HAINDL Karel 15.10.1924-10.10.1996: Porovnání verzí

Z Personal
(HAINDL_Karel_15.10.1924-10.11.1996)
 
 
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Karel HAINDL
 
| jméno = Karel HAINDL
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = HAINDLKA.png
 
| datum narození = 15.10.1924
 
| datum narození = 15.10.1924
| místo narození = Lenešice, o. Louny
+
| místo narození = Lenešice (u Loun)
| datum úmrtí = 10.11.1996
+
| datum úmrtí = 10.10.1996
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 14- Hydrolog
+
| povolání = 14- Hydrolog<br />36- Ostatní průmyslová odvětví
36- Ostatní průmyslová odvětví
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Karel HAINDL
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 65-66
 +
}}
 +
'''HAINDL, Karel''', ''* 15. 10. 1924 Lenešice (u Loun),  † 10. 10. 1996 Praha, hydrolog, vodohospodář, pedagog''
 +
 
 +
Během druhé světové války byl 1943–45 totálně nasazen. 1950 absolvoval Vysokou školu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, směr vodohospodářský. 1950–52 pracoval u n. p. Vodotechna jako stavbyvedoucí, 1952–91 ve Výzkumném ústavu vodohospodářském v Praze-Podbabě jako vedoucí oddělení hydrotechniky a hydromechaniky. 1957 získal titul CSc. Od 1967 externě přednášel na stavební fakultě ČVUT, 1967 se habilitoval a 1992 byl jmenován profesorem, 1968 DrSc. Přednášel rovněž na Strojní fakultě VUT v Brně a na technických univerzitách v Drážďanech, Berlíně, Vratislavi (1964 Dr.techn.), Poznani, Casablance aj. V  rámci OSN poskytoval konzultace v Indii. Expert UNESCO. Spoluautor manuálu Mezinárodního sdružení pro hydrauliku (IAHR), v němž byl československým zástupcem. Člen Československého přehradního výboru a odborných sekcí Československé vědecko-technické společnosti. H. se 1953–91 podílel na hydraulicko-technickém řešení vodohospodářských staveb v Československu (např. přehrady Hracholusky, Nechranice, Římov, Lučina, Josefův Důl, Kružberk-Podhradí, Lipovec, Želivka, Stanovice, Sedlice, Trnávka) i v zahraničí (Srí Lanka – Uda-Walawe, Ghana – Hemang, dále Irák, Peru, Rumunsko). Za řešení přehradního systému Želivka obdržel 1972 medaili Za zásluhy o hlavní město Prahu. 1986 mu byl udělen titul zasloužilý vynálezce. H. vědecké dílo tvoří patnáct knižních titulů, sedmdesát čtyři domácích a čtyřicet šest zahraničních publikací, včetně účasti na mezinárodních vědeckých kongresech, sto padesát výzkumných zpráv, třicet devět domácích a dvanáct zahraničních patentů, které byly použity ve více než dvou stech případech u nás nebo v zahraničí, nevyjímaje USA. Zabýval se hydromechanikou a  hydrotechnikou, zejména prouděním, mísením, úpravou a čištěním vod. Objevil např. fyzikální jev zvaný prstencový skok. Při jeho vytváření je proud vody tekoucí plným profilem v potrubí přerušen tzv. rozstřikovým uzávěrem. Důsledkem toho voda neteče plným profilem, ale po stěnách potrubí, v jehož zbytku vznikne prázdný prostor. Za přesně definovaných podmínek tlaku, průtoku a rozměrů potrubí se voda náhle vrátí k proudění plným profilem. Skok provázejí víry a turbulence, rovněž využitelné prakticky. Levně a ekologicky umožnil zvládat prudké nápory vody u výpustí tlumením energie, upravovat a čistit vodu průtočným směšováním kapalin a plynů či novými metodami oxidace (čímž se omezila chlorace vody), provzdušňovat vodu odstraňováním nežádoucích plynných složek (např. oxidu uhličitého, radonu, sirovodíku), mísit různé látky s vysokým efektem pro vysrážení a okysličování vody, odstraňovat zápach vody apod. První prototyp malých čistíren vody založených na prstencovém skoku byl vyroben 1983 v Československu, potrubí bylo z laminátu, a čistírny tedy mohly být umístěny pod zem.
 +
 
 +
H. se stal celosvětově uznávaným odborníkem v hydromechanice. Výsledky jeho vědecko-výzkumné práce významně ovlivnily vodohospodářství a výstavbu vodních děl. 1954 se oženil s Dagmar, roz. Vaňkovou. Syn prof. Ing. Michal H., DrSc. (* 1955) vystudoval technickou kybernetiku na Elektrotechnické fakultě ČVUT a působí v Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR.
 +
 
 +
'''D:''' výběr: Teorie vodního skoku v potrubí a její aplikace v praxi (kandidátská práce), 1958; Hydraulický ráz ve vodovodních a průmyslových potrubích, 1963; Prstencový skok a přechodové jevy proudění, 1975; Ekologie vodních staveb (skripta ČVUT), 1989; Provoz vodních děl (s V. Brožou a A. Paterou), 1989.
 +
 
 +
'''L:''' ČBS, s. 181; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 227; Tomeš 1, s. 396; Kdo je kdo v České republice 94/95, 1994, s. 149–150 (se soupisem díla); Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století, 1998, s. 708; M. Rollo, Naděje z vírů a turbulencí, in: Technický magazín 30, 1987, č. 5, s. 2–5; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 34; W. Hager, Hydraulicians in Europe 1800–2000 2, Zürich 2014, s. 853–878.
 +
 
