HACKENSCHMIED Alexander 17.12.1907-26.7.2004: Porovnání verzí

Z Personal
m (Makariusová přesunul stránku HACKENSCHMIED Alexander 17.12.1907-27.7.2004 na HACKENSCHMIED Alexander 17.12.1907-26.7.2004 bez založení přesměrování)
 
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Alexander HACKENSCHMIED
 
| jméno = Alexander HACKENSCHMIED
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Hackenschmied Alexander portret.jpg
 
| datum narození = 17.12.1907
 
| datum narození = 17.12.1907
| místo narození = Praha
+
| místo narození = Linec (Rakousko)
| datum úmrtí = 27.7.2004
+
| datum úmrtí = 26.7.2004
| místo úmrtí = New York
+
| místo úmrtí = New York (USA)
| povolání = 85- Filmař nebo filmový podnikatel
+
| povolání = 85- Filmař nebo filmový podnikatel<br />87- Fotograf
87- Fotograf
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Alexander HACKENSCHMIED
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 40-42
 +
}}
 +
'''HACKENSCHMIED, Alexander''' ''(též HAMMID, HAMID, Alexandr, Sasha), * 17. 12. 1907 Linec (Rakousko),  † 26. 7. 2004 New York (USA), fotograf, filmový dokumentarista, režisér, kameraman''
 +
 
 +
Někdy se jako rodiště chybně uvádí Praha, H. prožil dětství v Karlíně. Pocházel z rodiny středoškolského učitele. Po maturitě na reálném gymnáziu (spolužáky byli pozdější fotografové L. E. Berka a B. Votýpka) krátce studoval architekturu na ČVUT a navštěvoval přednášky z dějin umění na Filozofické fakultě UK v Praze. Od mládí se zajímal o fotografování a filmovou tvorbu. 1929–31 publikoval recenze a teoretické statě v Pestrém týdnu, kde vedl filmovou rubriku, v ''Národním osvobození'', ''Fotografickém obzoru'' a ''Studiu'' (mj. články ''Nezávislý film – světové hnutí''; ''Avantgarda žije''). V nich se zabýval praktickými otázkami filmové tvorby a nastínil koncepci tzv. nezávislého filmu, umožňující propojit rozdílné umělecké i užitkové přístupy, kterou reagoval na krizi avantgardy z počátku třicátých let a rostoucí komercionalizaci kinematografie. 1929 spoluzaložil Film-klub, zájmovou organizaci filmových novinářů. 1930–31 organizoval v pražském kině Kotva tři přehlídky Týden avantgardního filmu, kde představil francouzská a sovětská avantgardní díla.
 +
 
 +
Na přelomu dvacátých a třicátých let se intenzivně věnoval fotografii. Inspirován návštěvou expozice Film und Foto ve Stuttgartu uspořádal 1930 a 1931 v Aventinské mansardě nakladatele O. Štorcha-Mariena výstavu Nová česká fotografie, kde vedle J. Sudka, J. Funkeho, J. Rösslera a E. Višňovského debutoval v rámci tzv. aventinského tria (A. H., L. E. Berka, J. Lehovec). Fotografii H. vnímal jako pouhý předstupeň k filmování, byl ovlivněn principy nové věcnosti, konstruktivismem, školou Bauhaus a dílem L. Moholyho-Nagye. Vytvářel záběry meziválečné Prahy, zátiší, experimentální studie, reportážní a reklamní snímky. Po 1931 fotografoval příležitostně (cykly ze zájezdu po USA /1936/, z Paříže /1939/, Mexika /1940/, portréty Mayi Deren /1942–43/). V důsledku H. nedobrovolné emigrace se většina záběrů pořízených do 1939 ztratila, malé torzo je známo prostřednictvím časopiseckých reprodukcí, negativy z americké cesty byly 1999 nalezeny ve Zlíně.
 +
 
 +
Od konce dvacátých let se H. soustředil na kinematografickou tvorbu. Jako samouk ovládl profesi kameramana, střihače a režiséra. První zkušenosti získal v hraném němém a zvukovém filmu, kde se uplatnil jako umělecký poradce G. Machatého (''Erotikon'', 1929; ''Ze soboty na neděli'', 1931) a J. Kodíčka (''Obrácení Ferdyše Pištory''; ''Loupežník'' /také střih/, obojí 1931). Směřoval však k dokumentu. Jeho tvorba vycházela z funkcionalismu, surrealismu a sociální kritiky. 1930 realizoval experimentální snímek ''Bezúčelná procházka'', průkopnické dílo české filmařské avantgardy. O dva roky později zachytil působivost gotické architektury ve zvukovém experimentálním filmu ''Na Pražském hradě'' (s hudbou F. Bartoše) a současně se seznámil s producentem L. Koldou, s nímž v následujících letech často spolupracoval. Na jeho popud se jako střihač podílel na etnografickém dokumentu K. Plicky ''Zem spieva'' (1933), svými zásahy do výběru a skladby použitých záběrů výrazně ovlivnil jeho finální podobu. 1934 sestřihl Plickův náladový film ''Jaro v Praze'' (1934) a v produkci L. Koldy samostatně natočil několik propagačních filmů o západočeských lázních (''Karlovy Vary''; ''Jáchymov''; ''Město živé vody'', 1935, s hudbou B. Martinů). Jako kameraman se podílel na krátkometrážním lyrickém snímku O. Vávry ''Listopad'' (1935). Ještě téhož roku odešel s L. Koldou do nově založených Filmových ateliérů Baťa ve Zlíně, kde pracoval jako kameraman, střihač a režisér inovativních reklamních a dokumentárních filmů, z nichž upoutávka na pneumatiky ''Silnice zpívá'' (1937, kameraman) byla oceněna zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži. Společně s E. Klosem, J. Lukasem, F. Pilátem, J. Drdou, J. Brdečkou aj. spoluvytvářel tzv. zlínskou školu. Ve službách koncernu navštívil 1936 s E. Klosem a L. Koldou USA a o rok později se zúčastnil cesty J. A. Bati do Indie. Vedle podílu na reportáži ''Baťa letí kolem světa'' (1937) nasnímal sociálně laděné záběry ze života Indů, z nichž E. Klos sestříhal poetické snímky ''Chudí lidé'', ''Řeka života a smrti'' a ''Vzpomínka na ráj'' (vše 1940). Pro Československý červený kříž realizoval s E. Klosem film ''Poslední léto TGM'' (1937). 1938 spolupracoval jako kameraman s americkým novinářem a režisérem H. Klinem na politickém dokumentu ''Crisis – A Film of the „Nazi way“'' (Krize, 1939) o nástupu nacismu v Evropě a vyhrocující se situaci v československém pohraničí před podpisem mnichovské dohody, což zásadně ovlivnilo jeho další profesní kariéru.
 +
 
