HÁLA Karel 2.10.1933-6.7.2008: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 7: Řádka 7:
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
 
| povolání = 78- Hudební interpret
 
| povolání = 78- Hudební interpret
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 114
 
}}
 
}}
 +
'''HÁLA, Karel''', ''* 2. 10. 1933 Hradec Králové, † 6. 7. 2008 Praha, zpěvák''
 +
 +
Syn Aloise H., pracovníka ředitelství Československých státních drah, který byl 29. června 1942 popraven za odbojovou činnost na střelnici v  Praze-Kobylisích. Dětství H. prožil v Praze-Nuslích, zpíval v Kühnově dětském sboru. Na pražské konzervatoři studoval 1949–54 nejprve balet a později zpěv u J. Berlíka a R. Hübnera. Po absolutoriu byl 1954–55 členem Armádní opery, 1955–56 vystupoval ve sboru Státního divadla v Karlíně. 1956–57 zpíval v Divadle satiry (ABC) ve vokálním kvintetu orchestru K. Vlacha, 1957–58 s orchestrem K. Krautgartnera. Dále 1958–61 působil jako zpěvák a hráč na kontrabas v zájezdové skupině M. Kefurta, 1961–65 spolupracoval s orchestrem L. Bezubky. 1965 získal angažmá v nově založeném divadle Apollo, kde se výrazně prosadil v pásmech ''Pouť pro dva'' (1965), ''Nešpory'' (1966) a v revue ''Sněhurka a jedenáct trpaslíků'' (1968). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřil k tvářím divadla Rokoko. Účinkoval zde v muzikálech Filosofská historie (1968), ''Rajský ostrov'' (1969), ''Pan Pickwick'' (1970), ''Polabský mouřenín'' (1971) a ve vlastním recitálu ''Vzpomínky mi zůstanou'' (1970). Hostoval také v operetě teplického Krušnohorského divadla. Po nástupu tzv. normalizace a faktické likvidaci souboru Rokoka byl od 1972 ve svobodném povolání. Jako sólista zpíval především s orchestrem K. Vlacha, spolupracoval také s orchestrem G. Broma, Tanečním orchestrem Československého rozhlasu a nově zřízeným Orchestrem Československé televize. Pod patronací Pražského kulturního střediska účinkoval společně s M. Chladilem, Y. Simonovou, K. Štědrým a P. Filipovskou v zájezdových představeních.
 +
 +
H. disponoval barytonem výrazného rozsahu (přes dvě oktávy), uplatnitelným v širokém žánrovém spektru (lidové písně, populární hudba, jazz). Jeho doménou se však stala oblast swingu, kde mohl zúročit svou schopnost improvizace, synkopické frázování a tvorbu vibrata. Posluchačskou oblibu mu v šedesátých letech přinesly nahrávky populárních tanečních písní, které vycházely na singlech (''Ona je krásná''; ''Hádej, Matyldo!''; ''Dej mi pár okovů''; ''Dívka toulavá''; ''Zámoří''; ''Můj otčenáš''; ''Lodí bílou''; ''Vyvalte sudy''; ''Vzpomínky mi zůstanou''). O dekádu později natočil kritikou ceněná profilová alba (Swing, 1972; Točí se svět, 1978). Od poloviny šedesátých let často vystupoval v televizních filmech a seriálech (''Vysílá Studio A''; ''Píseň pro Rudolfa III.''; ''Gramohit''; ''Já mám kytky rád''; ''Lásky Emanuela Přibyla'') či v hudebních pořadech muzikálového a retrospektivního typu (''Babiččina krabička''; ''Diskotéka pro starší a pokročilé'' aj.). Jako zpěváka a herce malých rolí H. příležitostně využívala také kinematografie (''Kdyby tisíc klarinetů''; ''Nebeští jezdci''; ''Světáci''; ''Noc na Karlštejně''; ''Blázni, vodníci a podvodníci''; ''Non Plus Ultras''). Několikrát účinkoval na Bratislavské lyře. Opakované úspěchy slavil na Děčínské kotvě (1968–1970, 1975), jeho vítězná píseň ''Lodí bílou'' se později stala znělkou festivalu. Koncertoval v SSSR, NDR, SRN, Švýcarsku či Japonsku (s Hudbou hradní stráže v rámci výstavy Expo ’70 v Ósace). V šedesátých letech se pravidelně umísťoval v první desítce ankety Zlatý slavík, 1981 získal titul zasloužilý umělec, 2003 cenu Senior Prix. Po roce 1989 žil na venkově a vystupoval už jen sporadicky. Byl pětkrát ženatý.
 +
 +
'''D:''' http://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních rolí, stav k 21. 5. 2017).
 +
 +
'''L:''' ČBS, s. 185; Tomeš 1, s. 404; EJ, s. 173; J. Černý, Zpěváci bez konzervatoře, 1966, s. 105–109; L. Jehne, Chce zpívat pop?, 1970; L. Svátek – L. Jehne, Slavné tváře českého popu 60. a 70. let, 1999, s. 33–38; V. Dezortová, K. H. – mistr swingu, 2009 (s diskografií); M. Herzán – M. Formáčková, Waldemar Matuška a zlatá šedesátá v Divadle Rokoko, 2010, s. 197.
 +
 +
'''P:''' DÚ, Praha, dokumentace.
 +
 +
Zdeněk Doskočil
 +
 +
  
