HÁLA Bohuslav 12.1.1894-18.8.1970: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 18.8.1970
 
| datum úmrtí = 18.8.1970
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 55- Jazykovědec
+
| povolání = 55- Jazykovědec<br />61- Pedagog
61- Pedagog
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Bohuslav HÁLA
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 111
 +
}}
 +
'''HÁLA, Bohuslav''', ''* 12. 1. 1894 Praha, † 18. 8. 1970 Praha, jazykovědec, fonetik, pedagog''
 +
 
 +
Maturoval 1913 na gymnáziu v Křemencově ulici a zapsal se na českou Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, původně na klasickou filologii, záhy přestoupil na obory čeština a francouzština. Již od středoškolských studií byl zaujat osobností Josefa Chlumského, zakladatele české experimentální fonetiky, a od 1914 patřil na fakultě (kam byl Chlumský povolán) k jeho prvním posluchačům. Během první světové války H. narukoval na frontu a studia mohl dokončit až později (PhDr. 1927). Po válce nakrátko nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium v Křemencově ulici, které sám absolvoval, ale již 1920 přešel jako Chlumského asistent na fakultu do laboratoře pro experimentální fonetiku. Vzdělání si dále prohloubil studijním pobytem ve Štrasburku, kde se seznámil se známým lingvistou M. Cohenem. 1930 se H. v Praze habilitoval, 1938 byl jmenován bezplatným mimořádným profesorem. Jeho jmenování řádným profesorem zabránila německá okupace a následné uzavření českých vysokých škol (stal se jím až 1945).
 +
 
 +
H. činnost byla mnohostranná a od počátku vycházela z experimentálních zkušeností. Zkoumal činnost hlasivek pomocí rentgenu, oscilografu či stroboskopu. Jeho odborné práce našly ohlas i v zahraničí, byly publikovány německy, francouzsky a italsky. H. vždy usiloval o praktické uplatnění své disciplíny a o její popularizaci. Fonetické metody aplikoval na pravidla jevištní, filmové i rozhlasové mluvy, zajímala ho kultura řeči učitelů, veřejných pracovníků, zabýval se ortoepií. O problematice mluvené řeči přednášel i pro širší veřejnost, např. pro učitele, logopedy nebo herce, konal kurzy pro hluchoněmé.
 +
 
 +
Po druhé světové válce vybudoval na Karlově univerzitě Fonetický ústav, podobné pracoviště založil i  na obnovené Palackého univerzitě v Olomouci, kde od 1947 také několik let učil. Pro potřeby praktické výuky napsal učebnice a vychoval řadu následovníků. Reorganizoval Fonografický archiv ČAVU a přičlenil jej jako Fonetický kabinet k Ústavu pro jazyk český ČSAV. H. fonetiku v českých zemích prosadil jako respektovaný a prakticky zaměřený obor spojený nejen s jazykovědou, ale často provozovaný s příbuznými lékařskými disciplínami (logopedie, foniatrie, stomatologie, ortodoncie).
 +
 
 +
Již od třicátých let byl H. členem zahraničních i domácích učených společností (Société française de foniatrie, ČAVU, KČSN). 1967 předsedal v Praze VI. mezinárodnímu kongresu foniatrických věd.
 +
 
 +
'''D:''' K popisu pražské výslovnosti, 1923; Základy spisovné výslovnosti slovenské a srovnání s výslovností českou, 1929; Česká cvičení pravopisná, 1938; Stručná mluvnice česká, 1938; Josef Chlumský, 1940; Akustická podstata samohlásek, 1941; Hlas, řeč, sluch (s M. Sovákem), 1941; Řeč v obrazech, 1942; Mluva ve zvukovém filmu, 1944; Úvod do fonetiky, 1948; Stručný přehled fonetiky pro bohemisty, 1952; Fonetika polštiny, 1954; Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla 1. Výslovnost slov českých, 1955; Slabika – její podstata a vývoj, 1956; Technika mluveného projevu s hlediska fonetiky, 1958; Fonetické obrazy hlásek českých, slovenských, francouzských, německých, ruských, polských a španělských spolu se srovnávacím popisem výslovnosti, 1960; Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962; Fonetika v teorii a v praxi, 1975.
 +
 
 +
'''L:''' OSND 2/2, s. 1002; B. Havránek, Český fonetik B. H. šedesátníkem, in: Naše řeč 37, 1954, č. 1–2, s. 30–33; M. Romportl, K šedesátinám českého fonetika prof. B. H., in: Slovo a slovesnost 15, 1954, č. 1, s. 1–9 (s bibliografií); K. Ohnesorg, Profesor H. šedesátníkem, in: Časopis pro moderní filologii 36, 1954, s. 46–48; ČAVU, s. 88; ČBS, s. 195; DUK 4, rejstřík; Tomeš 1, s. 403; J. Hůrková, Sto let od narození univ. prof. B. H., in: Český jazyk a literatura 45, 1994/95, č. 1/2, s. 41–42.
 +
 
 +
'''P:''' Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inventární číslo 6, Matrika doktorů UK VI., folio 2858.
 +
 