 +
V únoru 1939 H. emigroval do Paříže, odkud po několika měsících odešel do Velké Británie. Ve filmu ''Lights Out In Europe'' (Světla v Evropě zhasla, 1940, opět s H. Klinem) zachytil skrze chování civilistů rostoucí předválečné napětí. V prosinci 1939 odcestoval do New Yorku, kde od 1943 trvale žil. Podle scénáře J. Steinbecka v Mexiku nasnímal, sestříhal a spolurežíroval (s H. Klinem) hraný dokument ''Forgotten Village'' (Zapomenutá vesnice, 1941), postihující vztah magie a moderní medicíny u tamních venkovanů. 1941–42 pracoval jako technický poradce u společností MGM a Paramount v Kalifornii. 1942 se seznámil a oženil s Mayou Deren (vl. jm. Eleonora Derenkovskaja, * 29. 4. 1917 Kyjev, Ukrajina, † 13. 10. 1961 New York, USA), básnířkou, spisovatelkou, filmovou teoretičkou a režisérkou, v níž nalezl kongeniální partnerku. Společně natočili surrealistický krátký snímek ''Meshes of the Afternoon'' (Odpolední osidla, 1943), zásadní dílo americké filmové avantgardy, podávající děj jako sérii přeludů v opakující se časové smyčce, na které navázali experimentálními pracemi ''At Land'' (Na souši, 1944), ''A Study in Choreography for Camera'' (Choreografická studie pro kameru, 1945), ''Ritual in Transfigured Time'' (Rituál v proměněném čase, 1945/46) a naposledy ''The Private Life of a Cat'' (Soukromý život kočky, 1945/46), v němž zobrazili okolnosti narození koťat. 1947 se rozvedli, H. obdržel americké občanství (některé zdroje uvádějí již 1946), oficiálně si změnil příjmení na Hammid a o rok později se znovu oženil s fotografkou německo-židovského původu Hellou Heymanovou (* 15. 7. 1921 Frankfurt nad Mohanem /SRN/, † 1992 Los Angeles /USA/), která se umělecky zaměřovala na portréty ze života žen a dětí. Jako kameramanka spolupracovala na některých H. filmech s M. Deren. Spolu měli dceru Julii (* 1950) a syna Martina (Tina, * 1952), fotografa. 1943–45 byl H. zaměstnán u Office of War Information (Úřad pro válečné informace), pro který natočil čtyři propagační dokumenty zdůrazňující pozitivní aspekty americké reality: ''The Valley of the Tennessee'' (Údolí řeky Tennessee) o výstavbě vodních přehrad a zlepšení života farmářů, ''Toscanini: Hymn of the Nations'' věnovaný dirigentu A. Toscaninimu (nominace na Oscara za krátkometrážní dokument), ''A Better Tomorrow'' (Lepší zítřek) o městských školách v New Yorku a ''Library of Congress'' (Knihovna kongresu, opět nominace na Oscara) pojednávající o této vzdělávací instituci. Od konce čtyřicátých let realizoval pro různé producenty řadu zakázkových filmů dokumentárního a vědecko-populárního charakteru, v nichž měl volnost pro autorskou invenci: ''Princeton'' (1948), ''Marriage Today'' (Manželství dnes, 1950); ''Angry Boy'' (Zlobivý hoch, 1951); ''Shrimp Fisherman'' (Lovec krevet, 1953); ''Conversation with Arnold Toynbee'' (Rozhovor s Arnoldem Toynbeem, 1954); ''Kid Brother'' (Mladší bratr, 1956); ''Israel: An Adventure'' (Izrael: Dobrodružství, 1957). S oblibou se vracel k tanečním a hudebním tématům ve snímcích ''Of Men and Music'' (O lidech a hudbě, 1950); ''Night Journey'' (Noční cesta, 1960); ''Pablo Casals Master Class'' (Mistrovský kurz Pabla Casalse, 1960); ''Jascha Heifetz Master Class'' (Mistrovský kurz Jaschi Heifetze, 1962); ''Music on the River'' (Hudba na řece, 1962). Výjimečně se angažoval v hraném filmu. Spolurežíroval (s autorem) moderní operu Gian Carla Menottiho ''The Medium'' (Médium, 1951, snímek oceněn na MFF v Cannes a nominován na Oscara) a samostatně natočil krátkometrážní příběh ''The Gentleman in Room 6'' (Pán z pokoje 6, 1951).
 +
 
 +
Díky L. Koldovi a T. Dickinsonovi spolupracoval H. 1954–58 jako střihač, kameraman či režisér na četných projektech filmového oddělení OSN v New Yorku, byť u řady z nich nelze jeho podíl přesně stanovit. S jistotou natočil snímek ''Workshop for Peace'' (Dílna míru, 1954) o newyorské budově Spojených národů a o čtyři roky později kanadskou a norskou část celovečerního dokumentu o mírovém využití atomové energie ''Power Among Men'' (Moc, kterou máme, 1958).
 +
 
 +
Počátkem šedesátých let se seznámil s dokumentaristou a producentem Fr. Thomsonem, se kterým experimentoval v rozvíjení nových technologií a formátů a tvořil až do společného odchodu do důchodu 1988. Jako spolurežisér, kameraman či střihač realizoval několik multiprojekčních filmů určených pro velké výstavy: lyrický ''We Are Young'' (Jsme mladí, 1967, pro Expo v Montrealu), poetickou esej ''US'' (My, 1968), uměleckou výpověď o letu Apolla 11 ''Moonwalk One'' (První kroky na Měsíci, 1971/72). Za snímek pro newyorskou Světovou výstavu ''To Be Alive!'' (Žít!, 1964), věnovaný podobnosti a rozmanitosti obyvatel různých částí světa a promítaný souběžně na tři plátna, získal 1965 Oscara za nejlepší krátký dokumentární film. V sedmdesátých a osmdesátých letech stříhal další Thomsonova díla natáčená ve velkoplošném formátu IMAX (např. ''Living Planet'' /Živá planeta/, 1979). Při příležitosti nahrávání hudby ke snímku o létání ''On the Wing'' (Na křídle, 1986) navštívil krátce Prahu.
 +
 
 +
H. patřil k  významným protagonistům české fotografické a filmové avantgardy. Podílel se v různých úlohách na více než šedesáti snímcích. Stal se světově nejúspěšnějším českým tvůrcem dokumentárních filmů, který byl otevřený novým technologiím a dokázal balancovat mezi oficiálními zakázkami a dráhou nezávislého umělce.
 +
 
 +
'''L:''' Tomeš 1, s. 393; SČSVU 3, s. 23; A. Navrátil, Cesty k pravdě a lži. 70 let československého dokumentárního filmu, 1968; J. Brož, A. H., 1973 (s filmografií); T. E. Valasek, A. H. A Survey of His Film-Making Career, in: Film Culture, 1979, č. 67–69, s. 250–322 (s filmografií); A. Dufek, Aventinské trio – Ladislav E. Berka, A. H., Jiří Lehovec, katalog, 1989; Encyklopedie českých a  slovenských fotografů, 1993, s. 95; Česká fotografická avantgarda 1918–1948, V. Birgus (ed.), 1999, s. 306–307; J. Anděl, A. H., 2000; Tribute to Sasha, M. Omasta (ed.), Vienna 2002; Stále kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950, 2008, rejstřík; Štoll, s. 155–159; A. H.  Bezúčelná procházka, M. Omasta (ed.), 2014 (s filmografií a výběrovou bibliografií); http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 28. 11. 2017); A. H.,  in: http://hammid.wz.cz (s filmografií, stav k 28. 11. 2017).
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/1157 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Zdeněk Doskočil
  
== Literatura ==
 
MČE 2, 690; J. Brož, A.H. Čs film. ústav, Praha 1973; Encyklopedie fotografů, s. 95; ČBS, 180; Churáň, 146; Churáň II/1, 187;Tomeš I, 393; 
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]]
 
[[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]]
Řádka 19: Řádka 37:
  
 
[[Kategorie:1907]]
 
[[Kategorie:1907]]
[[Kategorie:Praha]]
+
[[Kategorie:Linec]]
 
[[Kategorie:2004]]
 
[[Kategorie:2004]]
[[Kategorie:New_York]]
+
[[Kategorie:New York]]
 +
 
 +
<gallery>
 +
Hackenschmied Alexander Pariz.jpg|Paříž, 1939
 +
Hackenschmied Alexander Maya.jpg|Maya Deren
 +
</gallery>

Aktuální verze z 2. 7. 2021, 11:45

Alexander HACKENSCHMIED
Narození 17.12.1907
Místo narození Linec (Rakousko)
Úmrtí 26.7.2004
Místo úmrtí New York (USA)
Povolání 85- Filmař nebo filmový podnikatel
87- Fotograf
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 40-42

HACKENSCHMIED, Alexander (též HAMMID, HAMID, Alexandr, Sasha), * 17. 12. 1907 Linec (Rakousko), † 26. 7. 2004 New York (USA), fotograf, filmový dokumentarista, režisér, kameraman

