HÁJEK z Hodětína Jan 1360?-1424?: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 2. polovina 14. stol.  
 
| datum narození = 2. polovina 14. stol.  
| místo narození =  
+
| místo narození = Hodětín (u Tábora)
 
| datum úmrtí = po 1424
 
| datum úmrtí = po 1424
 
| místo úmrtí =  
 
| místo úmrtí =  
| povolání = 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
+
| povolání = 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu<br />45- Voják nebo partyzán
45- Voják nebo partyzán
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Jan HÁJEK z Hodětína
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 93-94
 +
}}
 +
'''HÁJEK z Hodětína, Jan''', ''* 2. polovina 14. století Hodětín (u Tábora), † po 1424, voják''
 +
 
 +
Rytíř ve službách českého krále. Poprvé se objevil v pramenech 1409. V Hodětíně, odkud pocházel, existovala na začátku 15. století malá tvrz nebo vrchnostenský dvůr. Zastával správní a vojenské úřady: 1410 purkrabí na hradě Protivín, 1411–12 a 1417–18 podkomoří Moravského markrabství, 1412–17 královský kuchmistr, 1413–14 podkomoří Českého království. Těšil se důvěře Václava IV., 1413 byl doložen jako hejtman královského vojska, které potlačilo odstředivé snahy českých šlechticů (pánů z Rožmberka, Švamberka, Rýzmburka, částečně i Vartemberka aj.). Téhož roku převzal do úschovy královské privilegium zaručující převahu českých konšelů nad německými v městské radě Starého Města pražského. Zasedal v královské radě složené z kališníků, katolíků, ale i nerozhodných šlechticů (H. patřil mezi posledně jmenované, ačkoli zpočátku sympatizoval s husitstvím). Panovník ho 1417 vyslal na Plzeňsko jednat s krajskými stavy. 1419 mu byl připsán hrad Písek. Po vypuknutí husitské revoluce se postavil na katolickou stranu. V jejích službách asi 1420 získal do zástavy vesnice v okolí Hluboké (nad Vltavou) a současně se stal purkrabím na hradě Zvíkov, odtud pomáhal katolíkům. Zvíkov byl husity několikrát obléhán, pokaždé neúspěšně. Tehdy zde našli útočiště např. premonstráti z kláštera v Milevsku. 1424 uzavřel H. spolu s jihočeským šlechticem Oldřichem z Rožmberka příměří s tábority, poté však jeho jméno mizí z pramenů. 1427 již nebyl uveden v purkrabské hodnosti. Majetek zdědil jeho zeť Kunata Kaplíř ze Sulevic a dcera Kateřina z Hodětína.
 +
 
 +
H. proslul coby autor jednoho z nejstarších českých vojenských řádů. Vojenské zřízení J. H. z H. popisuje spolu s ''Žižkovým vojenským řádem'' (1423) a ''Naučením o šikování jízdních, pěších i vozů'' Václava Vlčka z Čenova (konec 15. století) vývoj českého vojenství ve vrcholném středověku. H. ve čtyřiceti sedmi článcích shrnul zásady organizace a spravování žoldnéřské armády. Těžil přitom z husitských zkušeností v oblasti šikování bojových vozů (předpisy pro ochranu a krytí pochodového proudu, ustanovení o výzbroji a vybavení vozů, o střelbě a strážích). Tato pravidla byla do určité míry převzata ze ''Žižkova vojenského řádu''. Kromě taktiky se ''Vojenské zřízení J. H. z H.'' týká zejména kázeňských záležitostí. Jak naznačuje ustanovení proti boření kostelů a klášterů, vzniklo patrně na katolické straně. Je však mírnější než např. řád Žižkův. Zakazuje ve vojsku hazardní hry (kostky, karty aj.), postihem hrozí každému vojákovi, který laje a mluví vulgárně. Neakceptuje přítomnost prostitutek. Povoluje konzumaci alkoholu (vína a piva), nesmí však být získáván krádeží. Stanovuje pravidla vyplácení žoldu, zavrhuje jakékoli spory mezi vojáky apod. Vysloveně odmítá působení škod civilnímu obyvatelstvu (drancování) na přátelském území. Znásilnění trestá stětím. Tyto na svou dobu pozoruhodné zásady, navíc zformulované v psaný zákon, posunuly vývoj vojenského práva k lepšímu.
 +
 
