HAIS Josef 28.6.1866-12.2.1943: Porovnání verzí

Z Personal
(HAIS_Josef_28.6.1866-12.2.1943)
 
 
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 28.6.1866
 
| datum narození = 28.6.1866
| místo narození =  
+
| místo narození = Sušice
 
| datum úmrtí = 12.2.1943
 
| datum úmrtí = 12.2.1943
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Praha
 
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
 
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Josef HAIS
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 69-70
 +
}}
 +
'''HAIS, Josef''', ''* 28. 6. 1866 Sušice, † 12. 2. 1943 Praha, politik, odborový funkcionář''
 +
 
 +
Syn Jana Haise a Antonie, roz. Vopalecké. Po pobytu v Dolním Rakousku žil od 1896 (uvádí se také 1893) v pražských předměstích Libni a od 1912 v Karlíně. Pracoval jako mistr v  továrně, později byl úředníkem nemocenské pokladny. Vstoupil do Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a začal působit v odborovém hnutí. V rámci Odborového sdružení českoslovanského (později československého) vedl Svaz dělnictva lučebního a přispíval do jeho časopisu Dělník. Pod vlivem revoluce v Rusku se 1919 přiklonil k tzv. marxistické levici a po rozkolu ve straně patřil o dva roky později mezi zakladatele KSČ. Poté co komunisté přetáhli do svých řad většinu členů sociální demokracie, pokusili se 1921–22, za účasti H., ovládnout také sociálně demokratické odbory a přimět je ke vstupu do nově založené Rudé odborové internacionály (Profinterny) v Moskvě. Na VII. sjezdu Odborového sdružení československého v lednu 1922 ale nezískali převahu, většina delegátů rozhodla o připojení k socialistické odborové centrále v Amsterodamu. Komunisty ovládané organizace, včetně Svazu dělnictva lučebního, byly ze sociálnědemokratických odborů vyloučeny a v říjnu 1922 ustavily komunistický Mezinárodní všeodborový svaz (MVS). H. 1922–28 v  něm zastával funkci generálního (ústředního) tajemníka, 1928–29 působil v tzv. kolektivním vedení (s A. Baierem, V. Noskem, J. Šilhánkem a A. Zápotockým). Zároveň pronikl do stranických struktur: 1923–29 byl členem ústředního (výkonného) výboru KSČ, 1924–27 politického byra a tajemníkem ÚV KSČ.
 +
 
 +
Za H. řízení dosáhly komunistické odbory jistých úspěchů (1924 měly dvě stě deset tisíc členů), zaostávaly však za sociálně demokratickou i národně socialistickou konkurencí. V důsledku rostoucích sporů mezi vedením KSČ a MVS, způsobených sílící bolševizací komunistického hnutí, docházelo od 1924 k postupnému odlivu členstva. Pod tlakem nové strategie Komunistické internacionály (teze o zostřování třídního boje a radikalizaci mas, taktika „třída proti třídě“), kterou na IV. kongresu 1928 převzala i Profinterna, KSČ usilovala o úplné podřízení odborů potřebám stranické politiky a vymýcení pozůstatků tzv. sociáldemokratismu z jejich činnosti. V atmosféře ekonomické konjunktury druhé poloviny dvacátých let nutila komunistické odbory organizovat stávkové boje primárně za politické, nikoli hospodářské požadavky, bez ohledu na jejich (ne)úspěšnost a negativní sociální dopady pro účastníky. Prosazovala decentralizaci odborové ústředny, která by jí umožnila MVS snáze ovládat, a odmítala její občasnou spolupráci s reformistickými odbory při řešení sociálních otázek. Naproti tomu H. se snažil uchovat větší nezávislost odborů na KSČ i Rudé odborové internacionále, zachovat existující organizační strukturu a posílit členskou základnu. Bránil se hnát dělnictvo do předem ztracených zápasů. Po krachu stávkového hnutí severočeských textiláků (leden – únor 1929), které partajní garnitura zorganizovala bez účasti MVS, a vnitrostranickém převratu na V. sjezdu KSČ (únor 1929), kde vedoucí pozice uchvátili stalinisté okolo K. Gottwalda, došlo v březnu až dubnu 1929 k otevřené roztržce. Gottwaldovské vedení, které v KSČ rozpoutalo vlnu čistek, si chtělo prostřednictvím okamžitého svolání sjezdu MVS podrobit také odborovou centrálu. H. ho ale předešel. Za pomoci několika odborových funkcionářů (F. Nádvorník, F. Halík, J. Sýkora, K. Kovanda, syn Arno H.) a pod záminkou nedodržování stanov sesadil tzv. kolektivní vedení, opět se ujal funkce generálního (ústředního) tajemníka MVS a z odborového sekretariátu vytlačil stoupence bolševizace (A. Zápotocký). Využil existujících právních předpisů a za asistence státního aparátu převzal veškerý odborový majetek a tisk. Pokus Profinterny o zprostředkování kompromisu mezi oběma tábory skončil neúspěchem, H. odmítl ustoupit a byl i se svými spojenci v červnu 1929 z KSČ vyloučen. MVS se od komunistů definitivně odtrhl a na svou stranu přetáhl asi třetinu tehdejší členské základny. V září 1930 se opětovně sloučil s Odborovým sdružením československým a H. znovu vstoupil do sociálně demokratické strany. Gottwaldovo vedení KSČ si muselo 1929 založit novou zastřešující odborovou organizaci, Ústředí průmyslových svazů odborových (tzv. Rudé odbory). Ve stranické propagandě a historiografii do 1989 bylo H. trvale přisouzeno stigma organizátora tzv. „likvidátorského puče“, který zradil komunistické hnutí.
 +
 