Někdy se jako rodiště chybně uvádí Praha, H. prožil dětství v Karlíně. Pocházel z rodiny středoškolského učitele. Po maturitě na reálném gymnáziu (spolužáky byli pozdější fotografové L. E. Berka a B. Votýpka) krátce studoval architekturu na ČVUT a navštěvoval přednášky z dějin umění na Filozofické fakultě UK v Praze. Od mládí se zajímal o fotografování a filmovou tvorbu. 1929–31 publikoval recenze a teoretické statě v Pestrém týdnu, kde vedl filmovou rubriku, v Národním osvobození, Fotografickém obzoruStudiu (mj. články Nezávislý film – světové hnutí; Avantgarda žije). V nich se zabýval praktickými otázkami filmové tvorby a nastínil koncepci tzv. nezávislého filmu, umožňující propojit rozdílné umělecké i užitkové přístupy, kterou reagoval na krizi avantgardy z počátku třicátých let a rostoucí komercionalizaci kinematografie. 1929 spoluzaložil Film-klub, zájmovou organizaci filmových novinářů. 1930–31 organizoval v pražském kině Kotva tři přehlídky Týden avantgardního filmu, kde představil francouzská a sovětská avantgardní díla.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se intenzivně věnoval fotografii. Inspirován návštěvou expozice Film und Foto ve Stuttgartu uspořádal 1930 a 1931 v Aventinské mansardě nakladatele O. Štorcha-Mariena výstavu Nová česká fotografie, kde vedle J. Sudka, J. Funkeho, J. Rösslera a E. Višňovského debutoval v rámci tzv. aventinského tria (A. H., L. E. Berka, J. Lehovec). Fotografii H. vnímal jako pouhý předstupeň k filmování, byl ovlivněn principy nové věcnosti, konstruktivismem, školou Bauhaus a dílem L. Moholyho-Nagye. Vytvářel záběry meziválečné Prahy, zátiší, experimentální studie, reportážní a reklamní snímky. Po 1931 fotografoval příležitostně (cykly ze zájezdu po USA /1936/, z Paříže /1939/, Mexika /1940/, portréty Mayi Deren /1942–43/). V důsledku H. nedobrovolné emigrace se většina záběrů pořízených do 1939 ztratila, malé torzo je známo prostřednictvím časopiseckých reprodukcí, negativy z americké cesty byly 1999 nalezeny ve Zlíně.

Od konce dvacátých let se H. soustředil na kinematografickou tvorbu. Jako samouk ovládl profesi kameramana, střihače a režiséra. První zkušenosti získal v hraném němém a zvukovém filmu, kde se uplatnil jako umělecký poradce G. Machatého (Erotikon, 1929; Ze soboty na neděli, 1931) a J. Kodíčka (Obrácení Ferdyše Pištory; Loupežník /také střih/, obojí 1931). Směřoval však k dokumentu. Jeho tvorba vycházela z funkcionalismu, surrealismu a sociální kritiky. 1930 realizoval experimentální snímek Bezúčelná procházka, průkopnické dílo české filmařské avantgardy. O dva roky později zachytil působivost gotické architektury ve zvukovém experimentálním filmu Na Pražském hradě (s hudbou F. Bartoše) a současně se seznámil s producentem L. Koldou, s nímž v následujících letech často spolupracoval. Na jeho popud se jako střihač podílel na etnografickém dokumentu K. Plicky Zem spieva (1933), svými zásahy do výběru a skladby použitých záběrů výrazně ovlivnil jeho finální podobu. 1934 sestřihl Plickův náladový film Jaro v Praze (1934) a v produkci L. Koldy samostatně natočil několik propagačních filmů o západočeských lázních (Karlovy Vary; Jáchymov; Město živé vody, 1935, s hudbou B. Martinů). Jako kameraman se podílel na krátkometrážním lyrickém snímku O. Vávry Listopad (1935). Ještě téhož roku odešel s L. Koldou do nově založených Filmových ateliérů Baťa ve Zlíně, kde pracoval jako kameraman, střihač a režisér inovativních reklamních a dokumentárních filmů, z nichž upoutávka na pneumatiky Silnice zpívá (1937, kameraman) byla oceněna zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži. Společně s E. Klosem, J. Lukasem, F. Pilátem, J. Drdou, J. Brdečkou aj. spoluvytvářel tzv. zlínskou školu. Ve službách koncernu navštívil 1936 s E. Klosem a L. Koldou USA a o rok později se zúčastnil cesty J. A. Bati do Indie. Vedle podílu na reportáži Baťa letí kolem světa (1937) nasnímal sociálně laděné záběry ze života Indů, z nichž E. Klos sestříhal poetické snímky Chudí lidé, Řeka života a smrtiVzpomínka na ráj (vše 1940). Pro Československý červený kříž realizoval s E. Klosem film Poslední léto TGM (1937). 1938 spolupracoval jako kameraman s americkým novinářem a režisérem H. Klinem na politickém dokumentu Crisis – A Film of the „Nazi way“ (Krize, 1939) o nástupu nacismu v Evropě a vyhrocující se situaci v československém pohraničí před podpisem mnichovské dohody, což zásadně ovlivnilo jeho další profesní kariéru.

