StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HAENKE Tadeáš Xaver Peregrinus 5.12.1761-31.10.1817

Tadeáš Xaver Peregrinus HAENKE
Narození	5.12.1761
Místo narození	Chřibská (u České Kamenice)
Úmrtí	asi 31.10.1817
Místo úmrtí	Buxacaxea (Bolívie)
Povolání	15- Lékaři 6- Botanik 63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 51-52
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46727

HAENKE, Tadeáš Xaver Peregrinus (též HÄNKE, Thaddäus), * 5. 12. 1761 Chřibská (u České Kamenice), † asi 31. 10. 1817 Buxacaxea (Bolívie), botanik, geograf, cestovatel

Někdy uváděné datum narození 5. 10. je chybné. Narodil se jako sedmé z dvanácti dětí Eliase H. (1724–1796), rychtáře v Chřibské, a Anny Rosalie, roz. Eschlerové. Na svět přišel v domě dnes označeném pamětní deskou. Vzdělával se nejprve u strýce faráře v Robči na Českolipsku, v Praze u jezuitů a po zrušení řádu (1773) na staroměstském gymnáziu. Při studiu medicíny si H. všiml profesor přírodovědy Josef Gottfried Mikan a zaměstnal ho jako domácího učitele svého syna, pozdějšího botanika a cestovatele Johanna Christiana Mikana. 1785 H. doprovázel Josefa Mikana na cestách, při nichž prováděli inspekce lékáren a přitom získávali příspěvky na obnovu pražské botanické zahrady na Smíchově, kterou zničila povodeň. Podnikl botanickou výpravu do středních a západních Čech. Přibližně v téže době H. v Židlochovicích vypustil první horkovzdušný balon v českých zemích. Po těžké nemoci na přelomu 1785–86 se uchýlil k rodičům do severních Čech a zkoumal přírodu Českosaského Švýcarska. V létě 1786 se s abbém Tobiášem Gruberem a inženýrem montanistou Janem Jiráskem zúčastnil třítýdenní výzkumné cesty do Krkonoš pod vedením fyzika Františka Josefa Gerstnera. Společná zpráva o ní, Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge, vyšla 1791 v Drážďanech. Poté H. studoval ve Vídni u Nicolause Jacquina, odkud v dalších letech podnikl výzkumné cesty k Neziderskému jezeru a do Alp. Od 1789 byl členem KČSN.

1788 přijal nabídku, aby se připojil ke španělské výpravě Alessandra Malaspiny, která koncem července 1789 vyplouvala na dvou lodích, Descubierta a Atrevida, z Cádizu do Ameriky a Tichomoří. Odjezd flotily H. zmeškal; v polovině srpna se proto za ní vydal lodí Nuestra Señora del buen Viagge, s níž ztroskotal v ústí řeky La Plata a jen s minimem prostředků se dostal do Montevidea. Odtud přeplul na Vánoce 1789 do Buenos Aires. Tou dobou Malaspina obeplouval Jižní Ameriku, proto H. zamířil koncem února 1790 po souši do Chile. Na počátku dubna se v Santiagu de Chile setkal s Malaspinou. Výprava pokračovala dále k severu podél jihoamerického pobřeží do Peru. Na rozkaz španělského místokrále H. podnikl výpravu do peruánských And k pramenům Amazonky a do vnitrozemí Ekvádoru, kde se neúspěšně pokusil vystoupit na sopku Chimborazo (6310 m), tehdy považovanou za nejvyšší horu Ameriky i celého světa. Lodi následně zkoumaly pobřeží dnešní Kanady a v červnu 1791 dopluly až k břehům Aljašky (na 59°59’ severní šířky), kde dodnes můžeme na mapách najít Malaspinův ledovec a H. ostrov (v zátoce u města Yakutat). Po zastávce v Mexiku vypluly lodě napříč Pacifikem na Filipíny (přistály v březnu 1792). Přírodovědci expedice Antonio Pineda a H. byli pověřeni průzkumem vnitrozemí souostroví. V prosinci 1792 výprava pokračovala v cestě; krátce se zastavila u severního pobřeží Nové Guineje, u Nové Kaledonie a po plavbě k Novému Zélandu a Tasmanovým mořem dospěla 1793 do Botanické zátoky (poblíž Sydney) v Austrálii, kterou H. navštívil jako první Čech. Po zastávkách na ostrovech Vava’u v souostroví Tonga a na Tahiti doplula napříč Tichým oceánem do peruánského přístavu Callao, kde H. Malaspinovu výpravu v létě 1793 opustil a na palubě Atrevidy zanechal část svých sbírek, které se tak dostaly do Evropy.

