Verze z 6. 3. 2020, 12:58, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

HABRMAN Gustav 24.1.1864-22.3.1932

Z Personal
Gustav HABRMAN
Narození 24.1.1864
Místo narození Česká Třebová
Úmrtí 22.3.1932
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 36-37

HABRMAN, Gustav (též HABERMANN, pův. jm. Augustin; pseud. Josef Sum), * 24. 1. 1864 Česká Třebová, † 22. 3. 1932 Praha, novinář, politik

Syn pekařského tovaryše Josefa H. a Barbory, roz. Jankovské. Vyučil se soustružníkem v České Třebové, od 1879 pracoval jako tovaryš v soustružnických dílnách ve Vídni. Stal se stoupencem radikálního křídla socialistického dělnického hnutí kolem Josefa Hybeše a Josefa Boleslava Pecky. 1884 byl odsouzen ke čtyřem letům těžkého žaláře za velezradu a vydávání a rozšiřování revolučních letáků. 1887 propuštěn z věznice Stein (Kremže), po zákazu pobytu ve Vídni odešel do České Třebové a 1888 do Paříže, kde se 1889 zúčastnil Prvního kongresu II. internacionály. Od 1890 pobýval v New Yorku, živil se jako soustružník a řezbář. 1892 se v Rokytnici v Orlických horách vyučil fotografem a tomuto povolání se věnoval v New Yorku a Clevelandu. Poté se stal zaměstnancem tiskařských závodů v Chicagu, kde se angažoval v odborových organizacích, často s anarchistickým zaměřením. Kromě toho se stal členem Národní tělocvičné jednoty a později jedním ze zakladatelů Dělnicko-amerického Sokola. 1893/94 redigoval v Chicagu společně s J. B. Peckou list Právo lidu, 1897 byl členem redakce newyorských novin Hlas lidu. Jako všestranně nadaný samouk 1896 externě studoval americké právo na Lake Forest College v Chicagu. 1897 se definitivně usadil v Čechách a s podporou J. Hybeše se jako sociální demokrat a odborář stal na tři roky jeho nástupcem v pozici redaktora brněnských novin Rovnost. 1900 se přestěhoval do Vídně, kde působil v redakci Dělnických listů. 1901 se stal šéfredaktorem plzeňských periodik Nová dobaObzor. Byl členem Unie dřevodělníků a Volné myšlenky. Od 1900 se jako delegát účastnil všech stranických sjezdů české sociální demokracie. 1901 se stal tajemníkem sociálně demokratické strany pro Plzeň a  západní Čechy. Patřil ke  stoupencům národního, revizionistického stranického křídla. Kromě toho byl předsedou okresní nemocenské pokladny v Plzni a členem představenstva Říšské komise nemocenských pokladen v Rakousku se sídlem ve Vídni. 1907–18 zastupoval jako poslanec říšské rady volební okrsek Plzeň-venkov. 1908 a 1911 neúspěšně kandidoval do českého zemského sněmu. Jako zakladatel a předseda Západočeské lidové záložny (od 1909) a vůdčí osobnost Západočeského konzumního družstva a Lidového stavebního a bytového družstva v Plzni se zasloužil o společenský a kulturní rozvoj širokých lidových vrstev. Stal se také předsedou socialistického literárního kroužku a členem předsednictva Ústředního vzdělávacího spolku Jarost a po 1921 Dělnické besedy v Plzni. Účastnil se mezinárodních socialistických kongresů, např. 1912 v Basileji a 1917 ve Stockholmu. Za první světové války udržoval kontakty s T. G. Masarykem, zasazoval se o oddělení českých zemí od Rakouska a náležel k vnitrostranické nacionálně orientované opozici vůči předsedovi B. Šmeralovi. 1917 byl místopředsedou parlamentního klubu Český svaz v říšské radě a 1918 převzal předsednictví českého sociálně demokratického klubu v rakouském parlamentu. Z pozice člena československého Národního výboru v Praze se koncem října 1918 v Ženevě podílel na jednání mezi představiteli domácího a zahraničního odboje. Po vzniku ČSR se jako představitel pravicového křídla Československé sociálně demokratické strany dělnické stavěl proti aktivitám tzv. marxistické levice vedené B. Šmeralem. 1918–20 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a 1920–25 poslancem Národního shromáždění. 1918–20 prosadil jako ministr školství a národní osvěty školskou reformu, která zahrnovala úpravu školních osnov, sekularizaci škol, poslovenštění obecných, měšťanských a středních škol na Slovensku, úpravu právního postavení Univerzity Karlovy a Německé univerzity v Praze či založení univerzit v Brně a Bratislavě. 1921–25 zastával funkci ministra sociální péče; 1924 inicioval zákon o všeobecném pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, o rok později také zákon o pojištění osob samostatně hospodařících. 1925 byl nominován československým vyslancem ve Vídni, kvůli kritice z rakouské strany však do úřadu ze zdravotních důvodů nenastoupil (aféra Habrman). 1925–32 jako senátor pražského Národního shromáždění zastával funkci místopředsedy a 1929–32 předsedy českého sociálně demokratického senátního klubu. Řadu let předsedal Svazu textilního dělnictva.