 +
Michal Haindl, Vojtěch Szajkó
 +
 
  
== Literatura ==
 
KK 94/95, 149; BSOL, 34;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:14- Hydrolog]]
 
[[Kategorie:14- Hydrolog]]

Aktuální verze z 11. 3. 2020, 13:26

Karel HAINDL
Narození 15.10.1924
Místo narození Lenešice (u Loun)
Úmrtí 10.10.1996
Místo úmrtí Praha
Povolání 14- Hydrolog
36- Ostatní průmyslová odvětví
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 65-66

HAINDL, Karel, * 15. 10. 1924 Lenešice (u Loun), † 10. 10. 1996 Praha, hydrolog, vodohospodář, pedagog

Během druhé světové války byl 1943–45 totálně nasazen. 1950 absolvoval Vysokou školu inženýrského stavitelství ČVUT v Praze, směr vodohospodářský. 1950–52 pracoval u n. p. Vodotechna jako stavbyvedoucí, 1952–91 ve Výzkumném ústavu vodohospodářském v Praze-Podbabě jako vedoucí oddělení hydrotechniky a hydromechaniky. 1957 získal titul CSc. Od 1967 externě přednášel na stavební fakultě ČVUT, 1967 se habilitoval a 1992 byl jmenován profesorem, 1968 DrSc. Přednášel rovněž na Strojní fakultě VUT v Brně a na technických univerzitách v Drážďanech, Berlíně, Vratislavi (1964 Dr.techn.), Poznani, Casablance aj. V  rámci OSN poskytoval konzultace v Indii. Expert UNESCO. Spoluautor manuálu Mezinárodního sdružení pro hydrauliku (IAHR), v němž byl československým zástupcem. Člen Československého přehradního výboru a odborných sekcí Československé vědecko-technické společnosti. H. se 1953–91 podílel na hydraulicko-technickém řešení vodohospodářských staveb v Československu (např. přehrady Hracholusky, Nechranice, Římov, Lučina, Josefův Důl, Kružberk-Podhradí, Lipovec, Želivka, Stanovice, Sedlice, Trnávka) i v zahraničí (Srí Lanka – Uda-Walawe, Ghana – Hemang, dále Irák, Peru, Rumunsko). Za řešení přehradního systému Želivka obdržel 1972 medaili Za zásluhy o hlavní město Prahu. 1986 mu byl udělen titul zasloužilý vynálezce. H. vědecké dílo tvoří patnáct knižních titulů, sedmdesát čtyři domácích a čtyřicet šest zahraničních publikací, včetně účasti na mezinárodních vědeckých kongresech, sto padesát výzkumných zpráv, třicet devět domácích a dvanáct zahraničních patentů, které byly použity ve více než dvou stech případech u nás nebo v zahraničí, nevyjímaje USA. Zabýval se hydromechanikou a  hydrotechnikou, zejména prouděním, mísením, úpravou a čištěním vod. Objevil např. fyzikální jev zvaný prstencový skok. Při jeho vytváření je proud vody tekoucí plným profilem v potrubí přerušen tzv. rozstřikovým uzávěrem. Důsledkem toho voda neteče plným profilem, ale po stěnách potrubí, v jehož zbytku vznikne prázdný prostor. Za přesně definovaných podmínek tlaku, průtoku a rozměrů potrubí se voda náhle vrátí k proudění plným profilem. Skok provázejí víry a turbulence, rovněž využitelné prakticky. Levně a ekologicky umožnil zvládat prudké nápory vody u výpustí tlumením energie, upravovat a čistit vodu průtočným směšováním kapalin a plynů či novými metodami oxidace (čímž se omezila chlorace vody), provzdušňovat vodu odstraňováním nežádoucích plynných složek (např. oxidu uhličitého, radonu, sirovodíku), mísit různé látky s vysokým efektem pro vysrážení a okysličování vody, odstraňovat zápach vody apod. První prototyp malých čistíren vody založených na prstencovém skoku byl vyroben 1983 v Československu, potrubí bylo z laminátu, a čistírny tedy mohly být umístěny pod zem.

H. se stal celosvětově uznávaným odborníkem v hydromechanice. Výsledky jeho vědecko-výzkumné práce významně ovlivnily vodohospodářství a výstavbu vodních děl. 1954 se oženil s Dagmar, roz. Vaňkovou. Syn prof. Ing. Michal H., DrSc. (* 1955) vystudoval technickou kybernetiku na Elektrotechnické fakultě ČVUT a působí v Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR.

D: výběr: Teorie vodního skoku v potrubí a její aplikace v praxi (kandidátská práce), 1958; Hydraulický ráz ve vodovodních a průmyslových potrubích, 1963; Prstencový skok a přechodové jevy proudění, 1975; Ekologie vodních staveb (skripta ČVUT), 1989; Provoz vodních děl (s V. Brožou a A. Paterou), 1989.

L: ČBS, s. 181; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 227; Tomeš 1, s. 396; Kdo je kdo v České republice 94/95, 1994, s. 149–150 (se soupisem díla); Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století, 1998, s. 708; M. Rollo, Naděje z vírů a turbulencí, in: Technický magazín 30, 1987, č. 5, s. 2–5; Z. Patrovská – B. Roedl, Biografický slovník okresu Louny, 2000, s. 34; W. Hager, Hydraulicians in Europe 1800–2000 2, Zürich 2014, s. 853–878.

Michal Haindl, Vojtěch Szajkó