Sám H. odcestoval do chilského Concepciónu a odtud se vypravil do And. Dostal se do argentinské provincie Tucumán a dále zamířil do Potosí a La Pazu (Bolívie), kam dorazil v červnu 1794. Při dalších cestách navštívil Limu a západní Amazonii. Po měsících strávených v Cuzcu a hornickém Potosí (téměř rok tam působil jako odborník na geologii) se 1796 usadil v bolivijské Cochabambě. Díky úkolům pro španělskou vládu si nežil špatně a finančně podporoval ovdovělou matku v Chřibské. Zachovalo se i několik jeho dopisů. Nezapomínal ale ani na přírodovědecké průzkumy. 1801–02 se účastnil výpravy proti indiánům kmene Chiquitos. Při této cestě jako první Evropan spatřil rostlinu viktorii královskou. Z výpravy se vrátil opět do Cochabamby, třídil botanický materiál a minerály získané na cestách; vyráběl střelný prach (jako jeden z prvních objevil, že se k jeho výrobě hodí chilský ledek) i léčiva. Udržoval kontakty s evropskými vědci, jeho dílo vysoce ocenil např. Alexander von Humboldt. V Cochabambě působil 1806–09 jako komisař španělské vlády u indiánského kmene Chiriguanos. Později se usadil na zakoupeném statku v Buxacaxei, asi padesát kilometrů od Cochabamby, kde si zřídil výrobnu hedvábí a barvírnu. Podle oficiální španělské zprávy zemřel na svém statku za podivných okolností. Pochován byl ve františkánském klášteře v Cochabambě, v níž dodnes žijí H. potomci ze vztahu s hospodyní Francescou. Jedna z hlavních ulic města se jmenuje Avenida de Don Tadeo.

Některé rukopisy a část sbírek 1821 zakoupilo od firmy Hiecke, Zincke, Rautenstrauch & spol. Vlastenecké (Národní) muzeum v Praze; zpracováním sbírek, označovaných jako Reliquiae Haenkeanae, byl pověřen Karel Bořivoj Presl, což mělo ve své době velký význam pro rozvoj české geografie a přírodovědy. H. jméno se později objevilo na fasádě budovy pražského Národního muzea. Je po něm pojmenováno také na dvě stě čtyřicet rostlinných druhů.

D: Caroli a Linné… Genera Plantarum eorumque Characteres Naturales…, 1–2, Vindobonae 1791 (editor); Reliquiae Haenkeanae seu Descriptiones et Icones plantarum, quas in America meridionali et boreali, in insulis Philippinis et Marianis collegit Thaddaeus Haenke 1–2, C. B. Presl (ed.), 1825–35 (s předmluvou Kašpara Šternberka); Memorias sobre los Rios navigables, que fluyen al Marañon procedentes de las Cordilleras del Peru, Buenos Aires 1833; soupis in: J. Kühnel, Thaddäus H., 1939 (2., opravené vydání München 1960).

L: výběr: Wurzbach 7, s. 178–181; RSN 3, s. 571; OSN 10, s. 848 (Hänke); ÖBL 2, s. 137–138; F. Khol, T. H., jeho život, dílo a listy ze zámořských krajin, 1911 (srv. recenzi K. Kaviny ve Sborníku České společnosti zeměvědné 18, 1912, s. 123–126); BL 1, s. 509; R. Gickelhorn, Thaddäus H.’s Reisen und Arbeiten in Südamerika, Wiesbaden 1966; NDB 7, s. 444–445 (s další literaturou); J. Polišenský – J. Haubelt, Přírodovědec T. H. a počátky českého novodobého zájmu o Latinskou Ameriku, in: AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 6, 1965, č. 2, s. 5–46; J. Polišenský, Some New Light on Tadeo Haenke’s Activities in Alto Peru, in: Ibero-Americana Pragensia 6, 1972, s. 201–205; týž, T. H. a krize španělské koloniální Ameriky, in: Sborník Národního muzea v Praze, Series C – Historia litterarum 25, 1980, č. 3–4, s. 49–76; O. Kašpar, Nová literatura k Malaspinově expedici 1789–94, in: ČČH 89, 1991, s. 547–550; Trabajos cientificos y corresponcia de Tadeo H., M. V. Ibáñez Montoja (ed.), Barcelona 1992; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 166–169; Kdo byl kdo – čeští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, J. Filipský (ed.), 1999, s. 156–157; K. Šimková-Broulová, Po stopách našich botaniků, in: National Geographic (česká verze), 2004, č. 2, s. 8–16; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 139; El paraíso ilustrado. Malaspina y H. en el Nuevo Mundo, J. Opatrný – M. Palau – E. Soler (eds.), Madrid 2006; J. Martínek, Geografové v českých zemích 1800–1945 (biografický slovník), 2008, s. 96–98; B. Skočdopolová, T. H. (1761–1816), in: Živa 60 (98), 2012, č. 4, s. LXXVI–LXXVII; M. Dlouhý, Lovec leknínů, in: Koktejl 22, červenec–srpen 2013, s. 22–27.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Martínek