D: Sociální demokracie a venkov 1908 (s A. Meissnerem); O nezaměstnanosti a podpoře nezaměstnaným, 1913; Z mého života. Vzpomínky z let 1876–1877–1884–1896, 1914 (něm. Aus meinem Leben, Wien 1919); Mé vzpomínky z války, 1928; Jak si moje babička dědečka brala, 1932; Cesty k socialismu (Má cesta k socialismu. Socialistické Plzeňsko), 1932; Moje první láska, 1933.

L: F. Freund, Das österreichische Abgeordnetenhaus… 1907–1913, Wien 1907, s. 361; 1911–1917, tamtéž 1911, s. 289; V. Beneš, G. H. 1864–1924, 1924; L. Brügel, Geschichte der österreichischen Sozialdemokratie  5, Wien 1925, passim; Album representantů, s. 949; Slovník národohospodářský, sociální a politický 2, 1931, s. 343; Národní listy 23. 3. 1932, s. 3; tamtéž, Večerník 23. 3. 1932, s. 1; Nová doba 23. 3. 1932, s. 1; Arbeiter-Zeitung (Wien) 23. 3. 1932, s. 2; G. H. Jeho život, práce a vzpomínky na velkou dobu, B. Brosman (ed.), 1934; G. H., myšlenky a názory, V. Masák (ed.), 1935; M. Paulová, Dějiny Maffie 1, 1937, s. 511–515; MSN 3, s. 10; B. Vavroušek, Literární atlas československý 1, 1938, s. 136–137; OSND 2/2, s. 988; Z. Tobolka, Za svobodu a socialismus, 1947, passim; PSD 1, s. 220; Y. Bourdet, Dictionnaire biographique du mouvement ouvrier international, 1. Autriche, Paris 1971, s. 121–122; BL 1, s. 504–505; ÖBL 2, s. 128; J. Galandauer, Bohumír Šmeral 1–2, 1981, 1986, rejstřík; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; Kolář Elity, s. 72–73; A. Klimek, Boj o Hrad 1–2, 1996, 1998, rejstřík; Tomeš 1, s. 392; T. Weiser, Arbeiterführer in der Tschechoslowakei, München 1998, rejstřík; J. Kořalka, Vytváření vůdce elity v českoslovanské sociální demokracii do roku 1918, in: Proměny elit v moderní době, M. Lenderová et al. (eds.), 2003, s. 157–166, zvl. s. 162–163; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé, 2004, s. 47–48; L. Šlehofer, G. H., cesta sociálního demokrata od „anarchismu“ k „revisionismu“, 2007 (diplomová práce, FF UK, Praha); týž, G. H. a jeho role v české politice v průběhu první světové války, in: Psáno do oblak. Sborník k nedožitým sedmdesátinám prof. Jana Kuklíka, M. Hrdlička – J. Hasil (eds.), 2011, s. 25–36; R. Luft, Parlamentarische Führungsgruppen und politische Strukturen in der tschechischen Gesellschaft 2, München 2012, s. A 116–A 119; F. Adlgasser, Die Mitglieder der österreichischen Zentralparlamente 1848–1918, 1, Wien 2014, s. 395–396.

P: Archiv města Plzně, osobní fond; Archiv České strany sociálně demokratické, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Robert Luft