V únoru 1939 H. emigroval do Paříže, odkud po několika měsících odešel do Velké Británie. Ve filmu Lights Out In Europe (Světla v Evropě zhasla, 1940, opět s H. Klinem) zachytil skrze chování civilistů rostoucí předválečné napětí. V prosinci 1939 odcestoval do New Yorku, kde od 1943 trvale žil. Podle scénáře J. Steinbecka v Mexiku nasnímal, sestříhal a spolurežíroval (s H. Klinem) hraný dokument Forgotten Village (Zapomenutá vesnice, 1941), postihující vztah magie a moderní medicíny u tamních venkovanů. 1941–42 pracoval jako technický poradce u společností MGM a Paramount v Kalifornii. 1942 se seznámil a oženil s Mayou Deren (vl. jm. Eleonora Derenkovskaja, * 29. 4. 1917 Kyjev, Ukrajina, † 13. 10. 1961 New York, USA), básnířkou, spisovatelkou, filmovou teoretičkou a režisérkou, v níž nalezl kongeniální partnerku. Společně natočili surrealistický krátký snímek Meshes of the Afternoon (Odpolední osidla, 1943), zásadní dílo americké filmové avantgardy, podávající děj jako sérii přeludů v opakující se časové smyčce, na které navázali experimentálními pracemi At Land (Na souši, 1944), A Study in Choreography for Camera (Choreografická studie pro kameru, 1945), Ritual in Transfigured Time (Rituál v proměněném čase, 1945/46) a naposledy The Private Life of a Cat (Soukromý život kočky, 1945/46), v němž zobrazili okolnosti narození koťat. 1947 se rozvedli, H. obdržel americké občanství (některé zdroje uvádějí již 1946), oficiálně si změnil příjmení na Hammid a o rok později se znovu oženil s fotografkou německo-židovského původu Hellou Heymanovou (* 15. 7. 1921 Frankfurt nad Mohanem /SRN/, † 1992 Los Angeles /USA/), která se umělecky zaměřovala na portréty ze života žen a dětí. Jako kameramanka spolupracovala na některých H. filmech s M. Deren. Spolu měli dceru Julii (* 1950) a syna Martina (Tina, * 1952), fotografa. 1943–45 byl H. zaměstnán u Office of War Information (Úřad pro válečné informace), pro který natočil čtyři propagační dokumenty zdůrazňující pozitivní aspekty americké reality: The Valley of the Tennessee (Údolí řeky Tennessee) o výstavbě vodních přehrad a zlepšení života farmářů, Toscanini: Hymn of the Nations věnovaný dirigentu A. Toscaninimu (nominace na Oscara za krátkometrážní dokument), A Better Tomorrow (Lepší zítřek) o městských školách v New Yorku a Library of Congress (Knihovna kongresu, opět nominace na Oscara) pojednávající o této vzdělávací instituci. Od konce čtyřicátých let realizoval pro různé producenty řadu zakázkových filmů dokumentárního a vědecko-populárního charakteru, v nichž měl volnost pro autorskou invenci: Princeton (1948), Marriage Today (Manželství dnes, 1950); Angry Boy (Zlobivý hoch, 1951); Shrimp Fisherman (Lovec krevet, 1953); Conversation with Arnold Toynbee (Rozhovor s Arnoldem Toynbeem, 1954); Kid Brother (Mladší bratr, 1956); Israel: An Adventure (Izrael: Dobrodružství, 1957). S oblibou se vracel k tanečním a hudebním tématům ve snímcích Of Men and Music (O lidech a hudbě, 1950); Night Journey (Noční cesta, 1960); Pablo Casals Master Class (Mistrovský kurz Pabla Casalse, 1960); Jascha Heifetz Master Class (Mistrovský kurz Jaschi Heifetze, 1962); Music on the River (Hudba na řece, 1962). Výjimečně se angažoval v hraném filmu. Spolurežíroval (s autorem) moderní operu Gian Carla Menottiho The Medium (Médium, 1951, snímek oceněn na MFF v Cannes a nominován na Oscara) a samostatně natočil krátkometrážní příběh The Gentleman in Room 6 (Pán z pokoje 6, 1951).

