a P. Prokopem); Ventilation and safety hazards in the present coal mining, in: Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava 40, 1994, s. 77–84 (s A. Otáhalem); Ventilation and safety under attenuation of mining, in: tamtéž, řada hornicko-geologická A, 42, 1996, č. 1, s. 74–80 (s týmž); Ventilation at attenuation and shut-down periods of mines, in: tamtéž 44, 1998, č. 1, s. 3–15 (s A. Otáhalem, P. Prokopem a J. Mičulkem); Systém řízení bezpečnosti práce na důlních podnicích, in: tamtéž 45, 1999, č. 2, s. 139–144 (s P. Prokopem); Báňské záchranářství I. Kompendium pro báňské záchranáře, 2000 (člen kolektivu autorů); II. Kompendium pro vedoucí likvidace havárie, 2004 (člen kolektivu autorů).
 +
 
 +
'''L:''' výběr: A. Otáhal, K sedmdesátinám Ing. L. H., in: Uhlí – Rudy – Geologický průzkum 4, 1997, č. 7, s. 241; K osmdesátinám Ing. L. H., in: Hornický zpravodaj, 2007, IV. čtvrtletí, s. 6–7; Ze srdce blahopřejeme. Ing. L. H. osmdesátníkem, in: Záchranář 44, 2007, č. 3, s. 3; L. H. navždy opustil cech hornický, in: Horník 40, 2010, č. 6, s. 6; Odešel nestor báňského záchranářství inženýr L. H., in: Záchranář 47, 2010, č. 1, s. 1.
 +
 
 +
'''P:''' Archiv VŠB-TUO, Ostrava, fond rektorát, osobní spis L. H.
 +
 
 +
Petr Kašing
 +
 
 +
 
 +
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 +
[[Kategorie:26- Bánský odborník nebo energetik]]
 +
 
[[Kategorie:1927]]
 
[[Kategorie:1927]]
 
[[Kategorie:Tisovec]]
 
[[Kategorie:Tisovec]]
 
[[Kategorie:2010]]
 
[[Kategorie:2010]]
 
[[Kategorie:Ostrava]]
 
[[Kategorie:Ostrava]]

Aktuální verze z 16. 3. 2020, 21:45

Lubomír HÁJEK
Narození 15.8.1927
Místo narození Tisovec (u Rimavské Soboty, Slovensko)
Úmrtí 3.2.2010
Místo úmrtí Ostrava
Povolání 26- Bánský odborník nebo energetik
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 87

HÁJEK, Lubomír, * 15. 8. 1927 Tisovec (u Rimavské Soboty, Slovensko), † 3. 2. 2010 Ostrava, báňský odborník

Narodil se v rodině důstojníka Antonína H. (* 1896) a Terezie, roz. Čipkové (* 1903). Dětství prožil v Košicích, střední školu navštěvoval nejprve v Trenčíně, po otcově přeložení pokračoval na státním gymnáziu v Bratislavě, maturoval po druhé světové válce. 1946–48 studoval hornický odbor na Vysoké škole technické v Bratislavě, 1948 přestoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě (VŠB), kterou absolvoval 1951. Zůstal na škole, a to v Ústavu hornictví II, jako asistent u Karla Vorálka a Vojtěcha Sládečka. Později se stal asistentem katedry důlního větrání a bezpečnosti hornické fakulty, kde vedl cvičení a přednášky z důlního větrání a bezpečnosti provozu. 1953–56 vykonával funkci proděkana pro pedagogickou a politicko-výchovnou činnost. 1956 pracoval jako vedoucí větrání a závodní báňské záchranné stanice v Dole Stalin v Ostravě-Heřmanicích (později Důl Heřmanice). Jako zástupce docenta přednášel 1956–58 na Vysoké škole báňské. V provozní praxi na sebe upozornil aktivním přístupem ke zdolávání závažných nehod. 1958 se stal vedoucím Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích. Zahájil modernizaci organizace, postupů a vybavení báňské záchranné služby nejen v ostravsko-karvinském revíru, ale v celém Československu a zasloužil se o rozvoj mezinárodní spolupráce. 1959 stál u zrodu první mezistátní dohody o vzájemné spolupráci v oblasti báňského záchranářství s Polskem a 1979 se podílel na uzavření podobné mnohostranné dohody o spolupráci států RVHP. 1979–89 působil jako vládní zmocněnec pro naplňování cílů dohody. Intenzivně spolupracoval s hlavní báňskou záchrannou stanicí v Essenu. Stal se respektovaným odborníkem, zasloužil se o modernizaci technického a přístrojového vybavení báňských záchranářů. Zajistil moderní dýchací přístrojovou techniku, která eliminovala jejich vysoké fyzické zatížení a snižovala riziko ohrožení. 1967 byl jmenován prvním předsedou Štábu báňské záchranné služby, poradního orgánu předsedy Ústředního báňského úřadu. Stál u vzniku lékařské první pomoci v podzemí (1968), která byla časem zakotvena i v zákoně. Přispěl k vybudování moderního areálu Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích (1979), kterou poté do 1986, kdy odešel do důchodu, řídil. 1986–87 ještě působil jako odborný poradce federálního ministra paliv a energetiky a 1988–90 jako samostatný výzkumný pracovník ve Vědecko-výzkumném uhelném ústavu v Ostravě-Radvanicích. 1990–97 byl zaměstnán jako odborný asistent katedry větrání a techniky bezpečnosti dolů (později institut bezpečnostního inženýrství) Hornicko-geologické fakulty VŠB. Byl zakladatelem a dlouholetým předsedou redakční rady časopisu Záchranář, v němž 1964–2010 publikoval mnoho studií a informací. 1977 vydal s Petrem Fasterem rozsáhlou příručku Důlní záchranářství. Přispíval do odborářských novin Zdař bůh, periodik HorníkUhlí – Rudy – Geologický průzkum. Stal se členem Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě. 1952 se oženil s Ludmilou, roz. Dembovskou (* 1921), zdravotní sestrou.

D: výběr: Technika bezpečnosti: bezpečnostní a hygienická rizika v hornictví, 1992 (s A. Otáhalem a P. Prokopem); Ventilation and safety hazards in the present coal mining, in: Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava 40, 1994, s. 77–84 (s A. Otáhalem); Ventilation and safety under attenuation of mining, in: tamtéž, řada hornicko-geologická A, 42, 1996, č. 1, s. 74–80 (s týmž); Ventilation at attenuation and shut-down periods of mines, in: tamtéž 44, 1998, č. 1, s. 3–15 (s A. Otáhalem, P. Prokopem a J. Mičulkem); Systém řízení bezpečnosti práce na důlních podnicích, in: tamtéž 45, 1999, č. 2, s. 139–144 (s P. Prokopem); Báňské záchranářství I. Kompendium pro báňské záchranáře, 2000 (člen kolektivu autorů); II. Kompendium pro vedoucí likvidace havárie, 2004 (člen kolektivu autorů).

L: výběr: A. Otáhal, K sedmdesátinám Ing. L. H., in: Uhlí – Rudy – Geologický průzkum 4, 1997, č. 7, s. 241; K osmdesátinám Ing. L. H., in: Hornický zpravodaj, 2007, IV. čtvrtletí, s. 6–7; Ze srdce blahopřejeme. Ing. L. H. osmdesátníkem, in: Záchranář 44, 2007, č. 3, s. 3; L. H. navždy opustil cech hornický, in: Horník 40, 2010, č. 6, s. 6; Odešel nestor báňského záchranářství inženýr L. H., in: Záchranář 47, 2010, č. 1, s. 1.

P: Archiv VŠB-TUO, Ostrava, fond rektorát, osobní spis L. H.

Petr Kašing