 +
Marie Makariusová
 +
 
  
== Literatura ==
 
ČAVU 123; MČE 2, 700; MSN III, 34; KSN V, 9; ČBS, 185; Tomeš I, 403;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:55- Jazykovědec]]
 
[[Kategorie:55- Jazykovědec]]

Verze z 22. 3. 2020, 13:51

Bohuslav HÁLA
Narození 12.1.1894
Místo narození Praha
Úmrtí 18.8.1970
Místo úmrtí Praha
Povolání 55- Jazykovědec
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 111

HÁLA, Bohuslav, * 12. 1. 1894 Praha, † 18. 8. 1970 Praha, jazykovědec, fonetik, pedagog

Maturoval 1913 na gymnáziu v Křemencově ulici a zapsal se na českou Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, původně na klasickou filologii, záhy přestoupil na obory čeština a francouzština. Již od středoškolských studií byl zaujat osobností Josefa Chlumského, zakladatele české experimentální fonetiky, a od 1914 patřil na fakultě (kam byl Chlumský povolán) k jeho prvním posluchačům. Během první světové války H. narukoval na frontu a studia mohl dokončit až později (PhDr. 1927). Po válce nakrátko nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium v Křemencově ulici, které sám absolvoval, ale již 1920 přešel jako Chlumského asistent na fakultu do laboratoře pro experimentální fonetiku. Vzdělání si dále prohloubil studijním pobytem ve Štrasburku, kde se seznámil se známým lingvistou M. Cohenem. 1930 se H. v Praze habilitoval, 1938 byl jmenován bezplatným mimořádným profesorem. Jeho jmenování řádným profesorem zabránila německá okupace a následné uzavření českých vysokých škol (stal se jím až 1945).

H. činnost byla mnohostranná a od počátku vycházela z experimentálních zkušeností. Zkoumal činnost hlasivek pomocí rentgenu, oscilografu či stroboskopu. Jeho odborné práce našly ohlas i v zahraničí, byly publikovány německy, francouzsky a italsky. H. vždy usiloval o praktické uplatnění své disciplíny a o její popularizaci. Fonetické metody aplikoval na pravidla jevištní, filmové i rozhlasové mluvy, zajímala ho kultura řeči učitelů, veřejných pracovníků, zabýval se ortoepií. O problematice mluvené řeči přednášel i pro širší veřejnost, např. pro učitele, logopedy nebo herce, konal kurzy pro hluchoněmé.

Po druhé světové válce vybudoval na Karlově univerzitě Fonetický ústav, podobné pracoviště založil i  na obnovené Palackého univerzitě v Olomouci, kde od 1947 také několik let učil. Pro potřeby praktické výuky napsal učebnice a vychoval řadu následovníků. Reorganizoval Fonografický archiv ČAVU a přičlenil jej jako Fonetický kabinet k Ústavu pro jazyk český ČSAV. H. fonetiku v českých zemích prosadil jako respektovaný a prakticky zaměřený obor spojený nejen s jazykovědou, ale často provozovaný s příbuznými lékařskými disciplínami (logopedie, foniatrie, stomatologie, ortodoncie).

Již od třicátých let byl H. členem zahraničních i domácích učených společností (Société française de foniatrie, ČAVU, KČSN). 1967 předsedal v Praze VI. mezinárodnímu kongresu foniatrických věd.

D: K popisu pražské výslovnosti, 1923; Základy spisovné výslovnosti slovenské a srovnání s výslovností českou, 1929; Česká cvičení pravopisná, 1938; Stručná mluvnice česká, 1938; Josef Chlumský, 1940; Akustická podstata samohlásek, 1941; Hlas, řeč, sluch (s M. Sovákem), 1941; Řeč v obrazech, 1942; Mluva ve zvukovém filmu, 1944; Úvod do fonetiky, 1948; Stručný přehled fonetiky pro bohemisty, 1952; Fonetika polštiny, 1954; Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla 1. Výslovnost slov českých, 1955; Slabika – její podstata a vývoj, 1956; Technika mluveného projevu s hlediska fonetiky, 1958; Fonetické obrazy hlásek českých, slovenských, francouzských, německých, ruských, polských a španělských spolu se srovnávacím popisem výslovnosti, 1960; Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962; Fonetika v teorii a v praxi, 1975.

L: OSND 2/2, s. 1002; B. Havránek, Český fonetik B. H. šedesátníkem, in: Naše řeč 37, 1954, č. 1–2, s. 30–33; M. Romportl, K šedesátinám českého fonetika prof. B. H., in: Slovo a slovesnost 15, 1954, č. 1, s. 1–9 (s bibliografií); K. Ohnesorg, Profesor H. šedesátníkem, in: Časopis pro moderní filologii 36, 1954, s. 46–48; ČAVU, s. 88; ČBS, s. 195; DUK 4, rejstřík; Tomeš 1, s. 403; J. Hůrková, Sto let od narození univ. prof. B. H., in: Český jazyk a literatura 45, 1994/95, č. 1/2, s. 41–42.

P: Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inventární číslo 6, Matrika doktorů UK VI., folio 2858.

Marie Makariusová