HADAČ Emil 10.5.1914-23.4.2003: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 10.5.1914
 
| datum narození = 10.5.1914
| místo narození = Bohdaneč, o.  Pardubice
+
| místo narození = Lázně Bohdaneč
 
| datum úmrtí = 23.4.2003
 
| datum úmrtí = 23.4.2003
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 6- Botanik
+
| povolání = 6- Botanik<br />61- Pedagog
61- Pedagog
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Emil HADAČ
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 44-45
 +
}}
 +
'''HADAČ, Emil''', ''* 10. 5. 1914 Lázně Bohdaneč,  † 23. 4. 2003 Praha, botanik, ekolog''
 +
 
 +
Syn učitele Františka H. (1878–1924) a Emilie Antonie, roz. Dobiášové (1878–1957), dcery evangelického faráře a historika Josefa Dobiáše (1831–1908). Měl bratra Jana Amose H. (1905–1987), amatérského botanika, a dvě sestry. Reálné gymnázium absolvoval v Pardubicích (1933). Zpočátku se zabýval ornitologií, ale během středoškolských studií přešel k botanice, kterou vystudoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze (RNDr. 1938); byl žákem Karla Domina a Vladimíra Krajiny. V létě 1933 procestoval Balkánský poloostrov. Inspirován Dominem, či spíše v jisté opozici k němu, hledal zemi, kde jeho učitel ještě nepodnikl botanický výzkum. Uskutečnil výzkumné cesty na sever Evropy – na Island (1936 s geografem Josefem Kunským, a 1937), do Norska a na Špicberky (1939), kde se zabýval především tundrovou krajinou, odpovídající přibližně periglaciální přírodě Čech v poslední době ledové. V Norsku spolupracoval s botanikem Eilifem Dahlem. Během druhé světové války pobýval jako úředník v Pardubicích. V nepříznivých podmínkách kolem sebe soustředil mladé botaniky, kteří významně přispěli k rozvoji oboru (Zdeněk Urban, Milan Hašek, Radovan Hendrych, Jiřina Veselá-Slavíková).
 +
 
 +
Po druhé světové válce nastoupil jako asistent do Ústavu užité botaniky a technické mikroskopie ČVUT, neúspěšně se pokusil habilitovat (přednost dostal Slavomil Hejný). Kvůli nedostatku odborných míst odešel do Státního ústavu pro výzkum peloidů ve Františkových Lázních. V létě 1948 vedl znovu expedici na Island, která přes výborně připravený vědecký program skončila předčasně pro H. obvinění ze špionáže tamními úřady. Po návratu se stal ředitelem ústavu. H. toto období završil monografií ''Československé peloidy'' (1953). Nadále se věnoval botanice; patřil k propagátorům sovětského badatele Trofima Denisoviče Lysenka v československé vědě a překládal i odbornou literaturu z ruštiny.
 +
 +
Od 1952 přednášel na Pedagogickém institutu v Plzni, kde se 1954 habilitoval; externím profesorem se stal 1963. Obhájil také titul DrSc. a 1959–61 působil jako expert na univerzitě v iráckém Bagdádu. Po návratu do ČSSR nastoupil 1962 do Botanického ústavu ČSAV, 1967–68 byl vyslán na Kubu, kde jako jeden z prvních u nás studoval vegetaci mangrovníků. Vytvořil o nich vlastní teorii, která srovnávala tropickou vegetaci v Tichomoří a Atlantiku a odůvodňovala rozdíly různým geologickým stářím. Jeho teorie se dnes považuje za nepřesnou. 1971 byl pověřen vedením nového Ústavu krajinné ekologie ČSAV, 1972–77 jej řídil. Zasloužil se o jeho rozvoj, ale nesouhlasil s přesunem pracoviště do Českých Budějovic. Na funkci rezignoval a až do odchodu do důchodu 1981 byl jen řadovým zaměstnancem. Zastával funkce v odborných společnostech, předsedal Ekologické sekci Československé biologické společnosti (1975–90), Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV, vědecké radě Krkonošského národního parku (1965–75), byl místopředsedou a od 1989 čestným členem Československé botanické společnosti, řídil redakční radu časopisu ''Vesmír'' (1971–81). Byl jmenován členem korespondentem ČSAV.
 +
 
 +
Botanizoval na Plzeňsku, Třeboňsku, v Železných horách, Belianských Tatrách (Dolina Siedmich prameňov) a Bukovských vrších na východním Slovensku. Zpracoval flóru některých území Špicberk a poloostrova Reykjanes na Islandu i menších území
 +
v různých částech světa. Aktivně se zapojoval do řešení praktických otázek ochrany životního prostředí. V literatuře se užívá termín Domin-H. stupnice abundance v naukách o vegetaci.
 +
 
 +
S první manželkou Alenou, roz. Chramostovou (1927–1961), společně přeložili Darwinovo dílo ''O původu druhů'' (1953). Podruhé se H. oženil s botaničkou Věrou, roz. Pokornou (1928–2008). Měl dceru a dva syny. Pohřben je v Praze-Opatově.
 +
 