Díky L. Koldovi a T. Dickinsonovi spolupracoval H. 1954–58 jako střihač, kameraman či režisér na četných projektech filmového oddělení OSN v New Yorku, byť u řady z nich nelze jeho podíl přesně stanovit. S jistotou natočil snímek Workshop for Peace (Dílna míru, 1954) o newyorské budově Spojených národů a o čtyři roky později kanadskou a norskou část celovečerního dokumentu o mírovém využití atomové energie Power Among Men (Moc, kterou máme, 1958).

Počátkem šedesátých let se seznámil s dokumentaristou a producentem Fr. Thomsonem, se kterým experimentoval v rozvíjení nových technologií a formátů a tvořil až do společného odchodu do důchodu 1988. Jako spolurežisér, kameraman či střihač realizoval několik multiprojekčních filmů určených pro velké výstavy: lyrický We Are Young (Jsme mladí, 1967, pro Expo v Montrealu), poetickou esej US (My, 1968), uměleckou výpověď o letu Apolla 11 Moonwalk One (První kroky na Měsíci, 1971/72). Za snímek pro newyorskou Světovou výstavu To Be Alive! (Žít!, 1964), věnovaný podobnosti a rozmanitosti obyvatel různých částí světa a promítaný souběžně na tři plátna, získal 1965 Oscara za nejlepší krátký dokumentární film. V sedmdesátých a osmdesátých letech stříhal další Thomsonova díla natáčená ve velkoplošném formátu IMAX (např. Living Planet /Živá planeta/, 1979). Při příležitosti nahrávání hudby ke snímku o létání On the Wing (Na křídle, 1986) navštívil krátce Prahu.

H. patřil k  významným protagonistům české fotografické a filmové avantgardy. Podílel se v různých úlohách na více než šedesáti snímcích. Stal se světově nejúspěšnějším českým tvůrcem dokumentárních filmů, který byl otevřený novým technologiím a dokázal balancovat mezi oficiálními zakázkami a dráhou nezávislého umělce.

L: Tomeš 1, s. 393; SČSVU 3, s. 23; A. Navrátil, Cesty k pravdě a lži. 70 let československého dokumentárního filmu, 1968; J. Brož, A. H., 1973 (s filmografií); T. E. Valasek, A. H. A Survey of His Film-Making Career, in: Film Culture, 1979, č. 67–69, s. 250–322 (s filmografií); A. Dufek, Aventinské trio – Ladislav E. Berka, A. H., Jiří Lehovec, katalog, 1989; Encyklopedie českých a  slovenských fotografů, 1993, s. 95; Česká fotografická avantgarda 1918–1948, V. Birgus (ed.), 1999, s. 306–307; J. Anděl, A. H., 2000; Tribute to Sasha, M. Omasta (ed.), Vienna 2002; Stále kinema. Antologie českého myšlení o filmu 1904–1950, 2008, rejstřík; Štoll, s. 155–159; A. H.  Bezúčelná procházka, M. Omasta (ed.), 2014 (s filmografií a výběrovou bibliografií); http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 28. 11. 2017); A. H., in: http://hammid.wz.cz (s filmografií, stav k 28. 11. 2017).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil