HAJN Antonín 24.7.1868-26.3.1949: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 8: Řádka 8:
 
| povolání = 48- Politický publicista<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />67- Nakladatel nebo vydavatel<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
 
| povolání = 48- Politický publicista<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />67- Nakladatel nebo vydavatel<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Antonín HAJN
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 99-100
 +
}}
 +
'''HAJN, Antonín''', ''* 24. 7. 1868 Solnice, † 26. 3. 1949 Praha, novinář, politik''
 +
 
 +
Syn truhláře; bratr Aloise H. (1870–1953). Navštěvoval gymnázium v Chrudimi. Od 1888 studoval na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v  Praze filozofii, a  to především u T. G. Masaryka. Od počátku studií H. působil v Akademickém čtenářském spolku a 1889–1892 redigoval ''Časopis českého studenstva'', na jehož založení se podílel. Vstoupil do Národní strany svobodomyslné, respektive do pokrokové strany, která se z ní vydělila, jakož i do Politického klubu dělnického v Čechách a stal se jednou z vůdčích osobností českého studentského hnutí. Z ruštiny do češtiny překládal L. N. Tolstého a N. I. Karejeva, z polštiny pak politické analýzy. Kvůli svým politickým, společensko-politickým a  všeslovanským aktivitám byl H. 1892 vyloučen z univerzity. 1892/93 působil jako redaktor pondělního listu ''Neodvislost'' a 1893 byl za tiskové přečiny odsouzen k osmi měsícům vězení; poté 1894 v tzv. procesu s Omladinou za velezradu a tajné spolčování k osmnácti měsícům žaláře, které strávil až do amnestie 1895 ve věznici v Plzni na Borech. Patřil k prvním Čechům, kteří jako obdivovatelé Jana Husa a Karla Havlíčka Borovského vystoupili 1893 z politických důvodů z katolické církve, nepřestoupil však k jiné víře, ale prohlásil se za bezvěrce. I po 1895 nadále podporoval v Národní straně svobodomyslné cíle českého pokrokového hnutí. Zasazoval se za politické reformy, demokratické volební právo, sekularizaci školství, oddělení státu a církve a národní, resp. státoprávní samostatnost. 1897 zásadně přispěl k založení České strany radikálně pokrokové v Čechách, formuloval program a stal se jejím předsedou. 1897–1908 pracoval převážně jako redaktor a od 1908 i jako vydavatel týdeníku ''Radikální listy''. Založil a 1897–1914 vydával týdeník ''Samostatnost'', orgán České strany radikálně pokrokové, jakož i 1905–08 měsíčník ''Pokroková revue'' s přílohou ''Časopis pokrokového studentstva''. Kromě toho redigoval a vydával několik edičních řad, např. Knihovnu Samostatnosti, Hajnovu knihovnu děl domácích i cizích nebo Hajnův výběr románů a povídek. Kromě toho se stal členem výboru Ústřední Matice školské, spoluzakladatelem a místopředsedou Husova fondu na podporu českých studentů. 1901 získal doktorský titul na pražské české univerzitě za disertaci o českém studentském hnutí v 19. století. Jako mediálně populární a veřejně známá osobnost byl 1907 zvolen do vídeňské říšské rady za obce okresu Dvůr Králové nad Labem; k volbě mu pomohlo i spojení s Českou stranou národně sociální. Podle počtu a rozsahu řečí, příspěvků a podaných návrhů patřil k nejaktivnějším českým poslancům své doby. Od 1907 byl i členem Národní rady české v Praze. Po fúzi strany s Českou stranou státoprávní 1908–11 předsedal sjednocené České straně státoprávně pokrokové, poté byl členem předsednictva a vedoucím stranických tiskových orgánů. Ve volbách 1911 poslanecké křeslo neobhájil, a ani jeho kandidatura do českého zemského sněmu neuspěla. Po vypuknutí první světové války založil jednu z prvních konspiračních skupin v Čechách a od 1915 byl členem předsednictva odbojové organizace Maffie. 1915 pro tiskové přečiny stanul znovu před soudem, trest si od 1917 odpykával v Solnici. V květnu 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, v lednu 1918 se se svou stranou podílel na založení Státoprávní demokracie (později Národně demokratické strany) a stal se jejím místopředsedou. Na podzim 1918 byl povolán do československého Národního výboru a do Revolučního národního shromáždění v Praze a stal se jeho místopředsedou. 1920–35 byl členem Národního shromáždění, kde se věnoval především otázkám tisku a zahraniční politiky. Jako dlouholetý šéf tiskového odboru národních demokratů vydával 1921–33 ''Ročenky Československé republiky'' a redigoval 1924–35 obnovené noviny ''Samostatnost''. Jako kritik Sovětského svazu a zastánce slovanské politiky podporoval ruskou emigraci v ČSR. Koncem roku 1938 se stáhl z politiky i z veřejného života.
 +
 
 +
S manželkou Ludmilou, roz. Vlkovou, měl dvě dcery a dva syny, z nichž Miroslav H. (1894–1963) se stal leteckým konstruktérem.
 +
 
 +
'''D:''' bibliografie, in: Soupis československé literatury za léta 1901–1925. Oddělení české, 1/1, 1933, K. Nosovský et al. (eds.), s. 258; List z nejnovější historie vnitřního našeho politického života, 1894; Proces s tak zvanou „Omladinou“, 1896; Husův fond, jeho účel a význam, 1896; Naše dělnictvo a české státní právo, 1897; Program a úkoly strany radikálně pokrokové, 1897; Mistr Jan Hus, 1897; Nebezpečí reakce ve školství, 1899, 2. vyd. 1907; Státoprávní politika, 1903 (spoluautor); Karel Havlíček Borovský, 1906; Co chce česká státoprávní demokracie?, 1907; Volební řád do říšské rady (z roku 1907), 1911; Výbor prací 1889–1909, 1–3, 1912–1913; Sláva a úpadek (Hus a Bílá hora), 1913; Škola, národ, život, 1913; Státoprávně a pokrokově. Program strany státoprávně pokrokové, 1914; Naše poslání, 1918; O zahraniční politice, 1919; Česká politika za války, 1924; Pro slovanskou zahraniční politiku, 1925; Národ o Havlíčkovi, 1936.
 +
 
 +
'''L:''' OSN 28, s. 524; MSN 3, s. 32–33; OSND 2/2, s. 1000; F. Freund, Das österreichische Abgeordnetenhaus… 1907–1913, Wien 1907, s. 332; Album representantů, s. 950–951; Kulturní adresář ČSR 2, A. Dolenský (ed.), 1936; Obrana lidu 6. 4. 1949, s. 2; Svobodné slovo 27. 3. 1949, s. 9; BL 1, s. 545; Kdy zemřeli? 1938–1962, s. 69; Kolář Elity, s. 75–76; Tomeš 1, s. 401; J. Soukup, Omladináři, 1930; Z. Tobolka, Politické dějiny čsl. národa 3/2, 1936, s. 48–49, s. 122 a passim; M. Paulová, Dějiny Maffie 1–2, 1937–1938; J.  Havránek, Pokrokové hnutí studentů na počátku devadesátých let 19. století, in: AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 2/1, 1961, s. 5–33; F. Červinka, Boje a směry českého studentstva, 1962; J. Galandauer, Politické dědictví Omladiny a pokrokového hnutí po roce 1897, in: ČČH 12, 1964, s. 797–818; K. A. J. Freeze, The Young Progressives: The Student Movement, 1887–1897, 1974 (Diss., Columbia University, New York), s. 47–48 a passim; V. Fic, Národní sjednocení v politickém systému Československa 1930–1938, 1983, rejstřík; J. Pernes, Spiklenci proti Jeho Veličenstvu, 1988 (2. vyd. 2002), passim; A. Šubrtová, Osobní fond A. H., in: Sborník archivních prací 41, 1991, č. 1, s. 151–169; M. Kučera, Česká strana radikálně pokroková na konci 19. století a jednání s realisty na podzim 1899, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století 13, 1993, s. 7–23; A. Klimek, Boj o Hrad 1–2, 1996–1998, rejstřík; J. Čechurová, Česká politická pravice, 1999, rejstřík; A. Špiritová, Omladináři, in: Paginae historiae 7, 1999, s. 85–111; Emigrace z Ruska v meziválečném Československu, V. Podaný – H. Barvíková (eds.), 2000; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, 2001, s. 89–90; J. Malíř – J. Marek, Politické strany 1, 2005, passim; M. Kučera, Nástin vývoje českého pokrokářství, in: Střed / Centre 1/2, 2009, s. 9–22; R. Luft, Parlamentarische Führungsgruppen und politische Strukturen in der tschechischen Gesellschaft 2, München 2012, s. A 119 – A 123; F. Adlgasser, Die Mitglieder der österreichischen Zentralparlamente 1848–1918, 1, Wien 2014, s. 402–403.
 +
 
 +
'''P:''' Archiv NM, Praha, osobní fond A. H. (inventář M. Hlinomaz – A. Šubrtová, 1991).
 +
 
 +
Robert Luft
  
== Literatura ==
 
MČE 2, 699; MSN III, 32; ČBS, 183; DČŽ I, 254; AH, 332; OSN 28, 524; KSN V, 8; Rychnov, 107; ČBL; 1. odboj, 46; Kolář 75; Tomeš i, 401; R. Luft, Parlamentarische...s. 119-123;
 
  
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
Řádka 18: Řádka 30:
 
[[Kategorie:67- Nakladatel nebo vydavatel]]
 
[[Kategorie:67- Nakladatel nebo vydavatel]]
 
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
 
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
 +
 
[[Kategorie:1868]]
 
[[Kategorie:1868]]
 
[[Kategorie:Solenice]]
 
[[Kategorie:Solenice]]
 
[[Kategorie:1949]]
 
[[Kategorie:1949]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]

Verze z 19. 3. 2020, 17:54

Antonín HAJN
Narození 24.7.1868
Místo narození Solenice
Úmrtí 26.3.1949
Místo úmrtí Praha
Povolání 48- Politický publicista
68- Redaktor nebo žurnalista
67- Nakladatel nebo vydavatel
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 99-100

HAJN, Antonín, * 24. 7. 1868 Solnice, † 26. 3. 1949 Praha, novinář, politik

Syn truhláře; bratr Aloise H. (1870–1953). Navštěvoval gymnázium v Chrudimi. Od 1888 studoval na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v  Praze filozofii, a  to především u T. G. Masaryka. Od počátku studií H. působil v Akademickém čtenářském spolku a 1889–1892 redigoval Časopis českého studenstva, na jehož založení se podílel. Vstoupil do Národní strany svobodomyslné, respektive do pokrokové strany, která se z ní vydělila, jakož i do Politického klubu dělnického v Čechách a stal se jednou z vůdčích osobností českého studentského hnutí. Z ruštiny do češtiny překládal L. N. Tolstého a N. I. Karejeva, z polštiny pak politické analýzy. Kvůli svým politickým, společensko-politickým a  všeslovanským aktivitám byl H. 1892 vyloučen z univerzity. 1892/93 působil jako redaktor pondělního listu Neodvislost a 1893 byl za tiskové přečiny odsouzen k osmi měsícům vězení; poté 1894 v tzv. procesu s Omladinou za velezradu a tajné spolčování k osmnácti měsícům žaláře, které strávil až do amnestie 1895 ve věznici v Plzni na Borech. Patřil k prvním Čechům, kteří jako obdivovatelé Jana Husa a Karla Havlíčka Borovského vystoupili 1893 z politických důvodů z katolické církve, nepřestoupil však k jiné víře, ale prohlásil se za bezvěrce. I po 1895 nadále podporoval v Národní straně svobodomyslné cíle českého pokrokového hnutí. Zasazoval se za politické reformy, demokratické volební právo, sekularizaci školství, oddělení státu a církve a národní, resp. státoprávní samostatnost. 1897 zásadně přispěl k založení České strany radikálně pokrokové v Čechách, formuloval program a stal se jejím předsedou. 1897–1908 pracoval převážně jako redaktor a od 1908 i jako vydavatel týdeníku Radikální listy. Založil a 1897–1914 vydával týdeník Samostatnost, orgán České strany radikálně pokrokové, jakož i 1905–08 měsíčník Pokroková revue s přílohou Časopis pokrokového studentstva. Kromě toho redigoval a vydával několik edičních řad, např. Knihovnu Samostatnosti, Hajnovu knihovnu děl domácích i cizích nebo Hajnův výběr románů a povídek. Kromě toho se stal členem výboru Ústřední Matice školské, spoluzakladatelem a místopředsedou Husova fondu na podporu českých studentů. 1901 získal doktorský titul na pražské české univerzitě za disertaci o českém studentském hnutí v 19. století. Jako mediálně populární a veřejně známá osobnost byl 1907 zvolen do vídeňské říšské rady za obce okresu Dvůr Králové nad Labem; k volbě mu pomohlo i spojení s Českou stranou národně sociální. Podle počtu a rozsahu řečí, příspěvků a podaných návrhů patřil k nejaktivnějším českým poslancům své doby. Od 1907 byl i členem Národní rady české v Praze. Po fúzi strany s Českou stranou státoprávní 1908–11 předsedal sjednocené České straně státoprávně pokrokové, poté byl členem předsednictva a vedoucím stranických tiskových orgánů. Ve volbách 1911 poslanecké křeslo neobhájil, a ani jeho kandidatura do českého zemského sněmu neuspěla. Po vypuknutí první světové války založil jednu z prvních konspiračních skupin v Čechách a od 1915 byl členem předsednictva odbojové organizace Maffie. 1915 pro tiskové přečiny stanul znovu před soudem, trest si od 1917 odpykával v Solnici. V květnu 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, v lednu 1918 se se svou stranou podílel na založení Státoprávní demokracie (později Národně demokratické strany) a stal se jejím místopředsedou. Na podzim 1918 byl povolán do československého Národního výboru a do Revolučního národního shromáždění v Praze a stal se jeho místopředsedou. 1920–35 byl členem Národního shromáždění, kde se věnoval především otázkám tisku a zahraniční politiky. Jako dlouholetý šéf tiskového odboru národních demokratů vydával 1921–33 Ročenky Československé republiky a redigoval 1924–35 obnovené noviny Samostatnost. Jako kritik Sovětského svazu a zastánce slovanské politiky podporoval ruskou emigraci v ČSR. Koncem roku 1938 se stáhl z politiky i z veřejného života.

S manželkou Ludmilou, roz. Vlkovou, měl dvě dcery a dva syny, z nichž Miroslav H. (1894–1963) se stal leteckým konstruktérem.

D: bibliografie, in: Soupis československé literatury za léta 1901–1925. Oddělení české, 1/1, 1933, K. Nosovský et al. (eds.), s. 258; List z nejnovější historie vnitřního našeho politického života, 1894; Proces s tak zvanou „Omladinou“, 1896; Husův fond, jeho účel a význam, 1896; Naše dělnictvo a české státní právo, 1897; Program a úkoly strany radikálně pokrokové, 1897; Mistr Jan Hus, 1897; Nebezpečí reakce ve školství, 1899, 2. vyd. 1907; Státoprávní politika, 1903 (spoluautor); Karel Havlíček Borovský, 1906; Co chce česká státoprávní demokracie?, 1907; Volební řád do říšské rady (z roku 1907), 1911; Výbor prací 1889–1909, 1–3, 1912–1913; Sláva a úpadek (Hus a Bílá hora), 1913; Škola, národ, život, 1913; Státoprávně a pokrokově. Program strany státoprávně pokrokové, 1914; Naše poslání, 1918; O zahraniční politice, 1919; Česká politika za války, 1924; Pro slovanskou zahraniční politiku, 1925; Národ o Havlíčkovi, 1936.

L: OSN 28, s. 524; MSN 3, s. 32–33; OSND 2/2, s. 1000; F. Freund, Das österreichische Abgeordnetenhaus… 1907–1913, Wien 1907, s. 332; Album representantů, s. 950–951; Kulturní adresář ČSR 2, A. Dolenský (ed.), 1936; Obrana lidu 6. 4. 1949, s. 2; Svobodné slovo 27. 3. 1949, s. 9; BL 1, s. 545; Kdy zemřeli? 1938–1962, s. 69; Kolář Elity, s. 75–76; Tomeš 1, s. 401; J. Soukup, Omladináři, 1930; Z. Tobolka, Politické dějiny čsl. národa 3/2, 1936, s. 48–49, s. 122 a passim; M. Paulová, Dějiny Maffie 1–2, 1937–1938; J.  Havránek, Pokrokové hnutí studentů na počátku devadesátých let 19. století, in: AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 2/1, 1961, s. 5–33; F. Červinka, Boje a směry českého studentstva, 1962; J. Galandauer, Politické dědictví Omladiny a pokrokového hnutí po roce 1897, in: ČČH 12, 1964, s. 797–818; K. A. J. Freeze, The Young Progressives: The Student Movement, 1887–1897, 1974 (Diss., Columbia University, New York), s. 47–48 a passim; V. Fic, Národní sjednocení v politickém systému Československa 1930–1938, 1983, rejstřík; J. Pernes, Spiklenci proti Jeho Veličenstvu, 1988 (2. vyd. 2002), passim; A. Šubrtová, Osobní fond A. H., in: Sborník archivních prací 41, 1991, č. 1, s. 151–169; M. Kučera, Česká strana radikálně pokroková na konci 19. století a jednání s realisty na podzim 1899, in: Sborník k dějinám 19. a 20. století 13, 1993, s. 7–23; A. Klimek, Boj o Hrad 1–2, 1996–1998, rejstřík; J. Čechurová, Česká politická pravice, 1999, rejstřík; A. Špiritová, Omladináři, in: Paginae historiae 7, 1999, s. 85–111; Emigrace z Ruska v meziválečném Československu, V. Podaný – H. Barvíková (eds.), 2000; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, 2001, s. 89–90; J. Malíř – J. Marek, Politické strany 1, 2005, passim; M. Kučera, Nástin vývoje českého pokrokářství, in: Střed / Centre 1/2, 2009, s. 9–22; R. Luft, Parlamentarische Führungsgruppen und politische Strukturen in der tschechischen Gesellschaft 2, München 2012, s. A 119 – A 123; F. Adlgasser, Die Mitglieder der österreichischen Zentralparlamente 1848–1918, 1, Wien 2014, s. 402–403.

P: Archiv NM, Praha, osobní fond A. H. (inventář M. Hlinomaz – A. Šubrtová, 1991).

Robert Luft