HÁJEK z Libočan Václav 1490?-18.3.1552: Porovnání verzí

Verze z 18. 3. 2020, 14:30

Václav HÁJEK z Libočan
Narození	konec 15. stol.
Místo narození	Žatec
Úmrtí	18.3.1552
Místo úmrtí	Praha
Povolání	53- Historik 63- Spisovatel 49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 94-96
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46761

HÁJEK z Libočan, Václav (též HAGECIUS von Libotschan, Wenzeslaus, HAGEK von Liboczan, Wenceslai), * konec 15. stol. Žatec, † 18. 3. 1552 Praha, kronikář, vydavatel, překladatel

Narodil se v rodině drobné šlechty. Studoval asi na žatecké farní škole, o jeho dalším vzdělání není nic známo. První zmínka o H. působení, od níž se odvozuje doba jeho narození, se objevuje 1520 v Budyni nad Ohří, kde byl utrakvistickým knězem. O rok později se dobrovolně stal poddaným Viléma z Ilburka, odešel na hrad Lemberk a odtud jako kaplan na Slánsko do Zlonic, později do Zvoleněvse, odkud mu Ilburkův hejtman Hynce Zeidlic z Šenfeldu pomohl na faru do Chržína. H. ji však zakrátko opustil. Nelze přesně doložit, kdy přestoupil ke katolíkům, a to pravděpodobně kvůli konfliktu s utrakvistickým radikálem Havlem Caherou. Jeho další osudy jsou známy až 1524. Nejprve byl po příchodu do Prahy uvězněn a donucen pro své domnělé pohledávky podepsat dlužní úpis. Téhož roku se stal českým kazatelem u sv. Tomáše na Malé Straně a zároveň farářem a úředníkem stříbrných dolů v Rožmitále pod Třemšínem, na majetku nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu. Ve městě vydržel tři roky, nato byl kvůli stížnostem farníků odvolán. Asi díky Zdeňku Lvovi získal funkci děkana na Karlštejně, kde byly uloženy nejcennější archivní písemnosti k dějinám Českého království, takže měl přístup k historickým dokumentům, nutným pro sepsání velké kroniky. V práci mu byli nápomocni státní úředníci z okruhu mecenáše a zemského místosudího Jana st. Hodějovského z Hodějova, kteří mu zajistili opisy archivních pramenů i kontakty na významné šlechtické rody a česká města, díky nimž H. získal texty rodových legend a výpisy z městských kronik.

H. byl 1533 zbaven děkanství, neboť se zastal před soudem poddaných, které mučila i  zabíjela Kateřina z  Komárova, manželka tehdejšího karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan. Byl odeslán na nedaleký Tetín, kde 1533–39 psal Kroniku českou. Již 1536 z rozepsaného díla citoval H. přítel, právník Brikcí z Licka, ve své příručce Práva městská. 1539 se H. stal královským kaplanem, koupil si dům na Malé Straně a ve dvou tiskařských dílnách (Jana Severina ml. a Ondřeje Kubeše z Žípů), které se k rozsáhlému úkolu spojily, začal tisknout své dílo. Zpočátku H. finančně podporoval obchodník Václav Halaš z Radimovic. Tisk kroniky zpozdil obrovský požár Malé Strany a Pražského hradu 2. června 1541 (H. událost popsal v české a německé reportáži vydané už dva týdny poté). H. sám začal jednotlivé exempláře kroniky prodávat, čemuž se soudně pokusil zabránit Halaš, s nímž se H. mezitím dostal do sporu, a tak se Kronika česká ke čtenářům oficiálně dostala až 1543, kdy H. vyhrál soudní spor.

