Verze z 23. 6. 2021, 14:18, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

HAAS Leo 15.4.1901-13.8.1983

Z Personal
Leo HAAS
Narození 15.4.1901
Místo narození Opava
Úmrtí 13.8.1983
Místo úmrtí Berlín
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 8-9
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=76736

HAAS, Leo, * 15. 4. 1901 Opava, † 13. 8. 1983 Berlín (Německo), kreslíř, grafik, karikaturista

Rodiče pocházeli ze západního Slovenska, 1900 se přestěhovali do Opavy. Rodina byla vícejazyčná, od 1907 H. chodil do české školy, pak na německé reálné gymnázium, 1919 maturoval v němčině i češtině. První umělecké vzdělání získal u místního učitele kreslení, další na akademii v Karlsruhe, malířství studoval u Alberta Haueisena a grafiku u Waltera Conze. Vydělával si hrou na klavír v nočních lokálech, kde čerpal náměty svých prvních, silně expresivních kreseb a grafik. 1921 odešel do Berlína k Emilu Orlikovi, který ho přijal jako pomocníka do své umělecké školy při Uměleckoprůmyslovém muzeu, po roce přešel do grafické dílny Wilhelma Jäckela. Seznámil se s pracemi Käthe Kollwitzové a dalších expresionistů, objevil grafické dílo Goyovo a Lautrekovo. 1923 odešel do Paříže, navštívil rodiště Toulouse-Lautreka v Albi a také Arles a Marseille. V létě 1924 pobýval ve Vídni, kreslil pro Arbeiter-Zeitung, bulvární časopis Der Abend, divadelní Die BühneDie Stunde, živil se portrétováním. 1926 si v Opavě založil portrétní ateliér, spolupracoval se Slezským divadlem, kreslil karikatury a reklamy pro tisk. Byl činný v českém i německém uměleckém životě a usiloval o sblížení umělců obou národností. Po Mnichovu se rodina přestěhovala do Moravské Ostravy, H. bratři Hugo a Reinhold odešli do Rumunska a Palestiny. V říjnu 1939 byla tisícovka ostravských Židů deportována do Niska nedaleko Lublinu, kde zahájili podle Eichmannových plánů výstavbu prvního koncentračního tábora na polském území. H. tam jezdil s koňmi a pracoval jako truhlář, zároveň však portrétoval dozorce a stráže SS, kreslil stavbu tábora a portréty spoluvězňů. Celá akce byla zrušena v dubnu 1940, kdy Himmler rozhodl o zřízení vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Po návratu do Ostravy byl H. nasazen na nucené práce. 1941 se oženil s Ernou Davidovitsovou a zapojil se do ilegálních převodů emigrantů přes hranice. Koncem srpna 1942 byl zatčen a následně deportován s rodinou své ženy a dalšími ostravskými židy transportem Bm do Terezína. Díky Jakovu Edelsteinovi byl v listopadu 1942 zařazen do kreslírny technického oddělení v tamních Magdeburských kasárnách, kde pracovali umělci na stavebních projektech a výkazech pro komandaturu a nacistické ústředny v Praze a Berlíně. H. zachytil prostředí kreslírny a portréty některých malířů. Od léta 1944 mohl bydlet s manželkou v podkroví Magdeburských kasáren, kde žili také další výtvarníci. H. kreslil nejčastěji v pekárně, v kuchyni, nemocnici, v instalatérské a kovářské dílně, na stavbě železniční vlečky nebo v zahradnictví. Zaznamenával také fronty na jídlo, pohřební vozy naložené lidmi, postavy čekající na deportaci, tváře starých a slepých vězňů, nemocné a umírající, těla složená v márnici nebo odvoz rakví do krematoria. Tyto kresby vznikaly tajně po večerech a dokumentovaly skutečný život v terezínském ghettu.

Před návštěvou komise Mezinárodního červeného kříže v Terezíně (23. června 1944) byly objeveny některé kresby umělců z kreslírny. 17. července předvedli Bedřicha Frittu, Otto Ungara, Ferdinanda Blocha a H. na komandaturu k výslechu, kterého se účastnil Adolf Eichmann, šéf pražského gestapa Hans Günther, terezínští velitelé Karl Rahm a Karl Bergel a hauptsturmführer E. Möhs z Berlína. Zjišťovali autorství kreseb, chtěli vědět, pro koho malíři pracovali, jaké mají spojení s vnějším světem a ilegální organizací v ghettu. Pak malíře s rodinami převezli do vězení gestapa v Malé pevnosti. Po odsouzení „za propagandu hrůzy a její šíření v zahraničí“ byli H. a Fritta 28. října deportováni do Osvětimi (kde Fritta za týden zemřel), 25. listopadu H. s dalšími umělci a chemiky transportováni do Sachsenhausenu, kde se stali členy tzv. padělatelského komanda. Měli za úkol falšovat anglické libry, dokumenty a legitimace, anglické známky se Stalinovým obrazem a americké dolary. Koncem února 1945 bylo zařízení spolu se sto čtyřiceti dvěma vězni deportováno do Mauthausenu, pak do tábora Redl-Zipf (Schier), tam byl provoz tiskárny krátce obnoven. 28. dubna SS odvezlo hotové padělky a archiv komanda a vězni byli přesunuti do tábora v Ebensee (u Gmundenu, Rakousko), který 6. května osvobodila americká armáda.

Po návratu do Prahy H. nejprve odjel do Terezína, kde v Magdeburských kasárnách vyzvedl uschovaný soubor více než čtyř set svých terezínských kreseb a na Bauhofu vykopal i kresby Frittovy. Většina terezínských umělců zahynula, stejně jako dalších dvaadvacet příslušníků H. rodiny. (Manželé H. se ujali výchovy Tomáše, osiřelého syna Bedřicha Fritty.) V Praze H. 1946 vydal litografický cyklus Z německých koncentračních táborů, pracoval na souboru kreseb z Osvětimi a grafickém cyklu z terezínského ghetta (1963), především však kreslil komunistické agitační plakáty, propagandistické karikatury a vtipy pro Rudé právo a Dikobraz. Po manželčině smrti se 1955 přestěhoval do východního Berlína, znovu se oženil, vyučoval na berlínské akademii a kreslil silně ideologické plakáty a karikatury pro noviny Neues Deutschland a Eulenspiegel, film a východoněmeckou televizi.

L: výběr: Toman 1, s. 282; L. H., Die Affäre der Theresienstädter Maler, Theresienstadt–Wien 1968, s. 170–176; G. Green, The Artists of Terezín, New York 1969; Terezín v kresbách vězňů 1941–1945 (výstavní katalog, Státní židovské muzeum v Praze), 1983; W. H. Wagner, Der Hölle entronnen. Stationen eines Lebens, Berlin 1987; Seeing through „paradise“ – artists and the Terezín concentration camp (výstavní katalog, Massachusetts College of Art, Boston), 1991; Umění v terezínském ghettu (výstavní katalog, NG v Praze), 1992; SČSVU 3, s. 17; NEČVUD, s. 254; A. Pařík, L. H. – Terezín 1942–1944, 1995; týž, Výtvarné umění v terezínském ghettu. Kultura proti smrti, 2002, s. 51–175.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Arno Pařík