 +
Doba vzniku ''Vojenského zřízení J. H. z H'' je nejasná, stejně tak jeho autorství. Jediné písemné zachycení se dochovalo v rukopisném sborníku staroměstského kancléře Jakuba Včelína ze 17. století. Podle J. Durdíka dal H. při obléhání hradu Skála (u Přeštic v západních Čechách) jako velitel vojska sepsat povinnosti a práva vojáků. Údajně se tak stalo 1413 z rozkazu Václava IV., jemuž byl řád zasvěcen. Ke stejnému letopočtu se přikláněli F. Palacký, V. V. Tomek a J. Goll. Právník, historik a novinář Hugo Toman vyslovil názor, že řád vznikl po husitských válkách, nejdříve koncem třicátých let 15. století, což podložil několika argumenty. Jsou v něm popisována rozvinutá taktická pravidla ohledně zacházení s vozovou hradbou, která se začala uplatňovat jako vynález J. Žižky z Trocnova od 1420. Podle obsahu nebyl sepsán za účelem obléhání jednoho hradu, ale vztahoval se k většímu válečnému konfliktu. Jazyk neodpovídá gramatické ani stylistické podobě češtiny kolem 1413. Autor nazývá Václava IV. „králem slavné paměti“, tj. král musel být v době, kdy vznikal tento předpis, již po smrti. H. Toman soudil, že se jedná o kompilaci různých českých vojenských řádů. S uvedenými závěry souhlasili i pozdější badatelé. J. Durdík se domníval, že řád mohl být sepsán pro potřeby vojska sloužícího cizímu, snad polskému panovníkovi.
 +
 
 +
'''L:''' OSN 10, s. 755; MČE 2, s. 698; LČL 2/1, s. 32–33; H. Toman, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy, 1898, s. 18–32, 192, 422–427 (s úplným zněním H. vojenského řádu); J. Goll, Dva příspěvky ke kritice Tomanova „Husitského válečnictví“. 1. Vojenský řád Hájka z Hodětína (1413), 2. Synody Táborské r. 1422 a 1424, in: ČČH 5, 1899, č. 3, s. 144 až 158; R. Urbánek, Žižka a husitské válečnictví, in: Sborník Žižkův 1424–1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, týž (ed.), 1924, s. 20–74; Staročeské vojenské řády. Hájek–Vlček, Žižka, listy a kronika, F. Svejkovský (ed.), 1952, s. 5–7, 36–42 (s úplným zněním řádu); J. Durdík, Husitské vojenství, 1953, passim; J. Spěváček, Václav IV. (1361–1419). K předpokladům husitské revoluce, 1986, rejstřík; P. Čornej, Husitské válečnictví, in: Od Velké Moravy k NATO. Český stát a střední Evropa, J. Přenosil (ed.), 2002, s. 53–67; J. Dolejší – L. Křížek, Husité. Vrchol válečného umění v Čechách, 2009, s. 303–304; M. Feyfrlíková, Vojenský tábor doby husitské, 2014 (bakalářská práce, Ústav českých dějin, FF UK, Praha), s. 10, 14–16.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/243981 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Vojtěch Szajkó
 +
 
 +
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu]]
 
[[Kategorie:41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu]]
 
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]]
 
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]]
  
[[Kategorie:2.pol.14.stol.]]
+
[[Kategorie:1360]]
[[Kategorie:1424?]]
+
[[Kategorie:Hodětín]]
 +
[[Kategorie:1425]]

Verze z 17. 3. 2020, 20:20

Jan HÁJEK z Hodětína
Narození 2. polovina 14. stol.
Místo narození Hodětín (u Tábora)
Úmrtí po 1424
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
45- Voják nebo partyzán
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 93-94
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46759

HÁJEK z Hodětína, Jan, * 2. polovina 14. století Hodětín (u Tábora), † po 1424, voják

Rytíř ve službách českého krále. Poprvé se objevil v pramenech 1409. V Hodětíně, odkud pocházel, existovala na začátku 15. století malá tvrz nebo vrchnostenský dvůr. Zastával správní a vojenské úřady: 1410 purkrabí na hradě Protivín, 1411–12 a 1417–18 podkomoří Moravského markrabství, 1412–17 královský kuchmistr, 1413–14 podkomoří Českého království. Těšil se důvěře Václava IV., 1413 byl doložen jako hejtman královského vojska, které potlačilo odstředivé snahy českých šlechticů (pánů z Rožmberka, Švamberka, Rýzmburka, částečně i Vartemberka aj.). Téhož roku převzal do úschovy královské privilegium zaručující převahu českých konšelů nad německými v městské radě Starého Města pražského. Zasedal v královské radě složené z kališníků, katolíků, ale i nerozhodných šlechticů (H. patřil mezi posledně jmenované, ačkoli zpočátku sympatizoval s husitstvím). Panovník ho 1417 vyslal na Plzeňsko jednat s krajskými stavy. 1419 mu byl připsán hrad Písek. Po vypuknutí husitské revoluce se postavil na katolickou stranu. V jejích službách asi 1420 získal do zástavy vesnice v okolí Hluboké (nad Vltavou) a současně se stal purkrabím na hradě Zvíkov, odtud pomáhal katolíkům. Zvíkov byl husity několikrát obléhán, pokaždé neúspěšně. Tehdy zde našli útočiště např. premonstráti z kláštera v Milevsku. 1424 uzavřel H. spolu s jihočeským šlechticem Oldřichem z Rožmberka příměří s tábority, poté však jeho jméno mizí z pramenů. 1427 již nebyl uveden v purkrabské hodnosti. Majetek zdědil jeho zeť Kunata Kaplíř ze Sulevic a dcera Kateřina z Hodětína.