 +
'''D:''' Svalbard – studené pobřeží, 1946; V zemi sopek a ledovců, 1957; Krajina a lidé – úvod do krajinné ekologie, 1982; Ekologické katastrofy, 1987; Je lépe se opotřebovat než zrezivět. Vzpomínky na botaniky a ekology, J. Hadinec (ed.), 2007.
 +
 
 +
'''L:''' Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 225; Kdo je kdo 91/92, 1991, s. 238–239; ČBS, s. 180; Tomeš 1, s. 393–394; Z. Urban, Prof. RNDr. E. H., DrSc. – 60 let, in: Preslia 46, 1974, s. 269–277; týž, Člen korespondent ČSAV E. H., DrSc. – 70 let, in: tamtéž 56, s. 281–284 (s částečnou bibliografií); P. Kovář, Klíč k rovnováze, 1989, s. 19–35; H. Rambousková, K osmdesátinám prof. RNDr. E. H., DrSc., in: Preslia 66, 1994, s. 273–277 (s bibliografií); J. Holub, Projev na schůzi ČBS k jubileu prof. E. H. dne 2. 5. 1994, in: Zpravodaj České botanické společnosti 30, 1995, s. 175–180; A. D. O. Agnew – M. Rejmánek, E. H. (1914–2003), in: Bulletin of British Ecological Society 34, 2003, č. 4, s. 29; P. Kovář, Ukončená životní pouť prof. E. H. (10. 5. 1914 – 23. 4. 2003), in: Živa 51, 2003, č. 3, s. XXIV–XXXV; M. Valachovič, Spomienky na profesora E. H. (1914–2003), in: Bulletin Slovenskej botanickej spoločnosti 25, 2003, s. 263–264; J. Sofron, Prof. RNDr. E. H., DrSc. – mrtev, in: Calluna 8, 2003, č. 1, s. 10; J. Smola, Odešel prof. RNDr. E. H., DrSc., in: tamtéž, s. 10–11; V. Ložek, E. H., in: Vesmír 82, 2003, s. 306; M. Rejmánek – P. Kovář – F. Krahulec – J. Hadinec, E. H. (1914–2003) – botanik, ekolog a člověk, in: Preslia 76, 2004, s. 195–206.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/81410 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Tomáš Černý
  
== Literatura ==
+
   
ČBS,180; Živa,r.22., č.3., 1974, s.101;  
+
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:6- Botanik]]
 
[[Kategorie:6- Botanik]]
Řádka 19: Řádka 37:
  
 
[[Kategorie:1914]]
 
[[Kategorie:1914]]
[[Kategorie:Bohdaneč]]
+
[[Kategorie:Lázně Bohdaneč]]
 
[[Kategorie:2003]]
 
[[Kategorie:2003]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]

Aktuální verze z 7. 3. 2020, 17:04

Emil HADAČ
Narození 10.5.1914
Místo narození Lázně Bohdaneč
Úmrtí 23.4.2003
Místo úmrtí Praha
Povolání 6- Botanik
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 44-45

HADAČ, Emil, * 10. 5. 1914 Lázně Bohdaneč, † 23. 4. 2003 Praha, botanik, ekolog

Syn učitele Františka H. (1878–1924) a Emilie Antonie, roz. Dobiášové (1878–1957), dcery evangelického faráře a historika Josefa Dobiáše (1831–1908). Měl bratra Jana Amose H. (1905–1987), amatérského botanika, a dvě sestry. Reálné gymnázium absolvoval v Pardubicích (1933). Zpočátku se zabýval ornitologií, ale během středoškolských studií přešel k botanice, kterou vystudoval na Přírodovědecké fakultě UK v Praze (RNDr. 1938); byl žákem Karla Domina a Vladimíra Krajiny. V létě 1933 procestoval Balkánský poloostrov. Inspirován Dominem, či spíše v jisté opozici k němu, hledal zemi, kde jeho učitel ještě nepodnikl botanický výzkum. Uskutečnil výzkumné cesty na sever Evropy – na Island (1936 s geografem Josefem Kunským, a 1937), do Norska a na Špicberky (1939), kde se zabýval především tundrovou krajinou, odpovídající přibližně periglaciální přírodě Čech v poslední době ledové. V Norsku spolupracoval s botanikem Eilifem Dahlem. Během druhé světové války pobýval jako úředník v Pardubicích. V nepříznivých podmínkách kolem sebe soustředil mladé botaniky, kteří významně přispěli k rozvoji oboru (Zdeněk Urban, Milan Hašek, Radovan Hendrych, Jiřina Veselá-Slavíková).

