HÁJEK Zdeněk 13.3.1894-2.1.1958: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Zdeněk HÁJEK
 
| jméno = Zdeněk HÁJEK
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Hajek Zdenek portret.PNG
 
| datum narození = 13.3.1894
 
| datum narození = 13.3.1894
 
| místo narození = Suchdol (u Kutné Hory)
 
| místo narození = Suchdol (u Kutné Hory)

Aktuální verze z 14. 7. 2021, 19:21

Zdeněk HÁJEK
Narození 13.3.1894
Místo narození Suchdol (u Kutné Hory)
Úmrtí 2.1.1958
Místo úmrtí Brno
Povolání 53- Historik
55- Jazykovědec
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 92
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46757

HÁJEK, Zdeněk, * 13. 3. 1894 Suchdol (u Kutné Hory), † 2. 1. 1958 Brno, historik

Pocházel z rodiny řídícího učitele Zdeňka H. a Josefy, roz. Procházkové. Po maturitě na gymnáziu v Čáslavi (1913) zahájil studium dějepisu a zeměpisu na filozofické fakultě české univerzity v Praze, které však přerušila první světová válka, kdy narukoval jako četař k 21. pěšímu pluku rakousko-uherské armády. V květnu 1915 byl u polské Sienawy zajat ruskou armádou a prošel zajateckým táborem v Charkově; po pádu carského režimu vstoupil v srpnu 1917 do československých legií a byl zařazen jako vojín k 8. střeleckému pluku. V legiích sloužil až do října 1921 a dosáhl hodnosti poručíka. Po demobilizaci se mohl vrátit k vysokoškolskému studiu, které ukončil v květnu 1923, poté působil v semináři pro slovanské dějiny u Jaroslava Bidla, 1924 obhájil disertační práci Styky Ruska s říší byzantskou do konce X. století (PhDr.).

1925 nastoupil jako středoškolský profesor na státní gymnázium J. Kudely v Brně, kde působil až do 1941, kdy byl z politických důvodů předčasně penzionován. Oženil se s Marií, roz. Hlavicovou, měli dceru Milenu a syna Zdeňka. Aby uživil rodinu, přijal 1943 místo archiváře a knihovníka Lidových novin, ve kterých publikoval drobné články.

Po konci druhé světové války se H. vrátil na státní gymnázium, současně učil na státní hudební a dramatické konzervatoři v Brně. Od listopadu 1946 přešel na nově zřízenou pedagogickou fakultu; následujícího roku se na Filozofické fakultě MU habilitoval pro obor polské dějiny a 1948 byl jmenován mimořádným profesorem slovanských dějin na pedagogické fakultě. 1946–50 byl administrativním ředitelem historického semináře pedagogické fakulty, 1952–55 zastával funkci proděkana pro vědu. Po přeměně fakulty na Vyšší pedagogickou školu 1953 působil 1954–58 jako vedoucí katedry dějepisu a občanské výchovy. Po válce přednášel i na Fakultě sociální Vysoké školy politické a sociální v Praze. Pohřben byl na brněnském Ústředním hřbitově. Na domě v Minské ulici v Brně, kde žil, byla 2013 odhalena pamětní deska.

První z jeho větších studií vyšla 1930 v Pekařově sborníku pod názvem Špilberk v memoárech polských vězňů. O chování moravského obyvatelstva k Polákům psal ve studii Moravané a polští vězni na Špilberku v roce 1832. H. 1935 uveřejnil studii Špilberský vězeň Jindřich Hubicki, jeho věznění a smrt na Špilberku. Vedle toho napsal řadu populárních článků do Moravských novin, Lidových novinLidové obrody. V Polsku vydal v časopisu Wiedza i życie (1930) studii Polscy wieżniowie w twierdzy Szpielberg a v časopisu Tribuna Dolnosląska (1948) přehled bádání o  špilberských vězních polské národnosti. Po příchodu na Pedagogickou fakultu MU zkoumal polské lednové povstání 1863, mj. napsal studie o pobytu diktátora povstání Mariana Langiewicze a jeho adjutantky Henryky Pustowojtówny na českém území. K ní se vrátil i v dalších statích (Dwukrotny pobyt Henryky Pustowojtówny v Pradze, 1953; Výlet pražského Sokola na Karlštejn roku 1863 a Henryka Pustowojtówna, 1952; K útěku Henryky Pustowojtówny z Prahy v roce 1863, 1953). Populárně shrnul výsledky bádání v časopisu Nové Polsko (1953). Poměr českého národa k polskému povstání byla tématem stati Josef Menšík – spolupracovník polské revoluční strany (1955). Následovala rozsáhlá práce Proces inženýra Jana Gerinka a společníků o pomoci Slezska polskému lednovému povstání (1956).

L: M. Meluzín, Prof. dr. Z. H. šedesátníkem, in: ČMM 73, 1954, č. 1, s. 348–350; týž, Památce profesora PhDr. Z. H., in: tamtéž 77, 1958, č. 1–2, s. 204–210; G. Chaloupka, Za prof. dr. Z. H., in: VVM 13, 1958, č. 2, s. 133 až 134; Tomeš 1, s. 400; R. Madecki – L. Štěpán, Poláci v Brně. = Polacy w Brnie a na jižní Moravě, 2008, s. 134–142, 197–204; J. Vaculík, Před padesáti lety zemřel Z. H., in: Universitas 41, 2008, č. 2, s. 52; J. Vaculík, Historik česko-polských vztahů Z. H., in: Sborník Muzea Brněnska, 2009, s. 158–163; R. Baron, Z. H. – Český (moravský) historik polských dějin, in: Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity 26, 2012, č. 2, s. 211–222; týž, K otázce českého polonofilství na Moravě. Československo-polský klub v Brně (1925–1939), in: Česká polonistika: nové výzvy, nová témata, 2012, s. 71–89; J. Vaculík, Proč byli vězněni polští vězni na Špilberku, in: Historik a jeho dílo, 2015, s. 182–191; týž, Z. H. (1884–1958), in: R. Baron – R. Madecki – J. Malicki et al., Czeskie badania nad Polską w kontekście Europy Środkowej i Wschodniej, 2016, s. 448–452; encyklopedie.brna.cz (stav k 10. 1. 2018).

P: MZA, Brno, osobní fond; Archiv UK, Praha, Matrika doktorů Univerzity Karlovy VI, s. 2438.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jaroslav Vaculík