H. proslul coby autor jednoho z nejstarších českých vojenských řádů. Vojenské zřízení J. H. z H. popisuje spolu s Žižkovým vojenským řádem (1423) a Naučením o šikování jízdních, pěších i vozů Václava Vlčka z Čenova (konec 15. století) vývoj českého vojenství ve vrcholném středověku. H. ve čtyřiceti sedmi článcích shrnul zásady organizace a spravování žoldnéřské armády. Těžil přitom z husitských zkušeností v oblasti šikování bojových vozů (předpisy pro ochranu a krytí pochodového proudu, ustanovení o výzbroji a vybavení vozů, o střelbě a strážích). Tato pravidla byla do určité míry převzata ze Žižkova vojenského řádu. Kromě taktiky se Vojenské zřízení J. H. z H. týká zejména kázeňských záležitostí. Jak naznačuje ustanovení proti boření kostelů a klášterů, vzniklo patrně na katolické straně. Je však mírnější než např. řád Žižkův. Zakazuje ve vojsku hazardní hry (kostky, karty aj.), postihem hrozí každému vojákovi, který laje a mluví vulgárně. Neakceptuje přítomnost prostitutek. Povoluje konzumaci alkoholu (vína a piva), nesmí však být získáván krádeží. Stanovuje pravidla vyplácení žoldu, zavrhuje jakékoli spory mezi vojáky apod. Vysloveně odmítá působení škod civilnímu obyvatelstvu (drancování) na přátelském území. Znásilnění trestá stětím. Tyto na svou dobu pozoruhodné zásady, navíc zformulované v psaný zákon, posunuly vývoj vojenského práva k lepšímu.

Doba vzniku Vojenského zřízení J. H. z H je nejasná, stejně tak jeho autorství. Jediné písemné zachycení se dochovalo v rukopisném sborníku staroměstského kancléře Jakuba Včelína ze 17. století. Podle J. Durdíka dal H. při obléhání hradu Skála (u Přeštic v západních Čechách) jako velitel vojska sepsat povinnosti a práva vojáků. Údajně se tak stalo 1413 z rozkazu Václava IV., jemuž byl řád zasvěcen. Ke stejnému letopočtu se přikláněli F. Palacký, V. V. Tomek a J. Goll. Právník, historik a novinář Hugo Toman vyslovil názor, že řád vznikl po husitských válkách, nejdříve koncem třicátých let 15. století, což podložil několika argumenty. Jsou v něm popisována rozvinutá taktická pravidla ohledně zacházení s vozovou hradbou, která se začala uplatňovat jako vynález J. Žižky z Trocnova od 1420. Podle obsahu nebyl sepsán za účelem obléhání jednoho hradu, ale vztahoval se k většímu válečnému konfliktu. Jazyk neodpovídá gramatické ani stylistické podobě češtiny kolem 1413. Autor nazývá Václava IV. „králem slavné paměti“, tj. král musel být v době, kdy vznikal tento předpis, již po smrti. H. Toman soudil, že se jedná o kompilaci různých českých vojenských řádů. S uvedenými závěry souhlasili i pozdější badatelé. J. Durdík se domníval, že řád mohl být sepsán pro potřeby vojska sloužícího cizímu, snad polskému panovníkovi.

L: OSN 10, s. 755; MČE 2, s. 698; LČL 2/1, s. 32–33; H. Toman, Husitské válečnictví za doby Žižkovy a Prokopovy, 1898, s. 18–32, 192, 422–427 (s úplným zněním H. vojenského řádu); J. Goll, Dva příspěvky ke kritice Tomanova „Husitského válečnictví“. 1. Vojenský řád Hájka z Hodětína (1413), 2. Synody Táborské r. 1422 a 1424, in: ČČH 5, 1899, č. 3, s. 144 až 158; R. Urbánek, Žižka a husitské válečnictví, in: Sborník Žižkův 1424–1924. K pětistému výročí jeho úmrtí, týž (ed.), 1924, s. 20–74; Staročeské vojenské řády. Hájek–Vlček, Žižka, listy a kronika, F. Svejkovský (ed.), 1952, s. 5–7, 36–42 (s úplným zněním řádu); J. Durdík, Husitské vojenství, 1953, passim; J. Spěváček, Václav IV. (1361–1419). K předpokladům husitské revoluce, 1986, rejstřík; P. Čornej, Husitské válečnictví, in: Od Velké Moravy k NATO. Český stát a střední Evropa, J. Přenosil (ed.), 2002, s. 53–67; J. Dolejší – L. Křížek, Husité. Vrchol válečného umění v Čechách, 2009, s. 303–304; M. Feyfrlíková, Vojenský tábor doby husitské, 2014 (bakalářská práce, Ústav českých dějin, FF UK, Praha), s. 10, 14–16.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vojtěch Szajkó