HAAS Hugo 18.2.1901-1.12.1968: Porovnání verzí

Z Personal
(HAAS_Hugo_18.2.1901-1.12.1968)
 
Řádka 7: Řádka 7:
 
| místo úmrtí = Vídeň
 
| místo úmrtí = Vídeň
 
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec
 
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Hugo HAAS
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 6-8
 +
 
 +
}}
 +
'''HAAS, Hugo''', ''* 18. 2. 1901 Brno, † 1. 12. 1968 Vídeň (Rakousko), herec, režisér''
 +
 
 +
Narodil se v česky hovořící židovské rodině obchodníka s obuví Zikmunda (Lipmanna) H. (1871–1944, Terezín) z východočeských Holic a Olgy (Elky), roz. Epsteinové (1875–1933), dcery úředníka paroplavební společnosti z  Oděsy; bratr Pavel H. (1899–1944). H. navštěvoval německou obecnou školu a I. českou státní reálku v Brně, přešel na novou konzervatoř, kde studoval operní zpěv a fonetiku (u L. Janáčka). Školu nedokončil a na popud ředitele V. Štecha začal hrát menší činoherní role v brněnském Národním divadle (1920–23). Po ročním působení v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1923/24) odešel do pražského divadla Komedie, odkud ho režisér J. Kvapil angažoval do Městského divadla na Královských Vinohradech (1925–29). H. se uplatnil především v postavách milovníků v konverzačních a společenských veselohrách, kterým dával osobní kouzlo, intelektuální jiskřivost a psychologickou drobnokresbu. Objevil se i v charakterních úlohách (Horatio, W. Shakespeare: ''Hamlet'' /1927/; Lužin, F. M. Dostojevskij: ''Zločin a trest'' /1928/). 1929–39 byl členem činohry pražského Národního divadla, kde spolupracoval s režiséry K. H. Hilarem, K. Dostalem a J. Frejkou a ztvárnil charakterově odlišné role v inscenacích širokého repertoáru. Debutoval jako profesor Topaz v  Pagnolově ''Abecedě úspěchu''. Stal se představitelem tzv. hilarovského civilismu založeného na prostotě a jednoduchosti. Jeho herecký projev vycházel ze schopnosti vystihnout lidské typy, z citu pro nuancovanou komiku, ironii a nadsázku s tragikomickým a humanistickým přesahem, který se nejvýrazněji projevoval v  postavách zranitelných a  sociálně deklasovaných mužů. Zahrál si v klasických hrách (Ondřej Jammerweil, J. K. Tyl: ''Fidlovačka'' /1932/; Malvolio, W. Shakespeare: ''Cokoli chcete'' /1934/), jeho doménou však byl moderní repertoár světový (Panisse, M. Pagnol: ''Malajský šíp'' /1931/; P. Calderón de la Barca – V. Nezval: ''Schovávaná na schodech'' /1931/; titulní role, I. Stodola: ''Kariéra Jožky Púčika'' /1933/) i domácí (Strýc Sokrates, V. Nezval: ''Milenci z kiosku'' /1932/; Šefl, K. Čapek: ''Loupežník'' /1938/). Navzdory úspěchu v komediích generačně a názorově spřízněných autorů (Jakub Johánek, O. Scheinpflugová: ''Okénko'', 1931) postupně tíhl k charakterním rolím. Vynikl jako žebrák v Konradově hře ''Kde se žebrá'', a především jako lékař Galén v protifašistické ''Bílé nemoci'' K. Čapka (obojí 1937), kterého naplnil humanismem, soucitem  a optimismem, získávajícím v dobovém kontextu silný politický náboj. Naposledy se na českém jevišti představil v úloze konzula Busmana v Čapkově vědecko-fantastickém dramatu ''R. U. R.'' (1939).
 +
 
