HAJEK Otto Herbert 27.6.1927-29.4.2005: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 13: Řádka 13:
  
 
Pocházel z tehdejšího Kaltenbachu z česko-německé rodiny rolníka Wendelina H. (1889–1939) a Anny, roz. Matějkové (1893–1969). Rodiče byli antifašisté. Ač se H. považoval za Němce, hlásil se k české vlasti, do níž se často vracel, a zachoval si dobrou znalost češtiny. 1939–45 navštěvoval německé reálné gymnázium v Prachaticích, po dobrovolném odsunu do Bavorska maturoval 1947 v Erlangenu. 1954 promoval na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Ve městě si podle vlastního návrhu postavil rodinný dům a trvale tam žil. 1972–79 byl předsedou Německého svazu umělců (Deutscher Künstlerbund), 1978 byl jmenován profesorem výtvarných umění, téhož roku obdržel čestný doktorát teologické fakulty univerzity v Tübingenu. Zastával funkci rektora Akademie výtvarných umění ve Stuttgartu. Spoluorganizoval výstavy abstraktního umění Documenta v Kasselu, tzv. vesnická sympozia univerzity v Karlsruhe a letní výtvarné akademie v Salcburku. Založil iniciativu Dialog mezi Severem a Jihem. Jako stoupenec německých sociálnědemokratických vlád W. Brandta a H. Schmidta se podílel na navázání kulturní spolupráce se zeměmi tehdejšího sovětského bloku. Podobně později spolupracoval s kabinetem H. Kohla a zasloužil se o jeho vstřícný postoj ke změnám ve střední Evropě. Od 1982 předsedal Spolku Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Verein),  
 
Pocházel z tehdejšího Kaltenbachu z česko-německé rodiny rolníka Wendelina H. (1889–1939) a Anny, roz. Matějkové (1893–1969). Rodiče byli antifašisté. Ač se H. považoval za Němce, hlásil se k české vlasti, do níž se často vracel, a zachoval si dobrou znalost češtiny. 1939–45 navštěvoval německé reálné gymnázium v Prachaticích, po dobrovolném odsunu do Bavorska maturoval 1947 v Erlangenu. 1954 promoval na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Ve městě si podle vlastního návrhu postavil rodinný dům a trvale tam žil. 1972–79 byl předsedou Německého svazu umělců (Deutscher Künstlerbund), 1978 byl jmenován profesorem výtvarných umění, téhož roku obdržel čestný doktorát teologické fakulty univerzity v Tübingenu. Zastával funkci rektora Akademie výtvarných umění ve Stuttgartu. Spoluorganizoval výstavy abstraktního umění Documenta v Kasselu, tzv. vesnická sympozia univerzity v Karlsruhe a letní výtvarné akademie v Salcburku. Založil iniciativu Dialog mezi Severem a Jihem. Jako stoupenec německých sociálnědemokratických vlád W. Brandta a H. Schmidta se podílel na navázání kulturní spolupráce se zeměmi tehdejšího sovětského bloku. Podobně později spolupracoval s kabinetem H. Kohla a zasloužil se o jeho vstřícný postoj ke změnám ve střední Evropě. Od 1982 předsedal Spolku Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Verein),  
který vytvářel tolerantní alternativu sudetoněmeckému landsmanšaftu. V osmdesátých letech podnikl buď sám, nebo se svou sochařskou třídou studijní cesty do Československa, Maďarska, Jugoslávie, Polska, NDR, Sovětského svazu, Asie, Latinské Ameriky a Austrálie.  
+
který vytvářel tolerantní alternativu sudetoněmeckému landsmanšaftu. V osmdesátých letech podnikl buď sám, nebo se svou sochařskou třídou studijní cesty do Československa, Maďarska, Jugoslávie, Polska, NDR, Sovětského svazu, Asie, Latinské Ameriky a Austrálie.  
  
 
Ve své sochařské tvorbě se po expresivně figurálních počátcích (např. portrétní busta A. Stiftera) od druhé poloviny padesátých let zaměřil na abstrakci, v níž dosáhl světového uznání. Usiloval o překonání statičnosti objektu, vytvářeného jak z oceli, tak z kamene, dřeva a betonu, prostupováním a prorážením ploch,  konstruováním průchodů propouštějících vzduch a světlo. Od 1966 se systematicky zabýval polychromováním plastik, obvykle jasnými modrými, žlutými, červenými a zelenými barvami, které si sám připravoval. Sochy později přecházely v rozměrné grafické listy a malířská panó a utvářely iluzi širokých barevných cest, míst k lidskému setkávání. Zájem o prostor H. vedl k integraci sochařství s malířstvím, a zejména architekturou. Byl autorem architektonicko-malířsko-sochařského řešení univerzity v Saarbrückenu, městského lázeňského komplexu ve Stuttgartu a Königsteinu in Taunus, krajského domu v Schwelmu, náměstí Viktoria v Mühlheimu, Jižního náměstí v australském Adelaide, kostela sv. Mauricia ve Wiesbadenu, kostela sv. Michaela v Trevíru, ministerstva zemědělství v Bonnu, poštovních úřadů v Mannheimu a ve Frankfurtu nad Mohanem aj. Prostorové konstrukce a stěny doplňoval cyklem plastických ''Prostorových uzlů'' a ''Městských znamení'' (jedno věnoval Prachaticím). Monumentální plastika s dekorativními prvky zasazená do přírody se stala základem jeho urbanistických projektů a návrhů interiérů i exteriérů budov od chrámů a škol po průmyslové podniky, dětské a lázeňské domy. K vrcholným sochařským realizacím patří výzdoba stěn univerzity ve Freiburgu, finančního úřadu ve Willingenu nebo křížová cesta k uctění obětí nacismu v chrámu Maria Regina Martyrum v Berlíně-Plötzensee. Geometrizace ovládla cykly ''Frankfurtské'' a ''Bochumské jaro'' z poloviny šedesátých let a neukončené Dráhy barev. H. pracoval na zakázkách ve všech světadílech, při výstavách v otevřeném prostoru zapojoval do instalace objektů i ovzduší, které ozvláštňoval barevnými pruhy na obloze, světelnou projekcí a fotoprojekcí. Okrajově se věnoval také scénografii. Napsal teoretické úvahy ''Lebensraum Stadt – und Kunst'' (1988) a ''Zeichen, Plätze, Stadtbilder'' (1993). Pohřben je ve Stuttgartu.
 
Ve své sochařské tvorbě se po expresivně figurálních počátcích (např. portrétní busta A. Stiftera) od druhé poloviny padesátých let zaměřil na abstrakci, v níž dosáhl světového uznání. Usiloval o překonání statičnosti objektu, vytvářeného jak z oceli, tak z kamene, dřeva a betonu, prostupováním a prorážením ploch,  konstruováním průchodů propouštějících vzduch a světlo. Od 1966 se systematicky zabýval polychromováním plastik, obvykle jasnými modrými, žlutými, červenými a zelenými barvami, které si sám připravoval. Sochy později přecházely v rozměrné grafické listy a malířská panó a utvářely iluzi širokých barevných cest, míst k lidskému setkávání. Zájem o prostor H. vedl k integraci sochařství s malířstvím, a zejména architekturou. Byl autorem architektonicko-malířsko-sochařského řešení univerzity v Saarbrückenu, městského lázeňského komplexu ve Stuttgartu a Königsteinu in Taunus, krajského domu v Schwelmu, náměstí Viktoria v Mühlheimu, Jižního náměstí v australském Adelaide, kostela sv. Mauricia ve Wiesbadenu, kostela sv. Michaela v Trevíru, ministerstva zemědělství v Bonnu, poštovních úřadů v Mannheimu a ve Frankfurtu nad Mohanem aj. Prostorové konstrukce a stěny doplňoval cyklem plastických ''Prostorových uzlů'' a ''Městských znamení'' (jedno věnoval Prachaticím). Monumentální plastika s dekorativními prvky zasazená do přírody se stala základem jeho urbanistických projektů a návrhů interiérů i exteriérů budov od chrámů a škol po průmyslové podniky, dětské a lázeňské domy. K vrcholným sochařským realizacím patří výzdoba stěn univerzity ve Freiburgu, finančního úřadu ve Willingenu nebo křížová cesta k uctění obětí nacismu v chrámu Maria Regina Martyrum v Berlíně-Plötzensee. Geometrizace ovládla cykly ''Frankfurtské'' a ''Bochumské jaro'' z poloviny šedesátých let a neukončené Dráhy barev. H. pracoval na zakázkách ve všech světadílech, při výstavách v otevřeném prostoru zapojoval do instalace objektů i ovzduší, které ozvláštňoval barevnými pruhy na obloze, světelnou projekcí a fotoprojekcí. Okrajově se věnoval také scénografii. Napsal teoretické úvahy ''Lebensraum Stadt – und Kunst'' (1988) a ''Zeichen, Plätze, Stadtbilder'' (1993). Pohřben je ve Stuttgartu.

Aktuální verze z 17. 3. 2020, 14:16

Otto Herbert HAJEK
Narození 27.6.1927
Místo narození Nové Hutě (u Vimperka)
Úmrtí 29.4.2005
Místo úmrtí Stuttgart (Německo)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
75- Sochař nebo medailér
73- Uměnovědec nebo historik umění
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 89-90

HAJEK, Otto Herbert, * 27. 6. 1927 Nové Hutě (u Vimperka), † 29. 4. 2005 Stuttgart (Německo), sochař, architekt, malíř

Pocházel z tehdejšího Kaltenbachu z česko-německé rodiny rolníka Wendelina H. (1889–1939) a Anny, roz. Matějkové (1893–1969). Rodiče byli antifašisté. Ač se H. považoval za Němce, hlásil se k české vlasti, do níž se často vracel, a zachoval si dobrou znalost češtiny. 1939–45 navštěvoval německé reálné gymnázium v Prachaticích, po dobrovolném odsunu do Bavorska maturoval 1947 v Erlangenu. 1954 promoval na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu. Ve městě si podle vlastního návrhu postavil rodinný dům a trvale tam žil. 1972–79 byl předsedou Německého svazu umělců (Deutscher Künstlerbund), 1978 byl jmenován profesorem výtvarných umění, téhož roku obdržel čestný doktorát teologické fakulty univerzity v Tübingenu. Zastával funkci rektora Akademie výtvarných umění ve Stuttgartu. Spoluorganizoval výstavy abstraktního umění Documenta v Kasselu, tzv. vesnická sympozia univerzity v Karlsruhe a letní výtvarné akademie v Salcburku. Založil iniciativu Dialog mezi Severem a Jihem. Jako stoupenec německých sociálnědemokratických vlád W. Brandta a H. Schmidta se podílel na navázání kulturní spolupráce se zeměmi tehdejšího sovětského bloku. Podobně později spolupracoval s kabinetem H. Kohla a zasloužil se o jeho vstřícný postoj ke změnám ve střední Evropě. Od 1982 předsedal Spolku Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Verein), který vytvářel tolerantní alternativu sudetoněmeckému landsmanšaftu. V osmdesátých letech podnikl buď sám, nebo se svou sochařskou třídou studijní cesty do Československa, Maďarska, Jugoslávie, Polska, NDR, Sovětského svazu, Asie, Latinské Ameriky a Austrálie.

Ve své sochařské tvorbě se po expresivně figurálních počátcích (např. portrétní busta A. Stiftera) od druhé poloviny padesátých let zaměřil na abstrakci, v níž dosáhl světového uznání. Usiloval o překonání statičnosti objektu, vytvářeného jak z oceli, tak z kamene, dřeva a betonu, prostupováním a prorážením ploch,  konstruováním průchodů propouštějících vzduch a světlo. Od 1966 se systematicky zabýval polychromováním plastik, obvykle jasnými modrými, žlutými, červenými a zelenými barvami, které si sám připravoval. Sochy později přecházely v rozměrné grafické listy a malířská panó a utvářely iluzi širokých barevných cest, míst k lidskému setkávání. Zájem o prostor H. vedl k integraci sochařství s malířstvím, a zejména architekturou. Byl autorem architektonicko-malířsko-sochařského řešení univerzity v Saarbrückenu, městského lázeňského komplexu ve Stuttgartu a Königsteinu in Taunus, krajského domu v Schwelmu, náměstí Viktoria v Mühlheimu, Jižního náměstí v australském Adelaide, kostela sv. Mauricia ve Wiesbadenu, kostela sv. Michaela v Trevíru, ministerstva zemědělství v Bonnu, poštovních úřadů v Mannheimu a ve Frankfurtu nad Mohanem aj. Prostorové konstrukce a stěny doplňoval cyklem plastických Prostorových uzlůMěstských znamení (jedno věnoval Prachaticím). Monumentální plastika s dekorativními prvky zasazená do přírody se stala základem jeho urbanistických projektů a návrhů interiérů i exteriérů budov od chrámů a škol po průmyslové podniky, dětské a lázeňské domy. K vrcholným sochařským realizacím patří výzdoba stěn univerzity ve Freiburgu, finančního úřadu ve Willingenu nebo křížová cesta k uctění obětí nacismu v chrámu Maria Regina Martyrum v Berlíně-Plötzensee. Geometrizace ovládla cykly FrankfurtskéBochumské jaro z poloviny šedesátých let a neukončené Dráhy barev. H. pracoval na zakázkách ve všech světadílech, při výstavách v otevřeném prostoru zapojoval do instalace objektů i ovzduší, které ozvláštňoval barevnými pruhy na obloze, světelnou projekcí a fotoprojekcí. Okrajově se věnoval také scénografii. Napsal teoretické úvahy Lebensraum Stadt – und Kunst (1988) a Zeichen, Plätze, Stadtbilder (1993). Pohřben je ve Stuttgartu.

V českých zemích je zastoupen reliéfní plastikou pro univerzitní kampus v Brně-Bohunicích (1986); pro svatojiřskou baziliku v Praze 1989 daroval svou ranou dřevořezbu Krista. 1996 otevřel vlastním nákladem zřízené kulturní centrum v Prachaticích nesoucí jeho jméno. 1998 ho Prachatice jmenovaly čestným občanem. Stal se nositelem řady dalších vyznamenání, mj. německého Záslužného kříže 1. třídy (1982), české Ceny Jana Štursy (1987), Ceny Lovise Corintha (1987) nebo Velké sudetoněmecké kulturní ceny (1992).

L: SČSVU 3, s. 34–35; J. Kotalík, O. H. H. Dráhy barev, plastiky, obrazy (katalog výstavy) 1988; O. H. H. im Gespräch mit Monika Bugs, Saarbrücken 1998; Ch. Gerbing, Chancen, Möglichkeiten und Grenzen von Kunst im Unternehmen, Tübingen 2010; H.s Farb-Bad in Königstein…, G. Klempert – H.-C. Köster (eds), Königstein im Taunus 2014; https://de.wikipedia.org (se soupisem díla a další literaturou, stav k 30. 1. 2017); http://www.prachatice.eu/mesto/zakladni-informace/osobnosti-mesta/otto-herbert-hajek (stav k 9. 3. 2017); http://abart-full.artarchiv.cz (s další literaturou a soupisem výstav, stav k 9. 3. 2017).

Martin Kučera