HAAS Pavel 21.6.1899-17.10.1944: Porovnání verzí

Z Personal
(HAAS_Pavel_21.6.1899-17.10.1944)
 
Řádka 7: Řádka 7:
 
| místo úmrtí = Osvětim
 
| místo úmrtí = Osvětim
 
| povolání = 77- Hudební skladatel
 
| povolání = 77- Hudební skladatel
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Pavel HAAS
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 10-11
 +
}}
 +
'''HAAS, Pavel''', ''* 21. 6. 1899 Brno, † 17. 10. 1944 Osvětim (Polsko), hudební skladatel''
 +
 
 +
Syn Zikmunda (Lipmanna) H. (1871–1944) a Olgy (Elky), roz. Epsteinové (1875–1933), bratr Huga H. (1901–1968). Studoval na I. české reálce v Brně (1910–15), školu nedokončil. Na Hudební škole Filharmonického spolku Besedy brněnské (1913–17) absolvoval klavír u Anny Holubové a teoretické předměty u Jana Kunce. 1919 nastoupil na brněnskou konzervatoř, kde byl v kompozici žákem Kunce a v dirigování Františka Neumanna. 1920–22 vystudoval kompozici u Leoše Janáčka na brněnské pobočce mistrovské školy Státní konzervatoře hudby v Praze. Od počátku dvacátých let působil jako člen a později jednatel Klubu moravských skladatelů. Krátce pracoval jako korepetitor ND v Brně a v divadle v Saarbrückenu, 1923 se stal společníkem v otcově obuvnickém obchodě. Ve druhé polovině třicátých let soukromě vyučoval hudební teorii, jeho žáky byli např. skladatelé K. Horký a L. Peduzzi či violista R. Kozderka.
 +
 
 +
1935 se oženil s lékařkou Soňou Jakobsonovou, roz. Feldmanovou (1899–1982), bývalou manželkou ruského jazykovědce Romana Jakobsona; spolu vychovali dceru Olgu (* 1937), operetní herečku a zpěvačku. 1939 se ujali novorozeného Ivana H. (1939–1969), syna bratra Huga, který emigroval. 1940 se H. dal úředně rozvést, aby uchránil rodinu před pronásledováním nacisty. Krátce vyučoval zpěv na židovském gymnáziu v rodišti, 2. 12. 1941 byl transportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde se po legalizaci tamějšího kulturního života nacistickou správou zapojil do hudební sekce tzv. Freizeitgestaltung a umělecky spolupracoval s řadou dalších vězněných hudebníků (K. Ančerl, K. Berman, B. Kaff aj.). V říjnu 1944 byl převezen do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. Na židovském hřbitově v Brně je jeho kenotaf.
 +
 
 +
H. hudební tvorba ve dvacátých a třicátých letech byla ovlivněna západoevropskou, zejména francouzskou avantgardou a prvky jazzu. Tyto rysy se odrazily především ve ''Smyčcovém kvartetu č. 2 Z Opičích hor'', op. 7 (1925), v ''Dechovém kvintetu'', op. 10 (1929) či ve virtuózní ''Suitě pro klavír'', op. 13 (1935). Za operu ''Šarlatán'' (1934–37) na vlastní libreto byl 1938 odměněn cenou Jubilejní Smetanovy nadace. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let propůjčilo užití symbolických citací svatováclavského chorálu H. skladbám vlastenecký a humánní charakter (''Smyčcový kvartet č. 3'', op. 15, 1937–38, ''Suita pro hoboj a klavír'', op. 17, 1939, a ''Symfonie pro velký orchestr'' /nedokončená/, 1940–41; orchestraci dokončil Z. Zouhar 1994). Z děl zkomponovaných v Terezíně se dochovalo pouze několik skladeb, z nichž nejvýznamnější jsou ''Studie pro smyčcový orchestr'' (1943) a ''Čtyři písně na slova čínské poezie'' (1944). Byl rovněž autorem řady písňových cyklů, hudby k činohrám a filmům (''Život je pes'', 1933; ''Mazlíček'', 1934; ''Kvočna'', 1937). Pod šifrou p. h. psal referáty o hudbě do ''Národních novin'' (od 1934) a ''Národních listů'' (1935), několik článků uveřejnil také v ''Hudebních rozhledech'' a v ''Listech Hudební matice – Tempu''.
 +
 
 +
'''D:''' výběr: Šest písní v lidovém tónu, op. 1, 1918–1919; Tři písně na slova J. S. Machara, op. 2, 1919–1920, I. smyčcový kvartet cis moll, op. 3, 1920; Čínské písně, op. 4, 1921; Zesmutnělé scherzo pro velký orchestr, op. 5, 1921; Fata morgana, klavírní kvintet s tenorovým sólem, op. 6, 1923; Vyvolená, písňový cyklus na slova J. Wolkra, op. 8, 1927; Karneval, mužský sbor, op. 9, 1928–1929; Předehra pro rozhlas, op. 11, 1930–1931; Suita pro klavír, op. 13, 1935; Suita z opery Šarlatán, op. 14, 1936; Sedm písní v lidovém tónu na slova F. L. Čelakovského, op. 18, 1939–1940.
 +
 
 +
'''L:''' výběr: HS 1, s. 382–383; MGG, Personenteil 8, 2002, sl. 342–344; Pazdírek 1, s. 350; V. Helfert, Česká moderní hudba, 1936, s. 147–148; L. Kundera, P. H., in: Náš rozhlas 14, 1947, č. 4, s. 3; K. Berman, Vzpomínka na skladatele P. H., in: Hudební rozhledy 8, 1955, s. 235; J. Vysloužil, Zamyšlení nad dílem P. H., in: tamtéž 12, 1959, s. 522; L. Peduzzi, H. „hobojová“ suita, in: tamtéž, s. 793–798; týž, Vlastenecká symbolika posledních děl P. H., in: Sborník JAMU III, 1961, s. 75–95; týž, P. H. a jeho tvorba za okupace, 1963 (disertační práce, MU, Brno); týž, P. H. a lidová píseň, in: Opus musicum 16, 1984, č. 2, s. 33–37; týž, H. Šarlatán, in: tamtéž 18, 1986, č. 10, s. 293–300; týž, P. H. Život a dílo skladatele, 1993; týž, Po stopách mladosti P. H., in: Opus musicum 32, 2000, č. 5, s. 23–27; M. Čurda, Druhý smyčcový kvartet P. H. Mezi Janáčkem a Ravelem, in: tamtéž 42, 2010, č. 4, s. 29–46; V. Drlík, Tvorba P. H. pro činoherní divadlo, in: tamtéž 35, 2003, č. 4, s. 2–6; O. Pivoda, P. H. Janáčkův nejnadanější žák, 2014; týž, Rozhlasová hudba a P. H., in: Musicologica brunensia 50, 2015, č. 2, s. 53–67; http://www. ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 31. 10. 2017); http://encyklopedie.brna.cz/ (stav k 31. 10. 2017).
 +
 
 +
'''P:''' MZM, Brno, Oddělení dějin hudby, osobní fond P. H.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/47396 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
 
 +
Ondřej Pivoda
 +
 
  
== Literatura ==
 
MČED 6, 916; DOH, 144; HS 1, 382; BL I, 496; Churáň, 144; BJB, 74; Churáň II/1, 185; OB 1, 77; Tomeš I, 390;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:77- Hudební skladatel]]
 
[[Kategorie:77- Hudební skladatel]]

Verze z 23. 2. 2020, 18:50

Pavel HAAS
Narození 21.6.1899
Místo narození Brno
Úmrtí 17.10.1944
Místo úmrtí Osvětim
Povolání 77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 10-11
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46679

HAAS, Pavel, * 21. 6. 1899 Brno, † 17. 10. 1944 Osvětim (Polsko), hudební skladatel

Syn Zikmunda (Lipmanna) H. (1871–1944) a Olgy (Elky), roz. Epsteinové (1875–1933), bratr Huga H. (1901–1968). Studoval na I. české reálce v Brně (1910–15), školu nedokončil. Na Hudební škole Filharmonického spolku Besedy brněnské (1913–17) absolvoval klavír u Anny Holubové a teoretické předměty u Jana Kunce. 1919 nastoupil na brněnskou konzervatoř, kde byl v kompozici žákem Kunce a v dirigování Františka Neumanna. 1920–22 vystudoval kompozici u Leoše Janáčka na brněnské pobočce mistrovské školy Státní konzervatoře hudby v Praze. Od počátku dvacátých let působil jako člen a později jednatel Klubu moravských skladatelů. Krátce pracoval jako korepetitor ND v Brně a v divadle v Saarbrückenu, 1923 se stal společníkem v otcově obuvnickém obchodě. Ve druhé polovině třicátých let soukromě vyučoval hudební teorii, jeho žáky byli např. skladatelé K. Horký a L. Peduzzi či violista R. Kozderka.

1935 se oženil s lékařkou Soňou Jakobsonovou, roz. Feldmanovou (1899–1982), bývalou manželkou ruského jazykovědce Romana Jakobsona; spolu vychovali dceru Olgu (* 1937), operetní herečku a zpěvačku. 1939 se ujali novorozeného Ivana H. (1939–1969), syna bratra Huga, který emigroval. 1940 se H. dal úředně rozvést, aby uchránil rodinu před pronásledováním nacisty. Krátce vyučoval zpěv na židovském gymnáziu v rodišti, 2. 12. 1941 byl transportován do koncentračního tábora v Terezíně, kde se po legalizaci tamějšího kulturního života nacistickou správou zapojil do hudební sekce tzv. Freizeitgestaltung a umělecky spolupracoval s řadou dalších vězněných hudebníků (K. Ančerl, K. Berman, B. Kaff aj.). V říjnu 1944 byl převezen do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. Na židovském hřbitově v Brně je jeho kenotaf.

H. hudební tvorba ve dvacátých a třicátých letech byla ovlivněna západoevropskou, zejména francouzskou avantgardou a prvky jazzu. Tyto rysy se odrazily především ve Smyčcovém kvartetu č. 2 Z Opičích hor, op. 7 (1925), v Dechovém kvintetu, op. 10 (1929) či ve virtuózní Suitě pro klavír, op. 13 (1935). Za operu Šarlatán (1934–37) na vlastní libreto byl 1938 odměněn cenou Jubilejní Smetanovy nadace. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let propůjčilo užití symbolických citací svatováclavského chorálu H. skladbám vlastenecký a humánní charakter (Smyčcový kvartet č. 3, op. 15, 1937–38, Suita pro hoboj a klavír, op. 17, 1939, a Symfonie pro velký orchestr /nedokončená/, 1940–41; orchestraci dokončil Z. Zouhar 1994). Z děl zkomponovaných v Terezíně se dochovalo pouze několik skladeb, z nichž nejvýznamnější jsou Studie pro smyčcový orchestr (1943) a Čtyři písně na slova čínské poezie (1944). Byl rovněž autorem řady písňových cyklů, hudby k činohrám a filmům (Život je pes, 1933; Mazlíček, 1934; Kvočna, 1937). Pod šifrou p. h. psal referáty o hudbě do Národních novin (od 1934) a Národních listů (1935), několik článků uveřejnil také v Hudebních rozhledech a v Listech Hudební matice – Tempu.

D: výběr: Šest písní v lidovém tónu, op. 1, 1918–1919; Tři písně na slova J. S. Machara, op. 2, 1919–1920, I. smyčcový kvartet cis moll, op. 3, 1920; Čínské písně, op. 4, 1921; Zesmutnělé scherzo pro velký orchestr, op. 5, 1921; Fata morgana, klavírní kvintet s tenorovým sólem, op. 6, 1923; Vyvolená, písňový cyklus na slova J. Wolkra, op. 8, 1927; Karneval, mužský sbor, op. 9, 1928–1929; Předehra pro rozhlas, op. 11, 1930–1931; Suita pro klavír, op. 13, 1935; Suita z opery Šarlatán, op. 14, 1936; Sedm písní v lidovém tónu na slova F. L. Čelakovského, op. 18, 1939–1940.

L: výběr: HS 1, s. 382–383; MGG, Personenteil 8, 2002, sl. 342–344; Pazdírek 1, s. 350; V. Helfert, Česká moderní hudba, 1936, s. 147–148; L. Kundera, P. H., in: Náš rozhlas 14, 1947, č. 4, s. 3; K. Berman, Vzpomínka na skladatele P. H., in: Hudební rozhledy 8, 1955, s. 235; J. Vysloužil, Zamyšlení nad dílem P. H., in: tamtéž 12, 1959, s. 522; L. Peduzzi, H. „hobojová“ suita, in: tamtéž, s. 793–798; týž, Vlastenecká symbolika posledních děl P. H., in: Sborník JAMU III, 1961, s. 75–95; týž, P. H. a jeho tvorba za okupace, 1963 (disertační práce, MU, Brno); týž, P. H. a lidová píseň, in: Opus musicum 16, 1984, č. 2, s. 33–37; týž, H. Šarlatán, in: tamtéž 18, 1986, č. 10, s. 293–300; týž, P. H. Život a dílo skladatele, 1993; týž, Po stopách mladosti P. H., in: Opus musicum 32, 2000, č. 5, s. 23–27; M. Čurda, Druhý smyčcový kvartet P. H. Mezi Janáčkem a Ravelem, in: tamtéž 42, 2010, č. 4, s. 29–46; V. Drlík, Tvorba P. H. pro činoherní divadlo, in: tamtéž 35, 2003, č. 4, s. 2–6; O. Pivoda, P. H. Janáčkův nejnadanější žák, 2014; týž, Rozhlasová hudba a P. H., in: Musicologica brunensia 50, 2015, č. 2, s. 53–67; http://www. ceskyhudebnislovnik.cz (stav k 31. 10. 2017); http://encyklopedie.brna.cz/ (stav k 31. 10. 2017).

P: MZM, Brno, Oddělení dějin hudby, osobní fond P. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Ondřej Pivoda