 +
H. se oženil s Marií, roz. Osvaldovou (* 1869), s níž měl pět dětí. Nejstarší syn Arno H. (1893–1971) byl novinářem.
 +
 
 +
'''L:''' MČE 2, s. 696; PSD 1, s. 222; P. Reiman, Dějiny KSČ, 1931; L. Vejnar, Revoluční nástup Rudých odborů 1929–1930, 1962; J. Menclová, Před rozkolem v Mezinárodním všeodborovém svazu, in: Příspěvky k dějinám KSČ 5, 1965, č. 4, s. 555–575; P. Reiman, Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966, rejstřík; Cesta k leninismu. Prameny k dějinám KSČ v letech 1921–1929, V. Král (ed.), 1971, passim; Rudé odbory 1922–1939. Dokumenty, materiály, stati, týž (ed.), 1973, passim; K. McDermott, The Czech Red Unions 1918–1929. A study of their relations with the Communist Party and the Moscow internationals, New York 1988, rejstřík; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; J. Malíř – P. Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a v Československu 1861–2004 1, 2005, rejstřík; J. Rákosník, Bolševizace odborů v roce 1929 očima „poražených“, in: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu 4, Z. Kárník – M. Kopeček (eds.), 2005, s. 34–54; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 16, 35, 37–40, 42–43, 45–46, 48, 326, 373; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2013, 2013, s. 69.
 +
 
 +
'''P:''' NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 154, obr. 96–98; AHMP, Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910, krabice č. 87, pořadové č. 288.
 +
 
 +
Zdeněk Doskočil
  
== Literatura ==
 
 
   
 
   
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
Řádka 17: Řádka 29:
  
 
[[Kategorie:1866]]
 
[[Kategorie:1866]]
 +
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:1943]]
 
[[Kategorie:1943]]

Aktuální verze z 11. 3. 2020, 16:15

Josef HAIS
Narození 28.6.1866
Místo narození Sušice
Úmrtí 12.2.1943
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 69-70

HAIS, Josef, * 28. 6. 1866 Sušice, † 12. 2. 1943 Praha, politik, odborový funkcionář

Syn Jana Haise a Antonie, roz. Vopalecké. Po pobytu v Dolním Rakousku žil od 1896 (uvádí se také 1893) v pražských předměstích Libni a od 1912 v Karlíně. Pracoval jako mistr v  továrně, později byl úředníkem nemocenské pokladny. Vstoupil do Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a začal působit v odborovém hnutí. V rámci Odborového sdružení českoslovanského (později československého) vedl Svaz dělnictva lučebního a přispíval do jeho časopisu Dělník. Pod vlivem revoluce v Rusku se 1919 přiklonil k tzv. marxistické levici a po rozkolu ve straně patřil o dva roky později mezi zakladatele KSČ. Poté co komunisté přetáhli do svých řad většinu členů sociální demokracie, pokusili se 1921–22, za účasti H., ovládnout také sociálně demokratické odbory a přimět je ke vstupu do nově založené Rudé odborové internacionály (Profinterny) v Moskvě. Na VII. sjezdu Odborového sdružení československého v lednu 1922 ale nezískali převahu, většina delegátů rozhodla o připojení k socialistické odborové centrále v Amsterodamu. Komunisty ovládané organizace, včetně Svazu dělnictva lučebního, byly ze sociálnědemokratických odborů vyloučeny a v říjnu 1922 ustavily komunistický Mezinárodní všeodborový svaz (MVS). H. 1922–28 v  něm zastával funkci generálního (ústředního) tajemníka, 1928–29 působil v tzv. kolektivním vedení (s A. Baierem, V. Noskem, J. Šilhánkem a A. Zápotockým). Zároveň pronikl do stranických struktur: 1923–29 byl členem ústředního (výkonného) výboru KSČ, 1924–27 politického byra a tajemníkem ÚV KSČ.

Za H. řízení dosáhly komunistické odbory jistých úspěchů (1924 měly dvě stě deset tisíc členů), zaostávaly však za sociálně demokratickou i národně socialistickou konkurencí. V důsledku rostoucích sporů mezi vedením KSČ a MVS, způsobených sílící bolševizací komunistického hnutí, docházelo od 1924 k postupnému odlivu členstva. Pod tlakem nové strategie Komunistické internacionály (teze o zostřování třídního boje a radikalizaci mas, taktika „třída proti třídě“), kterou na IV. kongresu 1928 převzala i Profinterna, KSČ usilovala o úplné podřízení odborů potřebám stranické politiky a vymýcení pozůstatků tzv. sociáldemokratismu z jejich činnosti. V atmosféře ekonomické konjunktury druhé poloviny dvacátých let nutila komunistické odbory organizovat stávkové boje primárně za politické, nikoli hospodářské požadavky, bez ohledu na jejich (ne)úspěšnost a negativní sociální dopady pro účastníky. Prosazovala decentralizaci odborové ústředny, která by jí umožnila MVS snáze ovládat, a odmítala její občasnou spolupráci s reformistickými odbory při řešení sociálních otázek. Naproti tomu H. se snažil uchovat větší nezávislost odborů na KSČ i Rudé odborové internacionále, zachovat existující organizační strukturu a posílit členskou základnu. Bránil se hnát dělnictvo do předem ztracených zápasů. Po krachu stávkového hnutí severočeských textiláků (leden – únor 1929), které partajní garnitura zorganizovala bez účasti MVS, a vnitrostranickém převratu na V. sjezdu KSČ (únor 1929), kde vedoucí pozice uchvátili stalinisté okolo K. Gottwalda, došlo v březnu až dubnu 1929 k otevřené roztržce. Gottwaldovské vedení, které v KSČ rozpoutalo vlnu čistek, si chtělo prostřednictvím okamžitého svolání sjezdu MVS podrobit také odborovou centrálu. H. ho ale předešel. Za pomoci několika odborových funkcionářů (F. Nádvorník, F. Halík, J. Sýkora, K. Kovanda, syn Arno H.) a pod záminkou nedodržování stanov sesadil tzv. kolektivní vedení, opět se ujal funkce generálního (ústředního) tajemníka MVS a z odborového sekretariátu vytlačil stoupence bolševizace (A. Zápotocký). Využil existujících právních předpisů a za asistence státního aparátu převzal veškerý odborový majetek a tisk. Pokus Profinterny o zprostředkování kompromisu mezi oběma tábory skončil neúspěchem, H. odmítl ustoupit a byl i se svými spojenci v červnu 1929 z KSČ vyloučen. MVS se od komunistů definitivně odtrhl a na svou stranu přetáhl asi třetinu tehdejší členské základny. V září 1930 se opětovně sloučil s Odborovým sdružením československým a H. znovu vstoupil do sociálně demokratické strany. Gottwaldovo vedení KSČ si muselo 1929 založit novou zastřešující odborovou organizaci, Ústředí průmyslových svazů odborových (tzv. Rudé odbory). Ve stranické propagandě a historiografii do 1989 bylo H. trvale přisouzeno stigma organizátora tzv. „likvidátorského puče“, který zradil komunistické hnutí.

H. se oženil s Marií, roz. Osvaldovou (* 1869), s níž měl pět dětí. Nejstarší syn Arno H. (1893–1971) byl novinářem.

L: MČE 2, s. 696; PSD 1, s. 222; P. Reiman, Dějiny KSČ, 1931; L. Vejnar, Revoluční nástup Rudých odborů 1929–1930, 1962; J. Menclová, Před rozkolem v Mezinárodním všeodborovém svazu, in: Příspěvky k dějinám KSČ 5, 1965, č. 4, s. 555–575; P. Reiman, Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966, rejstřík; Cesta k leninismu. Prameny k dějinám KSČ v letech 1921–1929, V. Král (ed.), 1971, passim; Rudé odbory 1922–1939. Dokumenty, materiály, stati, týž (ed.), 1973, passim; K. McDermott, The Czech Red Unions 1918–1929. A study of their relations with the Communist Party and the Moscow internationals, New York 1988, rejstřík; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; J. Malíř – P. Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a v Československu 1861–2004 1, 2005, rejstřík; J. Rákosník, Bolševizace odborů v roce 1929 očima „poražených“, in: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu 4, Z. Kárník – M. Kopeček (eds.), 2005, s. 34–54; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 16, 35, 37–40, 42–43, 45–46, 48, 326, 373; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2013, 2013, s. 69.

P: NA, Praha, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 154, obr. 96–98; AHMP, Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910, krabice č. 87, pořadové č. 288.

Zdeněk Doskočil