 +
V němé kinematografii dostal H. 1925 tři příležitosti, z nichž největší byla role notáře v Kubáskově ''Jedenáctém přikázání''. K filmování se vrátil až s nástupem zvuku. Po epizodě ve Fehérově melodramatu ''Když struny lkají'' (1930) prorazil postavou židovského obchodníka Richarda Načeradce v adaptaci románu K. Poláčka ''Muži v offsidu'' (1931), kterou si ještě zopakoval v Machatého komedii ''Načeradec, král kibiců'' (1932) podle námětu téhož autora. Stal se vyhledávaným veseloherním hercem, stojícím na pomezí mezi excentrickou komikou V. Buriana a salonním humorem O. Nového. Vytvářel figury nevrlých starších pánů, v nichž se projevovala jeho záliba v maskách a  pitvoření. Jejich protipólem byly role soudobých mužů s osobním charismatem a akademickým vzděláním (úředníci, pedagogové, podnikatelé, umělci atd.), kteří čelili nástrahám osudu a lásky, vlastním slabostem a nepraktičnosti. Uplatňoval v nich schopnost improvizace a civilní způsob mluvy s nádechem ironie. Často spolupracoval s režiséry V. Slavínským (''Okénko''; ''Madla z cihelny''; ''Její lékař'', vše 1933; ''Tři muži ve sněhu'', 1936), M. Cikánem (''Dům na předměstí'', 1933; ''Svět, kde se žebrá''; ''Andula vyhrála'', 1938) a M. Fričem (''Dobrý voják Švejk'', 1931; ''Život je pes'', 1933; ''Mazlíček''; ''Poslední muž'', 1934; ''Ať žije nebožtík''; ''Jedenácté přikázání'', 1935; ''Švadlenka''; ''Ulička v ráji'', 1936; ''Mravnost nade vše'', 1937). Od 1933 inklinoval k autorskému filmu. Námětově a scenáristicky se podílel na Fričových a Cikánových snímcích, poté se s úspěchem pokusil o filmovou režii. Po spolupráci s O. Vávrou (''Velbloud uchem jehly'', 1936) a J. A. Holmanem (''Děvčata, nedejte se!'', 1937) samostatně natočil adaptaci komedie E. Konrada ''Kvočna'' (1937) a melodrama ''Co se šeptá'' (1938) podle vlastního námětu. Uměleckého vrcholu dosáhl režií své scenáristické úpravy dramatu K. Čapka ''Bílá nemoc'' (1937), v níž opět sehrál postavu dr. Galéna.
 +
 
 +
Za druhé republiky se H. pro svůj židovský původ stal objektem antisemitských útoků fašizujícího tisku. Z rasových důvodů byl v únoru 1939 propuštěn z Národního divadla a po vyhlášení protektorátu emigroval do Paříže, kde účinkoval německy v Théâtre Pigalle a ve špionážním filmu ''La mer en flammes'' (Moře v plamenech, 1940), režíroval krátkometrážní dokument ''Notre combat'' (Náš boj, 1940). Po pádu Francie uprchl do portugalského města Figueira da Foz a v říjnu 1940 odplul z Lisabonu do USA. V Chicagu hrál divadlo pro českou menšinu a začal se učit anglicky. 1942–43 uspěl na divadelních scénách v New Yorku (Pierre Bezuchov, L. N. Tolstoj: ''Vojna a mír'', režie E. Piscator; Alquist, K. Čapek: ''R. U. R.'', režie L. Strasberg), což mu otevřelo cestu k filmu. V Hollywoodu H. 1943–50 ztvárnil menší charakterní role, zejména cizinců, ve více než dvaceti snímcích nejrůznějších žánrů, z nichž se rozsahem poněkud vymykaly úlohy ve válečném dramatu ''A Bell for Adano'' (Zvon pro Adano, 1944) a nezávislém filmu ''Jealousy'' (Žárlivost, 1945), který režíroval G. Machatý. Ve druhé polovině čtyřicátých let se příležitostně vracel k divadlu v New Yorku a v Los Angeles (kardinál Barberini, B. Brecht: ''Život Galileův'', Coronet Theatre, 1947) a vystupoval také v televizi. 1950 získal americké občanství a začal v oblasti filmu podnikat. Založil nezávislou produkční společnost H. H. Production. Natočil v ní dvanáct snímků, ke kterým si připravoval scénáře a v nichž, s jednou výjimkou, také hrál. Vesměs se jednalo o dramatické látky, jejichž ústředním motivem byl obvykle vztah stárnoucího muže k mladší dívce. Největší kritický a divácký ohlas vzbudil jeho první počin ''Pick Up'' (1950), adaptace románu J. Kopty ''Hlídač č. 47'', který mu umožnil realizovat další díla. Jejich náměty byly někdy inspirovány českým prostředím (''Thy Neighbor’s Wife'' /Žena bližního svého/, 1951; ''Strange Fascination'' /Podivné okouzlení/, 1952). Dvakrát režíroval pro jiné produkce (''Lizzie'', 1957; ''Noc čtvrtměsíce'' /Night of the Quarter Moon/, 1959) a nárazově i v televizi. Koncem padesátých let v důsledku proměny diváckého vkusu, poklesu návštěvnosti kin i rostoucích zdravotních potíží činnost své filmové společnosti ukončil. 1960 se přestěhoval do New Yorku, kde pracoval jako scenárista, a o rok později se vrátil do Evropy. 1961–62 pobýval v Římě a poté se natrvalo usadil ve Vídni. V rakouské televizi ještě natočil dva středometrážní snímky ''Verrückt'' (Bláznivý, 1966) a ''Der Mensch nebenan'' (Člověk od vedle, 1967), v nichž opět hrál. Při příležitosti osmdesátého výročí otevření pražského Národního divadla navštívil v listopadu 1963 krátce Československo, o čemž pojednává krátkometrážní dokument V. Síse a R. Jaroše ''Návštěva'' (1964). Krátce před smrtí s ním brněnská televize nasnímala vzpomínkový medailon ''Na návštěvě u H. H.'' (1968). 1937 nositel státní ceny za dramatické umění a čestné filmové ceny (za film ''Velbloud uchem jehly'').
 +
 
 +
V polovině třicátých let byla H. životní a častou hereckou partnerkou A. Mandlová. 1938 se oženil s '''Marií Bibikoffovou''' (* 25. 4. 1917 Bern /Švýcarsko/, † 9. 5. 2009 Laxenburg /u Vídně, Rakousko/, pseudonym Bibi Haasová), dcerou ruského šlechtice Michaila Bibikoffa, posledního velvyslance carského Ruska ve Švýcarsku. Dětství a dospívání prožila v klášterech. Věnovala se baletu. Studovala v salcburské taneční škole I. Duncanové a divadelní škole M. Reinhardta ve Vídni, živila se jako fotomodelka, působila ve vídeňském kabaretu složeném z ruských emigrantů. Při jeho hostování v Berlíně byla za pomoc židům zatčena, po propuštění dostala československý pas a odjela do Prahy. V několika H. filmech (''Kvočna''; ''Bílá nemoc''; ''Co se šeptá'') hrála epizodní role. Emigrovala společně s ním, novorozeného syna Ivana (1939–1969) musela zanechat u švagrové Soni Haasové (do USA přicestoval až 1946). Svůj život s H. popsala v memoárech ''Dlouhá svatební cesta'' (s A. Fuchsem, 1997).
 +
 
 +
'''D:''' divadelní role: http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis rolí, stav k 20. 7. 2017); http://www.ndbrno.cz/ (soupis rolí, stav k 20. 7. 2017).
 +
 
 +
'''L:''' MČE 2, s. 688; ČBS, s. 179; Tomeš 1, s. 390; Slezsko 2, s. 39–40; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 185; ND a jeho předchůdci, s. 128–129 (s neúplným soupisem rolí); Postavy brněnského jeviště 1, s. 374–377; FPH 1, s. 128–130; Fikejz 1, s. 333–335; http:// www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí a  režií, stav k  20. 7. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí a režií, stav k 20. 7. 2017); Český hraný film I, 1995; II, 1998; J. Götzová, Profily českých herců, 1931; F. Černý, Theater–Divadlo, 1965; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966; V. Sochorovská, H. H., 1971; J. Brož – M. Frída, H. H., 1971; A. Mandlová, Dneska už se tomu směju, Toronto 1977; DČD 4, 1983, rejstřík; P. Taussig, Filmový smích H. H., 1989; B. Haasová – A. Fuchs, Dlouhá svatební cesta, 1997; Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933–1945. Biographisches Lexikon der Theaterkünstler, 1, München 1999, s. 359; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; H. H. – fotografie, filmografie, divadelní role, 2001; J. Matějková, Život je pes, 2008; F. Černý, Portréty pražských herců, 2010; J. Ursini, Directors on the Edge. Outliers in Hollywood, Lexington 2011; J. Křipač – M. Hain a kol., H. H. – mezi středoevropskou a americkou kulturou, 2012; P. Taussig, H. H. – život jako film, 2015; „Milá Pampeliško“ – „Lieber Hugo“. Die Korrespondenz zwischen H. (sowie Bibi) H. und Friedrich Torberg, K. Karnjak (ed.), 2014 (vydáno německy a česky); M. Hain, H. H. a jeho (americké) filmy, 2015; https://cs.wikipedia.org (stav k 20. 7. 2017). K M. Bibikoffové: Fikejz 1, s. 66–67.
 +
 
 +
'''P:''' NA, Praha, matrika nar. židovské náboženské obce Brno, 1896–1914, kniha 125, folio 90, č. řádku 803 (http://www.badatelna.eu/fond/1073/); Archiv ND, Praha, H. H. (osobní spis, výstřižkový archiv); DÚ, Praha, dokumentace; NM, Praha, Divadelní oddělení korespondence H. H., č. uložení 11627; NFA, Praha, fond H. H. (osobní fond); hrob: židovský hřbitov, Brno-Židenice, Nezamyslova 395/27, odd. 27A, řada 1, hrob č. 13; pamětní deska: Brno, Biskupská ulice č. 267/8.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/4039 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Zdeněk Doskočil
  
== Literatura ==
+
   
+
   
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]
 
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]]

Verze z 23. 2. 2020, 10:21

Hugo HAAS
Narození 18.2.1901
Místo narození Brno
Úmrtí 1.12.1968
Místo úmrtí Vídeň
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 6-8
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46677

HAAS, Hugo, * 18. 2. 1901 Brno, † 1. 12. 1968 Vídeň (Rakousko), herec, režisér

Narodil se v česky hovořící židovské rodině obchodníka s obuví Zikmunda (Lipmanna) H. (1871–1944, Terezín) z východočeských Holic a Olgy (Elky), roz. Epsteinové (1875–1933), dcery úředníka paroplavební společnosti z  Oděsy; bratr Pavel H. (1899–1944). H. navštěvoval německou obecnou školu a I. českou státní reálku v Brně, přešel na novou konzervatoř, kde studoval operní zpěv a fonetiku (u L. Janáčka). Školu nedokončil a na popud ředitele V. Štecha začal hrát menší činoherní role v brněnském Národním divadle (1920–23). Po ročním působení v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1923/24) odešel do pražského divadla Komedie, odkud ho režisér J. Kvapil angažoval do Městského divadla na Královských Vinohradech (1925–29). H. se uplatnil především v postavách milovníků v konverzačních a společenských veselohrách, kterým dával osobní kouzlo, intelektuální jiskřivost a psychologickou drobnokresbu. Objevil se i v charakterních úlohách (Horatio, W. Shakespeare: Hamlet /1927/; Lužin, F. M. Dostojevskij: Zločin a trest /1928/). 1929–39 byl členem činohry pražského Národního divadla, kde spolupracoval s režiséry K. H. Hilarem, K. Dostalem a J. Frejkou a ztvárnil charakterově odlišné role v inscenacích širokého repertoáru. Debutoval jako profesor Topaz v  Pagnolově Abecedě úspěchu. Stal se představitelem tzv. hilarovského civilismu založeného na prostotě a jednoduchosti. Jeho herecký projev vycházel ze schopnosti vystihnout lidské typy, z citu pro nuancovanou komiku, ironii a nadsázku s tragikomickým a humanistickým přesahem, který se nejvýrazněji projevoval v  postavách zranitelných a  sociálně deklasovaných mužů. Zahrál si v klasických hrách (Ondřej Jammerweil, J. K. Tyl: Fidlovačka /1932/; Malvolio, W. Shakespeare: Cokoli chcete /1934/), jeho doménou však byl moderní repertoár světový (Panisse, M. Pagnol: Malajský šíp /1931/; P. Calderón de la Barca – V. Nezval: Schovávaná na schodech /1931/; titulní role, I. Stodola: Kariéra Jožky Púčika /1933/) i domácí (Strýc Sokrates, V. Nezval: Milenci z kiosku /1932/; Šefl, K. Čapek: Loupežník /1938/). Navzdory úspěchu v komediích generačně a názorově spřízněných autorů (Jakub Johánek, O. Scheinpflugová: Okénko, 1931) postupně tíhl k charakterním rolím. Vynikl jako žebrák v Konradově hře Kde se žebrá, a především jako lékař Galén v protifašistické Bílé nemoci K. Čapka (obojí 1937), kterého naplnil humanismem, soucitem a optimismem, získávajícím v dobovém kontextu silný politický náboj. Naposledy se na českém jevišti představil v úloze konzula Busmana v Čapkově vědecko-fantastickém dramatu R. U. R. (1939).

V němé kinematografii dostal H. 1925 tři příležitosti, z nichž největší byla role notáře v Kubáskově Jedenáctém přikázání. K filmování se vrátil až s nástupem zvuku. Po epizodě ve Fehérově melodramatu Když struny lkají (1930) prorazil postavou židovského obchodníka Richarda Načeradce v adaptaci románu K. Poláčka Muži v offsidu (1931), kterou si ještě zopakoval v Machatého komedii Načeradec, král kibiců (1932) podle námětu téhož autora. Stal se vyhledávaným veseloherním hercem, stojícím na pomezí mezi excentrickou komikou V. Buriana a salonním humorem O. Nového. Vytvářel figury nevrlých starších pánů, v nichž se projevovala jeho záliba v maskách a  pitvoření. Jejich protipólem byly role soudobých mužů s osobním charismatem a akademickým vzděláním (úředníci, pedagogové, podnikatelé, umělci atd.), kteří čelili nástrahám osudu a lásky, vlastním slabostem a nepraktičnosti. Uplatňoval v nich schopnost improvizace a civilní způsob mluvy s nádechem ironie. Často spolupracoval s režiséry V. Slavínským (Okénko; Madla z cihelny; Její lékař, vše 1933; Tři muži ve sněhu, 1936), M. Cikánem (Dům na předměstí, 1933; Svět, kde se žebrá; Andula vyhrála, 1938) a M. Fričem (Dobrý voják Švejk, 1931; Život je pes, 1933; Mazlíček; Poslední muž, 1934; Ať žije nebožtík; Jedenácté přikázání, 1935; Švadlenka; Ulička v ráji, 1936; Mravnost nade vše, 1937). Od 1933 inklinoval k autorskému filmu. Námětově a scenáristicky se podílel na Fričových a Cikánových snímcích, poté se s úspěchem pokusil o filmovou režii. Po spolupráci s O. Vávrou (Velbloud uchem jehly, 1936) a J. A. Holmanem (Děvčata, nedejte se!, 1937) samostatně natočil adaptaci komedie E. Konrada Kvočna (1937) a melodrama Co se šeptá (1938) podle vlastního námětu. Uměleckého vrcholu dosáhl režií své scenáristické úpravy dramatu K. Čapka Bílá nemoc (1937), v níž opět sehrál postavu dr. Galéna.

Za druhé republiky se H. pro svůj židovský původ stal objektem antisemitských útoků fašizujícího tisku. Z rasových důvodů byl v únoru 1939 propuštěn z Národního divadla a po vyhlášení protektorátu emigroval do Paříže, kde účinkoval německy v Théâtre Pigalle a ve špionážním filmu La mer en flammes (Moře v plamenech, 1940), režíroval krátkometrážní dokument Notre combat (Náš boj, 1940). Po pádu Francie uprchl do portugalského města Figueira da Foz a v říjnu 1940 odplul z Lisabonu do USA. V Chicagu hrál divadlo pro českou menšinu a začal se učit anglicky. 1942–43 uspěl na divadelních scénách v New Yorku (Pierre Bezuchov, L. N. Tolstoj: Vojna a mír, režie E. Piscator; Alquist, K. Čapek: R. U. R., režie L. Strasberg), což mu otevřelo cestu k filmu. V Hollywoodu H. 1943–50 ztvárnil menší charakterní role, zejména cizinců, ve více než dvaceti snímcích nejrůznějších žánrů, z nichž se rozsahem poněkud vymykaly úlohy ve válečném dramatu A Bell for Adano (Zvon pro Adano, 1944) a nezávislém filmu Jealousy (Žárlivost, 1945), který režíroval G. Machatý. Ve druhé polovině čtyřicátých let se příležitostně vracel k divadlu v New Yorku a v Los Angeles (kardinál Barberini, B. Brecht: Život Galileův, Coronet Theatre, 1947) a vystupoval také v televizi. 1950 získal americké občanství a začal v oblasti filmu podnikat. Založil nezávislou produkční společnost H. H. Production. Natočil v ní dvanáct snímků, ke kterým si připravoval scénáře a v nichž, s jednou výjimkou, také hrál. Vesměs se jednalo o dramatické látky, jejichž ústředním motivem byl obvykle vztah stárnoucího muže k mladší dívce. Největší kritický a divácký ohlas vzbudil jeho první počin Pick Up (1950), adaptace románu J. Kopty Hlídač č. 47, který mu umožnil realizovat další díla. Jejich náměty byly někdy inspirovány českým prostředím (Thy Neighbor’s Wife /Žena bližního svého/, 1951; Strange Fascination /Podivné okouzlení/, 1952). Dvakrát režíroval pro jiné produkce (Lizzie, 1957; Noc čtvrtměsíce /Night of the Quarter Moon/, 1959) a nárazově i v televizi. Koncem padesátých let v důsledku proměny diváckého vkusu, poklesu návštěvnosti kin i rostoucích zdravotních potíží činnost své filmové společnosti ukončil. 1960 se přestěhoval do New Yorku, kde pracoval jako scenárista, a o rok později se vrátil do Evropy. 1961–62 pobýval v Římě a poté se natrvalo usadil ve Vídni. V rakouské televizi ještě natočil dva středometrážní snímky Verrückt (Bláznivý, 1966) a Der Mensch nebenan (Člověk od vedle, 1967), v nichž opět hrál. Při příležitosti osmdesátého výročí otevření pražského Národního divadla navštívil v listopadu 1963 krátce Československo, o čemž pojednává krátkometrážní dokument V. Síse a R. Jaroše Návštěva (1964). Krátce před smrtí s ním brněnská televize nasnímala vzpomínkový medailon Na návštěvě u H. H. (1968). 1937 nositel státní ceny za dramatické umění a čestné filmové ceny (za film Velbloud uchem jehly).

V polovině třicátých let byla H. životní a častou hereckou partnerkou A. Mandlová. 1938 se oženil s Marií Bibikoffovou (* 25. 4. 1917 Bern /Švýcarsko/, † 9. 5. 2009 Laxenburg /u Vídně, Rakousko/, pseudonym Bibi Haasová), dcerou ruského šlechtice Michaila Bibikoffa, posledního velvyslance carského Ruska ve Švýcarsku. Dětství a dospívání prožila v klášterech. Věnovala se baletu. Studovala v salcburské taneční škole I. Duncanové a divadelní škole M. Reinhardta ve Vídni, živila se jako fotomodelka, působila ve vídeňském kabaretu složeném z ruských emigrantů. Při jeho hostování v Berlíně byla za pomoc židům zatčena, po propuštění dostala československý pas a odjela do Prahy. V několika H. filmech (Kvočna; Bílá nemoc; Co se šeptá) hrála epizodní role. Emigrovala společně s ním, novorozeného syna Ivana (1939–1969) musela zanechat u švagrové Soni Haasové (do USA přicestoval až 1946). Svůj život s H. popsala v memoárech Dlouhá svatební cesta (s A. Fuchsem, 1997).

D: divadelní role: http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (soupis rolí, stav k 20. 7. 2017); http://www.ndbrno.cz/ (soupis rolí, stav k 20. 7. 2017).

L: MČE 2, s. 688; ČBS, s. 179; Tomeš 1, s. 390; Slezsko 2, s. 39–40; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 185; ND a jeho předchůdci, s. 128–129 (s neúplným soupisem rolí); Postavy brněnského jeviště 1, s. 374–377; FPH 1, s. 128–130; Fikejz 1, s. 333–335; http:// www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí a  režií, stav k  20. 7. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí a režií, stav k 20. 7. 2017); Český hraný film I, 1995; II, 1998; J. Götzová, Profily českých herců, 1931; F. Černý, Theater–Divadlo, 1965; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966; V. Sochorovská, H. H., 1971; J. Brož – M. Frída, H. H., 1971; A. Mandlová, Dneska už se tomu směju, Toronto 1977; DČD 4, 1983, rejstřík; P. Taussig, Filmový smích H. H., 1989; B. Haasová – A. Fuchs, Dlouhá svatební cesta, 1997; Handbuch des deutschsprachigen Exiltheaters 1933–1945. Biographisches Lexikon der Theaterkünstler, 1, München 1999, s. 359; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; H. H. – fotografie, filmografie, divadelní role, 2001; J. Matějková, Život je pes, 2008; F. Černý, Portréty pražských herců, 2010; J. Ursini, Directors on the Edge. Outliers in Hollywood, Lexington 2011; J. Křipač – M. Hain a kol., H. H. – mezi středoevropskou a americkou kulturou, 2012; P. Taussig, H. H. – život jako film, 2015; „Milá Pampeliško“ – „Lieber Hugo“. Die Korrespondenz zwischen H. (sowie Bibi) H. und Friedrich Torberg, K. Karnjak (ed.), 2014 (vydáno německy a česky); M. Hain, H. H. a jeho (americké) filmy, 2015; https://cs.wikipedia.org (stav k 20. 7. 2017). K M. Bibikoffové: Fikejz 1, s. 66–67.

P: NA, Praha, matrika nar. židovské náboženské obce Brno, 1896–1914, kniha 125, folio 90, č. řádku 803 (http://www.badatelna.eu/fond/1073/); Archiv ND, Praha, H. H. (osobní spis, výstřižkový archiv); DÚ, Praha, dokumentace; NM, Praha, Divadelní oddělení korespondence H. H., č. uložení 11627; NFA, Praha, fond H. H. (osobní fond); hrob: židovský hřbitov, Brno-Židenice, Nezamyslova 395/27, odd. 27A, řada 1, hrob č. 13; pamětní deska: Brno, Biskupská ulice č. 267/8.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil