StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HAIS Arno 30.11.1893-16.6.1971

Arno HAIS
Narození	30.11.1893
Místo narození	Ulmerfeld (u Amstettenu /Rakousko/)
Úmrtí	16.6.1971
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	68- Redaktor nebo žurnalista 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 45- Voják nebo partyzán
Citace	Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 67-68
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=79267

HAIS, Arno (též Arnošt), * 30. 11. 1893 Ulmerfeld (u Amstettenu /Rakousko/), † 16. 6. 1971 Vídeň (Rakousko), novinář, odborový funkcionář, účastník 2. odboje

Nejstarší syn Josefa H. (1866–1943), sociálnědemokratického odborového funkcionáře a generálního tajemníka komunistického Mezinárodního všeodborového svazu (MVS), a Marie, roz. Osvaldové (* 1869). G. rodištěm byl statek Stein u dolnorakouské obce Ulmerfeld. Patrně 1896 se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde se vyučil typografem. 1908 začal pracovat v Janáčkově tiskárně, poté se stal korektorem sociálnědemokratického Práva lidu. 1913 odešel do Kyjeva, kde pracoval v krajanské tiskárně V. Švihovského a byl redaktorem českého časopisu Čechoslovan. Za první světové války byl 1914–16 jako občan nepřátelského státu v carském Rusku internován. Po propuštění politicky působil mezi českými a slovenskými zajatci v Rusku, které se snažil získat pro radikálně socialistický program. V rámci krajanského spolku Československá jednota vytvořil sociálnědemokratickou organizaci a v Kyjevě vydával časopis Svoboda. Od srpna 1917 stál v čele (české) sociálnědemokratické strany v Rusku. Poté odjel do Moskvy a pod vlivem říjnové revoluce se přiklonil k bolševikům. Byl členem Československé revoluční rady dělníků a  vojáků. Společně s A. Munou 1918 reprezentoval Českoslovanskou komunistickou stranu na Rusi – sekci Ruské komunistické strany (bolševiků) a psal články do jejího časopisu Průkopník svobody. Přispěl k formování oddílů československých rudoarmějců a pracoval jako vedoucí československé sekce v lidovém komisariátu pro národnosti řízeném J. V. Stalinem. Jako emisar bolševiků byl v říjnu 1918 poslán do střední Evropy. Po krátkém zadržení ukrajinskými úřady se v prosinci 1918 objevil v Praze, odkud brzy odešel do Vídně. 1919 se přes Jugoslávii a Rumunsko znovu vrátil do Moskvy. Teprve 1920 se trvale usadil v Československu. Jako stoupenec tzv. marxistické levice se 1920–21 podílel na rozkolu sociálnědemokratické strany a následném založení KSČ. 1921–23 byl funkcionářem stranického aparátu, odkud 1923 přešel do služeb MVS, kde jako sekretář pracoval po otcově boku. Redigoval odborářská periodika (Dělník aj.). Od 1924 byl členem Exekutivy Rudé odborové internacionály (Profinterna) a do 1928 se zúčastnil všech jejích kongresů. 1926 vstoupil také do redakce Rudého práva. Ve druhé polovině dvacátých let měl rostoucí výhrady k procesu tzv. bolševizace a zasahování vedení KSČ do činnosti komunistických odborů. Společně s otcem a většinou předáků MVS se na jaře 1929 postavil proti novému stalinistickému vedení strany v čele s K. Gottwaldem, za což byl v červnu 1929 vyloučen z KSČ. Kritikům se však podařilo před Gottwaldovými stoupenci uhájit odborový majetek a získat na svou stranu asi třetinu členské základny. H. se 1930 angažoval při opětovném začlenění zbytků MVS do sociálnědemokratického Odborového sdružení československého (OSČ) a znovu vstoupil do sociální demokracie, kde se uplatnil jako redaktor stranických novin a odborový funkcionář. 1937 se stal krajským tajemníkem OSČ v Praze.

Po vzniku protektorátu se H. účastnil na sjednocování odborů a záhy zaujal významnou pozici v nově vytvořené Národní odborové ústředně zaměstnanecké (NOÚZ). Ve zglajchšaltovaných odborech byl v červnu 1939 jmenován prvním zástupcem generálního tajemníka, v únoru 1941 se stal organizačním tajemníkem a koncem téhož roku místopředsedou NOÚZ a hlavním tajemníkem její vnitřní správy. V kompetenci měl styk s tzv. Spojovacím místem při Úřadu říšského protektora (Verbindungsstelle), které protektorátní odbory fakticky řídilo. Zároveň odpovídal za tiskové a propagační oddělení NOÚZ. Publikoval aktivistické články v Národní práci a dalších odborových periodikách, v nichž z německého nacionálního socialismu akcentoval především jeho sociální a „dělnické“ rysy. 1940–41 redigoval také časopis Práce a hospodářství. Od 1939 spolupracoval s domácím odbojem. Udržoval kontakty s vedením PVVZ (J. Fischer, K. Bondy, F. Andršt, V. Jankovec), účastnil se práce v jeho „odborářské skupině“, podílel se na koncipování levicového programu „Za svobodu do nové ČSR“, budoval ilegální síť důvěrníků v některých oblastech (Plzeň, Kolín, České Budějovice) a závodech. Na přání rezistence setrvával ve vedoucích strukturách NOÚZ a zároveň podporoval rodiny zatčených ilegálních pracovníků.

Po nátlaku nacistů a E. Moravce přednesl za druhého stanného práva v červnu 1942 projevy na manifestacích v Praze a v Plzni, v nichž odsoudil atentát na R. Heydricha, napadal E. Beneše a odboj, obhajoval oficiální zdůvodnění vypálení Lidic. V říjnu 1942 se v delegaci českých dělníků a rolníků zúčastnil propagandistického zájezdu na okupovanou Ukrajinu. O dva měsíce později byl za svou ilegální činnost zatčen gestapem a společně s J. Sýkorou a L. Cíglerem obviněn z velezrady. Po zákroku K. H. Franka nebyl, na rozdíl od ostatních obžalovaných, souzen a zůstal bez trestu ve vězení. Do konce války byl žalářován na Pankráci, Gollnowě (dnes Goleniów, Polsko) a Hamburku, odkud se v červnu 1945 vrátil do Československa, kde čelil nařčení z kolaborace a vyšetřování na svobodě. V dubnu 1947 byl před Národním soudem v procesu s představiteli NOÚZ společně s V. Stočesem a F. Kolářem zproštěn viny.

Od října 1945 do února 1948 pracoval jako přednosta tiskového odboru ministerstva výživy, 1947–48 byl členem ústředního výkonného výboru ČSSD. Zároveň působil jako předseda odborové komise strany. V únoru 1948 podpořil úsilí V. Majera, aby se sociálnědemokratičtí ministři připojili k demisi demokratických členů vlády. Po převzetí moci komunisty byl vyloučen z ČSSD a v březnu 1948 emigroval přes Vídeň do Paříže (společně s B. Broukem byl členem Comité d’aide social aux réfugiés tchécoslovaques). 1949–51 žil v Londýně, 1951–54 v kanadském Torontu, kde byl zaměstnán v tiskárně jako sazeč, 1954 se vrátil do Francie. Angažoval se při budování Rady svobodného Československa (člen Regionálního výboru v Paříži) i ustavení a činnosti exilové ČSSD. Znovu organizoval odborové hnutí. Byl spolutvůrcem, později místopředsedou a pokladníkem Ústředí svobodných československých odborů. 1954–62 působil také jako tajemník Mezinárodní ústředny svobodných odborů v exilu se sídlem v Paříži. 1950–59 vydával časopis Odborové rozhledy, zároveň přispíval do Svobodného zítřku, Odboráře a Biče. 1962 se vzdal veřejných aktivit a odešel do ústraní ve Vídni, kde dožil.

D: Rudé odborové hnutí v letech 1923–24, 1926 (s R. Hájkem); Problémy okolo odborů v Československu, in: Perspektivy, 1966, s. 9–14.

L: Tomeš 1, s. 396; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 46; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 190–191; P. Reiman, Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966, rejstřík; L. Lehár, Vývoj NOÚZ v prvních letech nacistické okupace, in: Historie a vojenství 15, 1966, č. 4, s. 584–614; J. Pejskar, Poslední pocta 2, Zürich 1986, s. 119n; K. McDermott, The Czech Red Unions 1918–1929. A Study of their Relations with the Communist Party and The Moscow Internationals, New York 1988, rejstřík; D. Státník, Mezi odbojem a kolaborací. Případ A. H., in: Soudobé dějiny 8, 2001, č. 4, s. 692–717; R. Luža, Československá sociální demokracie. Kapitoly z let exilu 1948–1989, 2001, rejstřík; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; J. Rákosník, Bolševizace odborů v roce 1929 očima „poražených“, in: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu 4., Z. Kárník – M. Kopeček (eds.), 2005, s. 34 až 54; F. D. Raška, Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa 1949–1961, s. 57–58; B. Frommer, Národní očista. Retribuce v poválečném Československu, 2010, rejstřík; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2013, 2013, s. 69.

P: Archiv České strany sociálně demokratické, Praha, fond A. H. (Osobní fond); ABS, Praha, fond 301 (Vyšetřovací komise při Ministerstvu vnitra ČSR pro Národní a mimořádné lidové soudy, karton 34, inv. jednotka 1; fond 300 (zemský odbor bezpečnosti), karton 1, inv. jednotka 1; Diözesanarchiv St. Pölten (Westliches Niederösterreich), sb. matrik, řkt. f. ú. Ulmerfeld, matrika nar. 1875–1895, sign. 01/08, fol. 213, in: http://data.matricula-online.eu/ de/oesterreich/st-poelten/ulmerfeld/01%252F08/?pg=215 (stav k 8. 2. 2018).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil