StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HABART Jan 23.12.1845-19.4.1902

Jan HABART
Narození	23.12.1845
Místo narození	Vojníkov (u Písku)
Úmrtí	19.4.1902
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	15- Lékaři
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 23
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46695

HABART, Jan (též Johann), * 23. 12. 1845 Vojníkov (u Písku), † 19. 4. 1902 Vídeň (Rakousko), vojenský chirurg

Syn domkáře Františka H. a jeho ženy Marie, roz. Kotalíkové. Studoval na gymnáziu v Písku a v Praze (maturita 1867) a poté absolvoval Vojenskou lékařskou akademii (Josefinum, MUDr. 1873) ve Vídni. Jako sekundář interního oddělení posádkové nemocnice č. 11 v Praze byl 1874 vyznamenán Zlatým záslužným křízem s korunou za obětavost při epidemii cholery. Poté byl přeložen do Kotoru k 72. pěšímu pluku (1875–78). Díky výborné pověsti se v Cetinji stal rodinným lékařem černohorského knížete Nikoly I. Za úspěšnou léčbu záškrtu pětiletého prince Danila byl vyznamenán rytířským křížem Danilova řádu IV. třídy (1876). Účastnil se války s Osmanskou říší (1876) a okupačního polního tažení v Bosně a Hercegovině (1878–80; Sarajevo, Goražde). Obdržel rytířský kříž Řádu Františka Josefa a byl 1879 povýšen na plukovního lékaře II. třídy, 1880 přeložen do Posádkové nemocnice č. 17 v Budapešti, odkud se do Vídně vrátil jako lékař Královské uherské tělesné stráže a c. k. Gardové eskadrony (1885); téhož roku byl povýšen na plukovního lékaře I. třídy a oženil se s dcerou generálního štábního lékaře W. Hoora.

Jako jeden z  prvních vojenských lékařů v  monarchii využil možnosti přidělení k univerzitní klinice; zvolil vídeňskou chirurgickou kliniku E. Alberta. Badatelsky se soustředil na otázky léčby válečných poranění, transportu raněných a účinků střel malé ráže. Problematiku střelných ran studoval experimentálně na živých zvířatech, zejména koních určených na porážku, na mrtvolách vojenských sebevrahů a příležitostně v klinických pozorováních postřelených lidí (mj. po krvavém potlačení stávky nýřanských horníků 1890). Výzkumem získal mezinárodní věhlas zakladatele nauky o působení střel.

Na podnět T. Billrotha se 1894 habilitoval pro válečnou chirurgii. V hodnosti štábního lékaře 1895 převzal správu chirurgického oddělení posádkové nemocnice č. 2 ve Vídni. Jako soukromý docent konal na univerzitě kurzy o operacích a obvazech, štábní lékaře školil ve válečné chirurgii, často přednášel. 1902 referoval na schůzi Vědeckého spolku vojenských lékařů vídeňské posádky o poznatcích z búrské války; krátce před jmenováním mimořádným profesorem náhle zemřel. Byl pohřben na Vídeňském ústředním hřbitově.

D: výběr: Otrávení strychninem, tracheotomie, uzdravení, in: ČLČ 13, 1874, s. 247–248, 257; Ueber die antiseptischen Wundbehandlungsmethoden im Frieden und im Kriege, Wien 1886; Die Geschoßfrage der Gegenwart und ihre Wechselbeziehungen zur Kriegschirurgie, tamtéž 1890; Die Geschosswirkung der 8 mm-Handfeuerwaffen an Menschen und Pferden, tamtéž 1892; Zur Aseptik in der Kriegschirurgie, in: Der Militaerarzt 28, 1894, sl. 107–109; Das Kleinkaliber und die Behandlung der Schusswunden im Felde: Eine kriegschirurgische Skizze, Wien 1894; Unser Militär-Sanitätswesen vor hundert Jahren, tamtéž 1896 (úvod R. v. Töply); Kriegschirurgische Betrachtungen über den südafrikanischen Krieg, in: Der Militaerarzt 36, 1902, sl. 97–102, 118–122, 131–136.

L: L. Eisenberg, Das geistige Wien. Künstler- und Schriftsteller-Lexikon 2, Wien 1893, s. 168–169; OSN 10, s. 679–680; 28, s. 519; Danzer’s Armee-Zeitung 1. 5. 1902, s. 7–8; Neue Freie Presse 20. a 21. 4. 1902; R. v. Töply, Johann H., in: Der Militaerarzt 36, 1902, sl. 71–74; F. Kratschmer, tamtéž, sl. 139–141; ČLČ 41, 1902, s. 511–512; Wiener klinische Wochenschrift 17, 1902, s. 452; S. Kirchenberger, Lebensbilder hervorragender österreichisch-ungarischer Militär- und Marineärzte, Wien 1913, s. 47; AČL s. 74, portrét; Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte der letzten fünfzig Jahre, Band 1, I. Fischer (ed.), Berlin 1932, s. 558; OSND 2/2, s. 983; ÖBL 2, s. 122; E. Lesky, Die Wiener Medizinische Schule im 19. Jahrhundert, Graz–Köln 1965, s. 457; Czeike 3, s. 6.

P: SOA, Třeboň, Sbírka matrik Jihočeského kraje, matrika N 1826–1854 Horní Záhoří, pag. 222.

Pavel Čech