Současně získal od krále povolení hledat poklady a také vyšel jeho překlad biblické konkordance od Binduse Guerriho de Siena Biblí zlatá. 1544 byl za zásluhy odměněn funkcí probošta ve Staré Boleslavi. Tam neoprávněně spojil dvě funkce děkana a probošta v jedné osobě, což vyvolalo nelibost místních kanovníků a pražské konzistoře. H. se v dalších letech soudil s kapitulou, a byl dokonce 1545 uvězněn. 1546 se vzdal titulu děkana a 1549 i proboštství a uchýlil se, nejspíš ze zdravotních důvodů, do kláštera sv. Anny na Starém Městě pražském, kde ještě připravil k vydání dvě staročeské památky, Snář Vavřince z Březové, který vyšel v Prostějově 1550, a zábavný starozákonní apokryf s diabolickou a právnickou tematikou Život Adamův aneb jinak od starodávna Solfernus, který 1553 posmrtně vydal Sixt z Ottersdorfu. 1550 byl H. za zásluhy jmenován svatovítským kanovníkem. Pohřben byl pod kůrem kostela Anenského kláštera.

Jako historiograf vycházel z antických předloh i starších českých kronik (Kosmas, Dalimil), zápisů, pověstí, listin a zemských desek, postrádal však dostatečné historiografické vzdělání i schopnosti. Prameny často neověřoval a tam, kde mu chyběly, fakta nezřídka libovolně doplňoval a přetvářel tak, aby vyhověl požadavku vylíčit českou minulost v co nejlepším světle a čtenářsky co nejpřitažlivěji. Stal se prvním českým spisovatelem v novodobém smyslu slova. H. psal především česky, ale nejspíš i německy a latinsky. Rozsahem a literární kvalitou přesáhlo jeho dílo české současníky. Kronika česká popisuje historii Čechů v letech 644–1527. V úvodu H. shrnul dějiny Čech před jejich příchodem, na závěr otiskl soupisy hradů, měst, klášterů a relikvií. Do rámcového vyprávění historických událostí vložil dílčí čtenářsky vděčné příběhy obvykle s  mravoučným vyzněním, k  nimž ho inspirovaly zážitky z osobního života, politické dění za Jagellonců nebo snaha ozvláštnit děj dobrodružným prvkem. Poutavě vyprávěl o vzestupu českého státu až do doby Karla IV. a zaujatě líčil jeho pokles v době husitství a v pohusitském období, zaznamenal také vzrůst tureckého nebezpečí. Pokusil se o poměrně nestranný obraz stavovské společnosti usilující o  stabilizaci země, jíž odporují Němci, Turci a náboženští radikálové. Kritiku vzbuzovaly alegorické narážky, pozdějším čtenářům již nesrozumitelné a vnímané jako pouhé smyšlenky. Kronika, o jejíž historické spolehlivosti pochybovali již někteří H. současníci, se však zejména od druhé poloviny 16. století stala populárním dílem a byla vzorem českým historikům a spisovatelům. 1596 se dočkala také německého překladu (Jan Sandel) a její části byly přetiskovány po celý raný novověk. Kvůli nedostatku českých exemplářů se až do druhého vydání (1819–21) šířila v opisech. Především v pobělohorské době získalo toto jazykově a literárně zdařilé dílo popisující slavnou českou minulost velký ohlas mezi lidovými vrstvami. I později přes ostrou kritiku Gelasia Dobnera, který 1761–82 vydal část kroniky v latinském překladu Viktorina Jevina, byla nesmírně oblíbená a inspirovala řadu literárních a dramatických děl českého obrození. Nad aspektem pravdivosti a historické objektivity tehdy převážil její význam národní a jazykový. Teprve novodobá moderní kritika Františka Palackého vedla k jejímu odsouzení a pojem „hájkoviny“ se stal v pozitivistické historiografii synonymem ahistorických smyšlenek. Nové bádání docenilo nejen literární působivost Kroniky, ale i některé důležité údaje o vývoji českých zemí v prvním čtvrtletí 16. století.

L: Knihopis 01353–01355, 02867–02873, 14740, 17597–17601; Verzeichnis der im deutschen Sprachbereich erschienenen Drucke des XVI. Jahrhunderts, München 1983–, VD16 XL 16; VD16 XL 91, VD16 XL 45, VD16 XL 102; VD16 N 8, VD16 N 846; LČL 2/1, s. 33–35 (se soupisem starších edic a literatury); OSN 10, s. 755–756; OSND 2/2, s. 999–1000; V. Flajšhans, Úvod, in: V. H. z L., Kronika česká, (týž, ed.), 1918; J. Pešek – B. Zilynskyj, Vztah k městům a problematika pražských dějin doby jagellonské v Kronice české V. H. z L., in: Pražský sborník historický 16, 1983, s. 53–76; Z. Beneš, Historický text a historická skutečnost, 1992; Z. V. David, Jews in Sixteenth-Century Czech Historiography. The Czech Chronicle’ of V. H. of L., in: East European Jewish Affairs 25, 1995, č. 1, s. 25–42; týž, H., Dubravius, and the Jews. A Contrast, in: Sixteenth-Century Czech Historiography, Sixteenth Century Journal 27, 1996, č. 4, s. 997–1013; P. Večeřová, „O nešťastné příhodě“ V. H. z L., in: Knihy a dějiny 3, 1996, č. 1, s. 33–49; G. P. Meľnikov, Političeskij mif v češskoj chronistike. („Pereněsenije very“ iz Velikoj Moravii v Čechiju v chronikach 14–16 vekov), in: Kuľtura i istorija. Slavjanskij mir, Moskva 1997, s. 159–170; Kutnar, rejstřík a zvl. s. 75–79; J. Kolár, K podobám epičnosti v H. kronice; in: týž, Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře, 1999; Z. Beneš, Der mittelalterliche Baustoff der böhmischen humanistischen Geschichtsschreibung, in: Die Geschichtsschreibung in Mitteleuropa. Projekte und Forschungsprobleme, J. Wenta (ed.), Toruń 1999, s. 7–19; H. Gmiterek, Filiacje polsko-czeskie w historiografii okresu Odrodzenia (XVI – początek XVII wieku), in: Piśmiennictwo Czech i Polski w średniowieczu i we wczesnej epoce nowożytnej, Katowice 2006, s. 146–158; L. Storchová, Konkurrierende stories? Zur Konstruktion der Geschichte Böhmens in der lateinischen und tschechischsprachigen humanistischen Historiographie, in: Mediale Konstruktionen in der Frühen Neuzeit, W. Behringer – M. Havelka – K. Reinholdt (eds.), Affalterbach 2013, s. 115 až 138; P. Voit, Hájkova Kronika česká jako dílo českého knihtisku, in: V. H. z L., Kronika česká, J. Linka (ed.), 2013, s. 1365–1382; H. z L., V., Kronika česká, týž (ed.), 2013; P. Voit, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí 1–2, 2013, 2017, rejstřík; týž, Česká knižní kultura doby V. H. z L. Na okraj jednoho badatelského vakua, in: Česká literatura  62, 2014, č. 2, s. 163–183; Na okraj Kroniky české, J. Linka (ed.), 2015, s. 211–226 (s bibliografií); V. Bažant, Příběhy stadického krále. Několik pohledů na jednu událost, in: Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou. Věnováno Františku Šmahelovi k životnímu jubileu, 2016, s. 13–25; T. Borovský, Zvíře a sen. Zvířecí symbolika ve snáři Vavřince z Březové, in: T. Borovský – R. Nokkala Miltová et al., Sny mezi textem a obrazem, 2016, s. 39–52; M. Hořejší, Staročeské rukopisy snáře Vavřince z Březové, in: tamtéž, s. 53–71; P. Kosek, Grafika torza Snáře V. H. z L., in: tamtéž, s. 72–91; M. Šárovcová, Nový pohled na staroměstského malíře Fabiána Puléře († 1562) a jeho dílo, in: Ars linearis VI, 2016, s. 14–19.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Linka