== Literatura ==
 
EJ, 173; Tomeš I, 404;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:78- Hudební interpret]]
 
[[Kategorie:78- Hudební interpret]]

Verze z 25. 3. 2020, 18:08

Karel HÁLA
Narození 2.10.1933
Místo narození Hradec Králové
Úmrtí 6.7.2008
Místo úmrtí Praha
Povolání 78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 114
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48197

HÁLA, Karel, * 2. 10. 1933 Hradec Králové, † 6. 7. 2008 Praha, zpěvák

Syn Aloise H., pracovníka ředitelství Československých státních drah, který byl 29. června 1942 popraven za odbojovou činnost na střelnici v  Praze-Kobylisích. Dětství H. prožil v Praze-Nuslích, zpíval v Kühnově dětském sboru. Na pražské konzervatoři studoval 1949–54 nejprve balet a později zpěv u J. Berlíka a R. Hübnera. Po absolutoriu byl 1954–55 členem Armádní opery, 1955–56 vystupoval ve sboru Státního divadla v Karlíně. 1956–57 zpíval v Divadle satiry (ABC) ve vokálním kvintetu orchestru K. Vlacha, 1957–58 s orchestrem K. Krautgartnera. Dále 1958–61 působil jako zpěvák a hráč na kontrabas v zájezdové skupině M. Kefurta, 1961–65 spolupracoval s orchestrem L. Bezubky. 1965 získal angažmá v nově založeném divadle Apollo, kde se výrazně prosadil v pásmech Pouť pro dva (1965), Nešpory (1966) a v revue Sněhurka a jedenáct trpaslíků (1968). Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřil k tvářím divadla Rokoko. Účinkoval zde v muzikálech Filosofská historie (1968), Rajský ostrov (1969), Pan Pickwick (1970), Polabský mouřenín (1971) a ve vlastním recitálu Vzpomínky mi zůstanou (1970). Hostoval také v operetě teplického Krušnohorského divadla. Po nástupu tzv. normalizace a faktické likvidaci souboru Rokoka byl od 1972 ve svobodném povolání. Jako sólista zpíval především s orchestrem K. Vlacha, spolupracoval také s orchestrem G. Broma, Tanečním orchestrem Československého rozhlasu a nově zřízeným Orchestrem Československé televize. Pod patronací Pražského kulturního střediska účinkoval společně s M. Chladilem, Y. Simonovou, K. Štědrým a P. Filipovskou v zájezdových představeních.

H. disponoval barytonem výrazného rozsahu (přes dvě oktávy), uplatnitelným v širokém žánrovém spektru (lidové písně, populární hudba, jazz). Jeho doménou se však stala oblast swingu, kde mohl zúročit svou schopnost improvizace, synkopické frázování a tvorbu vibrata. Posluchačskou oblibu mu v šedesátých letech přinesly nahrávky populárních tanečních písní, které vycházely na singlech (Ona je krásná; Hádej, Matyldo!; Dej mi pár okovů; Dívka toulavá; Zámoří; Můj otčenáš; Lodí bílou; Vyvalte sudy; Vzpomínky mi zůstanou). O dekádu později natočil kritikou ceněná profilová alba (Swing, 1972; Točí se svět, 1978). Od poloviny šedesátých let často vystupoval v televizních filmech a seriálech (Vysílá Studio A; Píseň pro Rudolfa III.; Gramohit; Já mám kytky rád; Lásky Emanuela Přibyla) či v hudebních pořadech muzikálového a retrospektivního typu (Babiččina krabička; Diskotéka pro starší a pokročilé aj.). Jako zpěváka a herce malých rolí H. příležitostně využívala také kinematografie (Kdyby tisíc klarinetů; Nebeští jezdci; Světáci; Noc na Karlštejně; Blázni, vodníci a podvodníci; Non Plus Ultras). Několikrát účinkoval na Bratislavské lyře. Opakované úspěchy slavil na Děčínské kotvě (1968–1970, 1975), jeho vítězná píseň Lodí bílou se později stala znělkou festivalu. Koncertoval v SSSR, NDR, SRN, Švýcarsku či Japonsku (s Hudbou hradní stráže v rámci výstavy Expo ’70 v Ósace). V šedesátých letech se pravidelně umísťoval v první desítce ankety Zlatý slavík, 1981 získal titul zasloužilý umělec, 2003 cenu Senior Prix. Po roce 1989 žil na venkově a vystupoval už jen sporadicky. Byl pětkrát ženatý.

D: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních rolí, stav k 21. 5. 2017).

L: ČBS, s. 185; Tomeš 1, s. 404; EJ, s. 173; J. Černý, Zpěváci bez konzervatoře, 1966, s. 105–109; L. Jehne, Chce zpívat pop?, 1970; L. Svátek – L. Jehne, Slavné tváře českého popu 60. a 70. let, 1999, s. 33–38; V. Dezortová, K. H. – mistr swingu, 2009 (s diskografií); M. Herzán – M. Formáčková, Waldemar Matuška a zlatá šedesátá v Divadle Rokoko, 2010, s. 197.

P: DÚ, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil