HABERVEŠL z Habernfeldu Ondřej 17.1.1587-1655?: Porovnání verzí

Aktuální verze z 4. 3. 2020, 20:30

Ondřej HABERVEŠL z Habernfeldu
Narození	17.1.1587
Místo narození	Praha
Úmrtí	mezi 1655-1659
Místo úmrtí	Haag ? (Nizozemsko)
Povolání	15- Lékaři 63- Spisovatel 45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 31-33
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46708

HABERVEŠL z Habernfeldu, Ondřej (též HOBERWESCHEL, HOBERVESCHEL ab Hoberfeld, Hobernfeld, Andreas), * 17. 1. 1587 Praha, † mezi 1655 a 1659 Haag ? (Nizozemsko), lékař, historik, politický publicista

Byl prvorozeným synem staroměstského měšťana a císařského písaře Albrechta H. z H. († 1604) a Anny, roz. Žlutické z  Třebechova (1570–1644). Albrecht H. získal šlechtický přídomek z Hoberfeldu (Habernfeldu) až 1594. H. měl osm sourozenců, čtyři z nich zemřeli v útlém věku. Jeho bratrem byl zřejmě Jan H., zapsaný 1607 na heidelberskou univerzitu. H. se hlásil k jednotě bratrské. Absolvoval artistickou fakultu univerzity v Helmstedtu (Academia Julia), kam se zapsal 1604. Od 1606 pokračoval studiem na lékařské fakultě. 1609 je doložen jako posluchač medicíny na basilejské univerzitě (k jeho učitelům patřil např. profesor anatomie a botaniky Caspar Bauhin). V doktorské disertační práci se zabýval diagnostikou chorob pomocí zkoumání moči (uroskopií). Na podzim 1609 byl promován doktorem medicíny. 1610 předsedal na univerzitě v Basileji lékařské disputaci. 1614 se v Praze oženil s Magdalénou Skálovou ze Zhoře, dcerou vodňanského rychtáře Matěje Skály ze Zhoře. Poté zakoupil na Novém Městě pražském dům U Talavašků (dnes Na Poříčí). Manželům se narodilo 1615–19 pět dětí, všechny záhy zemřely. V předbělohorské Praze snad provozoval lékařskou praxi. 1614 publikoval latinsky vstřícnou reakci na rosenkruciánský manifest Fama fraternitatis, v níž projevil sympatie k paracelsiánské medicíně a filozoficko-náboženským ideám obecné reformy. Dnes je znám pouze nizozemský překlad Ontdeckinghe van eenonghenoemde Antwoorde op de Famam Fraternitatis des Rosen-Cruyces (1615). Na jaře 1619 H. patrně sloužil v české stavovské armádě, později se uplatnil na falckém dvoře, zřejmě jako lékař. 1619 vydal anonymní spis De asterisco comato magico theosophica Consideratio o kometě, která se objevila 1618. Dílo představovalo polemickou reakci na traktát Daniela Basilia z Deutschenberku. H. kritizoval aristotelskou teorii komet z magicko-náboženských pozic a zároveň použil výklad o kometě coby nástroje nábožensko-politické propagandy ve prospěch Fridricha Falckého.

H. patřil k první vlně pobělohorského exilu. Čechy opustil nejspíše na podzim nebo v zimě 1620. Od 1621 působil v Nizozemí, kde spolupodepsal memoriál českých stavů, přednesený 16. června generálním stavům nizozemským. Konfiskační komise ho 1622 odsoudila ke ztrátě veškerého jmění. Více než třicet let emigrace strávil převážně v Haagu. 1622 vydal letákový spis Hierosolyma restituta, v němž kombinoval biblické spekulace jednak s úvahami o nebeských znameních, jednak s apokalyptickými předpověďmi o pádu Říma a porážce Turků 1624. Z neznámého důvodu podnikl 1623 cestu do Hamburku, což potvrzuje záznam v památníku hamburského měšťana Joachima Morsia. Ten byl mj. vydavatelem rosenkruciánských rukopisů a aktivním šiřitelem neortodoxní náboženské literatury. 1625 vydal Morsius pod pseudonymem Anastasius Philaretus Cosmopolita pseudoparacelsiánské proroctví o lvu ze severu, které dedikoval svému příteli Ondřeji Habervešlovi z Habernfeldu, „nejslavnějšímu politikovi, filozofovi a lékaři“. Po vstupu Švédska do třicetileté války (1630) se stalo proroctví o lvu ze severu, kterým měl být švédský král Gustav II. Adolf, součástí masivní propagandy. 1628 se H. zapsal, patrně kvůli upevnění svého společenského postavení, na univerzitu v nizozemském Franekeru. 1631 mu český humanistický básník a exulant Václav Clemens Žebrácký věnoval v Leidenu svou latinskou báseň, která dokládá H. zaujetí pro alchymistické pokusy a snahu vytvořit univerzální lék. Podobnou tematiku rozvinul H. v traktátu Elixir aureum seu aurum potabile (1631), popisujícím výrobu tzv. pitného zlata, a v medicínské práci o moru Tractatus de peste (1635). Pod pseudonymem Mercurius Cosmopolita publikoval 1640 polemiku s Descartovou Rozpravou o metodě a jeho dalšími přírodně-filozofickými spisy. V dílku Pentalogos in Libri cujusdam Gallico idiomate evulgati quatuor discursuum kritizoval R. Descarta z paracelsiánských a hermetických pozic. Ve třicátých letech 17. století udržoval kontakty s dcerami Václava Viléma z Roupova, žijícími u falckého dvora v Haagu, s generálem švédských vojsk Zdeňkem Hodickým z Hodic nebo se Lvem Vilémem z Kounic během jeho kavalírské cesty. 1642 se sešel s Komenského spolupracovníkem Petrem Figulem, vracejícím se z diplomatické mise ve Švédsku.

V politické rovině bylo H. cílem přimět Anglii k protikatolické akci na evropském kontinentu, čímž měla být podpořena falcká věc i zájmy českých exulantů. 1640 prostřednictvím anglického vyslance v Haagu sdělil canterburskému arcibiskupovi Williamu Laudovi, že disponuje informacemi o připravovaném spiknutí papeženců proti němu a králi Karlovi I. Jejich korespondence se stala součástí protikatolických politických pamfletů, opakovaně vycházejících tiskem v Anglii a Nizozemí. 1642 se snažil získat podporu anglického parlamentu pro údajnou profalckou stranu v Čechách a Uhrách. Orientoval se přitom na osoby z okruhu protestantského učence Samuela Hartliba, s nímž úzce spolupracoval i J. A. Komenský. Navzdory počátečním sympatiím však postupně ztrácel důvěru, poměry v Anglii navíc změnila občanská válka. Politické cíle sledoval i  H. nejznámější, historicko-politický spis Bellum Bohemicum – Válka česká (1645). Vzdělané protestantské veřejnosti v něm připomínal českou věc pomocí historické argumentace, obrany stavovských svobod a vyhroceného antikatolicismu a zároveň charakterizoval vlastní úlohu v nejvypjatějším okamžiku českého stavovského povstání – bitvě na Bílé hoře (1620). Byl to prý sám H., kdo přinesl zprávu o nepříznivém vývoji střetnutí králi Fridrichovi Falckému. Drobnějším spisem Ad exceptiones contra Bohemos responsum (1645) se již obracel přímo ke švédským diplomatům působícím na mírovém kongresu v Osnabrücku a polemizoval s císařskými vyjednavači. V době jednání o vestfálský mír, kdy se česká otázka stala opět předmětem zájmu mezinárodní politiky, chtěl H. svými historicko-politickými díly vyburcovat svědomí protestantské Evropy ve prospěch Čechů.

V padesátých letech 17. století se údajně dostal do finanční tísně způsobené neuváženým utrácením peněz, které mu byly věnovány na alchymistické pokusy, následně zemřel. Tehdy ještě žily v Nizozemí jeho druhá nebo třetí manželka a dcery. H. bývá tradičně přiřazován k reprezentantům českého pozdně humanistického exilového dějepisectví, hned vedle Pavla Stránského ze Zapské Stránky a Pavla Skály ze Zhoře. Jeho myšlenkový svět však byl širší a zahrnoval v sobě přírodně-filozofické a hermetické spekulace, eschatologicko-chronologické výpočty, historickou i právní argumentaci.

L: RSN 3, s. 556; OSN 10, s. 684; Kutnar, s. 94–95; LČL 2/1, s. 15–16; M.  A.  Voigt, Acta litteraria Bohemiae et Moraviae I, 1774, s. 92–100; F. M. Pelzel, Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler…, 2, 1775, s. 41–42; IV, 1782, s. 47–48; Bellum bohemicum. Recensente Andrea ab Habernfeld. O. z H. vypravování o vojně české od roku 1617, E. Tonner (ed.), 1867, passim; J. B. Miltner, Habrvešlové z Habernfeldu, in: PA 7, 1868, č. 8, s. 45–56; W.-E. Peuckert, Die Rosenkreutzer, Jena 1928, s. 117–118; V. Líva, Studie o Praze pobělohorské I. Emigrace, in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy, sv. 6, 1930, s. 359, 391; týž, Studie o Praze pobělohorské III. Změny v domovním majetku a konfiskace, in: tamtéž, sv. 9, 1935, s. 48, 256; Z korespondence pobělohorské emigrace z let 1621–1624, O. Odložilík (ed.), 1933, s. 13–15; J. Polišenský, Nizozemská politika a Bílá hora, 1958, s. 300, 313, 315–318; Historie o válce české 1618–1620. Výbor z historického spisování O. z H. a Pavla Skály ze Zhoře, týž (ed.), 1964, passim; B. Šindelář, Vestfálský mír a česká otázka, 1968, s. 125–128, 141–142; V. Urbánek, Mezi paracelsiánskou medicínou a rosenkruciánskými manifesty. Studijní léta O. H. z H., in: AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 47, 2007, č. 1–2, s. 171–181; týž, Eschatologie, vědění a politika. Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu, 2008, s. 145–207 (se soupisem díla a další literaturou); N. Mout, Exil, Krieg und Religion. Erwartungen und Enttäuschungen gelehrter böhmischer Exulanten im Dreissigjährigen Krieg, in: Historisches Jahrbuch 132, 2012, s. 249–275, zvl. s. 263–274.

P: Public Record Office, London, sign. SP (State Papers), 84/156; 16/469; Sheffield University Library, Sheffield, sign. HP (Hartlib Papers) 2/9; 2/10; 3/2; 6/4; 29/5; 29/8; 60/4.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vladimír Urbánek