Po druhé světové válce nastoupil jako asistent do Ústavu užité botaniky a technické mikroskopie ČVUT, neúspěšně se pokusil habilitovat (přednost dostal Slavomil Hejný). Kvůli nedostatku odborných míst odešel do Státního ústavu pro výzkum peloidů ve Františkových Lázních. V létě 1948 vedl znovu expedici na Island, která přes výborně připravený vědecký program skončila předčasně pro H. obvinění ze špionáže tamními úřady. Po návratu se stal ředitelem ústavu. H. toto období završil monografií Československé peloidy (1953). Nadále se věnoval botanice; patřil k propagátorům sovětského badatele Trofima Denisoviče Lysenka v československé vědě a překládal i odbornou literaturu z ruštiny.

Od 1952 přednášel na Pedagogickém institutu v Plzni, kde se 1954 habilitoval; externím profesorem se stal 1963. Obhájil také titul DrSc. a 1959–61 působil jako expert na univerzitě v iráckém Bagdádu. Po návratu do ČSSR nastoupil 1962 do Botanického ústavu ČSAV, 1967–68 byl vyslán na Kubu, kde jako jeden z prvních u nás studoval vegetaci mangrovníků. Vytvořil o nich vlastní teorii, která srovnávala tropickou vegetaci v Tichomoří a Atlantiku a odůvodňovala rozdíly různým geologickým stářím. Jeho teorie se dnes považuje za nepřesnou. 1971 byl pověřen vedením nového Ústavu krajinné ekologie ČSAV, 1972–77 jej řídil. Zasloužil se o jeho rozvoj, ale nesouhlasil s přesunem pracoviště do Českých Budějovic. Na funkci rezignoval a až do odchodu do důchodu 1981 byl jen řadovým zaměstnancem. Zastával funkce v odborných společnostech, předsedal Ekologické sekci Československé biologické společnosti (1975–90), Československé bioklimatologické společnosti při ČSAV, vědecké radě Krkonošského národního parku (1965–75), byl místopředsedou a od 1989 čestným členem Československé botanické společnosti, řídil redakční radu časopisu Vesmír (1971–81). Byl jmenován členem korespondentem ČSAV.

Botanizoval na Plzeňsku, Třeboňsku, v Železných horách, Belianských Tatrách (Dolina Siedmich prameňov) a Bukovských vrších na východním Slovensku. Zpracoval flóru některých území Špicberk a poloostrova Reykjanes na Islandu i menších území v různých částech světa. Aktivně se zapojoval do řešení praktických otázek ochrany životního prostředí. V literatuře se užívá termín Domin-H. stupnice abundance v naukách o vegetaci.

S první manželkou Alenou, roz. Chramostovou (1927–1961), společně přeložili Darwinovo dílo O původu druhů (1953). Podruhé se H. oženil s botaničkou Věrou, roz. Pokornou (1928–2008). Měl dceru a dva syny. Pohřben je v Praze-Opatově.

D: Svalbard – studené pobřeží, 1946; V zemi sopek a ledovců, 1957; Krajina a lidé – úvod do krajinné ekologie, 1982; Ekologické katastrofy, 1987; Je lépe se opotřebovat než zrezivět. Vzpomínky na botaniky a ekology, J. Hadinec (ed.), 2007.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 225; Kdo je kdo 91/92, 1991, s. 238–239; ČBS, s. 180; Tomeš 1, s. 393–394; Z. Urban, Prof. RNDr. E. H., DrSc. – 60 let, in: Preslia 46, 1974, s. 269–277; týž, Člen korespondent ČSAV E. H., DrSc. – 70 let, in: tamtéž 56, s. 281–284 (s částečnou bibliografií); P. Kovář, Klíč k rovnováze, 1989, s. 19–35; H. Rambousková, K osmdesátinám prof. RNDr. E. H., DrSc., in: Preslia 66, 1994, s. 273–277 (s bibliografií); J. Holub, Projev na schůzi ČBS k jubileu prof. E. H. dne 2. 5. 1994, in: Zpravodaj České botanické společnosti 30, 1995, s. 175–180; A. D. O. Agnew – M. Rejmánek, E. H. (1914–2003), in: Bulletin of British Ecological Society 34, 2003, č. 4, s. 29; P. Kovář, Ukončená životní pouť prof. E. H. (10. 5. 1914 – 23. 4. 2003), in: Živa 51, 2003, č. 3, s. XXIV–XXXV; M. Valachovič, Spomienky na profesora E. H. (1914–2003), in: Bulletin Slovenskej botanickej spoločnosti 25, 2003, s. 263–264; J. Sofron, Prof. RNDr. E. H., DrSc. – mrtev, in: Calluna 8, 2003, č. 1, s. 10; J. Smola, Odešel prof. RNDr. E. H., DrSc., in: tamtéž, s. 10–11; V. Ložek, E. H., in: Vesmír 82, 2003, s. 306; M. Rejmánek – P. Kovář – F. Krahulec – J. Hadinec, E. H. (1914–2003) – botanik, ekolog a člověk, in: Preslia 76, 2004, s. 195–206.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Tomáš Černý