HAKEN Josef 20.5.1880-3.5.1949: Porovnání verzí

Z Personal
(HAKEN_Josef_20.5.1880-3.5.1949)
 
 
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 20.5.1880
 
| datum narození = 20.5.1880
| místo narození = Markvartice, o. Jičín
+
| místo narození = Markvartice (u Jičína)
 
| datum úmrtí = 3.5.1949
 
| datum úmrtí = 3.5.1949
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 61- Pedagog
+
| povolání = 61- Pedagog<br />47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
+
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
 
+
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Josef HAKEN
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 108-109
 +
}}
 +
'''HAKEN, Josef''', ''* 20. 5. 1880 Markvartice (u Jičína),  † 3. 5. 1949 Praha, politik, publicista, pedagog''
 +
 
 +
Pocházel z rodiny kováře Františka H. a Marie, roz. Tůmové. 1896–1900 se vzdělával na učitelském ústavu v Jičíně, kde maturoval. Již za studií navázal kontakty s dělnickým hnutím. Po průtazích nastoupil 1901 jako prozatímní učitel v Sobotce, odkud musel pro neshody záhy odejít. 1901–02 sloužil v Liberci jako jednoroční dobrovolník v rakousko-uherské armádě. Poté znovu působil jako učitel na Jičínsku. Používal progresivní metody výuky, působil v učitelských (odborových) organizacích a vstoupil do antiklerikálního a ateistického hnutí Volná myšlenka. Měl proto konflikty s nadřízenými a byl často překládán. Učil v Sobotce (1902/03), Železnici (1903/04), Ledcích (1904/05), Dolním Bousově (1905–08), Ostružně (1908–10), Třtěnicích (1910–15, 1919–20).
 +
 
 +
Od 1906 byl členem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, 1912 se stal důvěrníkem (předsedou) její okresní organizace v Jičíně, 1909 a 1911 se jako delegát zúčastnil stranických sjezdů, od 1910 přispíval do regionálního sociálnědemokratického tisku (''Polabský obzor'', ''Pochodeň'', ''Volnost''). Za první světové války narukoval do armády, bojoval na srbské (1915–16) a italské frontě (1916–17), v červenci 1917 absolvoval důstojnický kurz v Jablonci nad Nisou, pak byl odvelen do Uher a Rumunska. 1917–18 se negativně vymezoval vůči národnímu křídlu sociální demokracie (G. Habrman, R. Bechyně, L. Pik), odmítal užší spolupráci s občanskými stranami i národními socialisty a byl kritizován za prorakouské postoje.
 +
 
 +
Po vzniku republiky zastupoval sociální demokracii v okresní správní komisi v Jičíně, kde krátce bydlel v domě sociálnědemokratického funkcionáře O. Goliatha. Pod vlivem revoluce v Rusku se postupně přikláněl k tzv. marxistické levici. 1920 byl za Mladoboleslavskou župu zvolen poslancem Národního shromáždění. Po rozkolu ve straně se na podzim 1920 stal jednatelem poslaneckého klubu sociálnědemokratické levice a podílel se na organizaci neúspěšné generální stávky. Jako
 +
jeden z organizátorů ustavujícího sjezdu KSČ v květnu 1921 odsuzoval rezervovaný vztah B. Šmerala k přijetí jednadvaceti podmínek Komunistické internacionály. Od 1921 působil jako jednatel poslaneckého klubu KSČ, 1925 se stal jeho předsedou.
 +
 
 +
V první polovině dvacátých let patřil v KSČ mezi vedoucí osobnosti levého proudu, který podporoval proces tzv. bolševizace a přizpůsobení politiky strany požadavkům Komunistické internacionály. Za podpory jejího emisara D. Z. Manuilského získala levice na II. sjezdu strany v listopadu 1924 převahu a prosadila H. za předsedu a politického tajemníka KSČ. Obě funkce fakticky vykonával do listopadu 1926, kdy odešel do Moskvy. Zároveň byl 1924–36 členem ústředního (výkonného) výboru a politického byra ÚV KSČ, 1924–25 politického sekretariátu a orgbyra, 1925–26 sekretariátu ÚV KSČ. 1925 se angažoval v zápase s pravicovým křídlem okolo sekretáře pražského kraje J. Bubníka, který měl výhrady k vměšování Kominterny do vnitrostranických záležitostí, a byl proto i se svými přívrženci z KSČ vyloučen. H. pozice v čele strany však zůstala relativně slabá, neboť byl postupně zastíněn mladší generací ultralevicových radikálů okolo K. Gottwalda. Koncem 1926 se H. stal členem Exekutivy Komunistické internacionály a pobýval v Sovětském svazu, kde mj. spolupracoval na sestavení a překladu učebnic vydaných sovětskou vládou pro české školy na Ukrajině a severním Kavkazu. Po návratu do Prahy byl 1927–28 členem ústředního sekretariátu a 1927–29 tajemníkem ÚV KSČ. Pravidelně publikoval ve stranických periodikách (''Sociální demokrat'', ''Rudé právo'', ''Rudý večerník'', ''Komunistická revue'', ''Tvorba''), 1925–29 byl vydavatelem ilustrovaného populárněnaučného čtrnáctideníku KSČ ''Reflektor''.
 +
 
 +
Za vnitrostranické krize 1928–29 podporoval úsilí stalinistické frakce o dokončení bolševizace, v únoru 1929 řídil podle Gottwaldových pokynů jednání V. sjezdu KSČ. Ačkoli nepatřil do okruhu jeho nejbližších spolupracovníků, zůstal i nadále ve vedení strany. 1929–36 byl senátorem Národního shromáždění a předsedou senátorského klubu KSČ. V polovině třicátých let onemocněl těžkým revmatismem. Na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936 již nebyl zvolen do stranických funkcí, v říjnu téhož roku se ze zdravotních důvodů vzdal senátorského mandátu (nahradil ho V. Vacek) a definitivně odešel z politického života. Za nacistické okupace čelil zájmu gestapa, ale v důsledku nemoci unikl zatčení. Navzdory nepohyblivosti psal ještě po 1945 články do stranického tisku. Dožil v Praze. S manželkou Zdeňkou měl syny Miloše (* 1906) a Oldřicha (* 1909). V devadesátých letech byla urna s jeho popelem přenesena z Národního památníku v Praze na Vítkově do společného hrobu komunistických funkcionářů na pražských Olšanských hřbitovech.
 +
 
 +
Jako stoupenec bolševizace a předválečný předseda strany, který po 1929 zůstal loajální ke Gottwaldovu vedení KSČ, se H. po únoru 1948 stal objektem komunistické propagandy. Jeho činnost připomínaly novinové články i oslavné publikace. Měla být po něm pojmenována stanice pražského metra, která byla po změně politických poměrů 1990 otevřena pod názvem Invalidovna.
 +
 
 +
'''L:''' MSN 3, s. 34; OSND 2/2, s. 1001; MČE 2, s. 700; Tomeš 1, s. 403; PSD 1, s. 222; Kolář, s. 76–77; J. Rybák, S orlími křídly, 1954, s. 9–17; J. Hrbek, Politická a pedagogická činnost a názory J. H. v období před světovou imperialistickou válkou, 1954 (diplomová práce, PedF UK, Praha); V. Kašík, O životě a díle J. H. před první světovou válkou, 1957 (kandidátská práce, FF UK, Praha); J. H. – učitel komunista (1880–1949). Život a dílo – bibliografie, 1965; P. Reiman, Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966, rejstřík; V. Kašík, Válka, Říjen a H. cesta k revoluci 1914–1920, in: Učitelé v práci a v boji. Sborník vzpomínek a studií, 1968, s. 69–98; F. Ptáčník, J. H. – člověk, učitel, politik, 1971; R. Opata, Učitel – komunista J. H., in: Pedagogika, 1980, s. 3, s. 373–389; L. Cibulka, Putování za J. H., 1980; J. H. 1880–1949. Výběrová bibliografie, 1980; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 13–15, 17, 24, 31, 33, 35, 37, 39–40, 42–43, 45– 46, 48–56, 240–242, 251, 373.
 +
 
 +
'''P:''' NA, Praha, fond 601 – J. H. (osobní fond); fond ÚV KSČ, dílčí fond ÚV KSČ 1921–1938 (19/5); fond policejní ředitelství Praha – prezidium (PP), (1921–1930), sign. P 73/30, ka 331–332, (1931–1940), sign. P 87/22, ka 1199–1206; SOA, Zámrsk, sb. matrik, řkt. f. ú. Markvartice, matrika nar. 1867–1886, sign. 3477, fol. 33.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/273411 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Zdeněk Doskočil
 +
 
  
== Literatura ==
 
MČE 2, 700; MSN III, 34; KSN V, 9; ČBS, 185; Kolář 76; Tomeš I, 403;
 
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:61- Pedagog]]
 
[[Kategorie:61- Pedagog]]

Aktuální verze z 22. 3. 2020, 11:48

Josef HAKEN
Narození 20.5.1880
Místo narození Markvartice (u Jičína)
Úmrtí 3.5.1949
Místo úmrtí Praha
Povolání 61- Pedagog
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 108-109

HAKEN, Josef, * 20. 5. 1880 Markvartice (u Jičína), † 3. 5. 1949 Praha, politik, publicista, pedagog

Pocházel z rodiny kováře Františka H. a Marie, roz. Tůmové. 1896–1900 se vzdělával na učitelském ústavu v Jičíně, kde maturoval. Již za studií navázal kontakty s dělnickým hnutím. Po průtazích nastoupil 1901 jako prozatímní učitel v Sobotce, odkud musel pro neshody záhy odejít. 1901–02 sloužil v Liberci jako jednoroční dobrovolník v rakousko-uherské armádě. Poté znovu působil jako učitel na Jičínsku. Používal progresivní metody výuky, působil v učitelských (odborových) organizacích a vstoupil do antiklerikálního a ateistického hnutí Volná myšlenka. Měl proto konflikty s nadřízenými a byl často překládán. Učil v Sobotce (1902/03), Železnici (1903/04), Ledcích (1904/05), Dolním Bousově (1905–08), Ostružně (1908–10), Třtěnicích (1910–15, 1919–20).

Od 1906 byl členem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, 1912 se stal důvěrníkem (předsedou) její okresní organizace v Jičíně, 1909 a 1911 se jako delegát zúčastnil stranických sjezdů, od 1910 přispíval do regionálního sociálnědemokratického tisku (Polabský obzor, Pochodeň, Volnost). Za první světové války narukoval do armády, bojoval na srbské (1915–16) a italské frontě (1916–17), v červenci 1917 absolvoval důstojnický kurz v Jablonci nad Nisou, pak byl odvelen do Uher a Rumunska. 1917–18 se negativně vymezoval vůči národnímu křídlu sociální demokracie (G. Habrman, R. Bechyně, L. Pik), odmítal užší spolupráci s občanskými stranami i národními socialisty a byl kritizován za prorakouské postoje.

Po vzniku republiky zastupoval sociální demokracii v okresní správní komisi v Jičíně, kde krátce bydlel v domě sociálnědemokratického funkcionáře O. Goliatha. Pod vlivem revoluce v Rusku se postupně přikláněl k tzv. marxistické levici. 1920 byl za Mladoboleslavskou župu zvolen poslancem Národního shromáždění. Po rozkolu ve straně se na podzim 1920 stal jednatelem poslaneckého klubu sociálnědemokratické levice a podílel se na organizaci neúspěšné generální stávky. Jako jeden z organizátorů ustavujícího sjezdu KSČ v květnu 1921 odsuzoval rezervovaný vztah B. Šmerala k přijetí jednadvaceti podmínek Komunistické internacionály. Od 1921 působil jako jednatel poslaneckého klubu KSČ, 1925 se stal jeho předsedou.

V první polovině dvacátých let patřil v KSČ mezi vedoucí osobnosti levého proudu, který podporoval proces tzv. bolševizace a přizpůsobení politiky strany požadavkům Komunistické internacionály. Za podpory jejího emisara D. Z. Manuilského získala levice na II. sjezdu strany v listopadu 1924 převahu a prosadila H. za předsedu a politického tajemníka KSČ. Obě funkce fakticky vykonával do listopadu 1926, kdy odešel do Moskvy. Zároveň byl 1924–36 členem ústředního (výkonného) výboru a politického byra ÚV KSČ, 1924–25 politického sekretariátu a orgbyra, 1925–26 sekretariátu ÚV KSČ. 1925 se angažoval v zápase s pravicovým křídlem okolo sekretáře pražského kraje J. Bubníka, který měl výhrady k vměšování Kominterny do vnitrostranických záležitostí, a byl proto i se svými přívrženci z KSČ vyloučen. H. pozice v čele strany však zůstala relativně slabá, neboť byl postupně zastíněn mladší generací ultralevicových radikálů okolo K. Gottwalda. Koncem 1926 se H. stal členem Exekutivy Komunistické internacionály a pobýval v Sovětském svazu, kde mj. spolupracoval na sestavení a překladu učebnic vydaných sovětskou vládou pro české školy na Ukrajině a severním Kavkazu. Po návratu do Prahy byl 1927–28 členem ústředního sekretariátu a 1927–29 tajemníkem ÚV KSČ. Pravidelně publikoval ve stranických periodikách (Sociální demokrat, Rudé právo, Rudý večerník, Komunistická revue, Tvorba), 1925–29 byl vydavatelem ilustrovaného populárněnaučného čtrnáctideníku KSČ Reflektor.

Za vnitrostranické krize 1928–29 podporoval úsilí stalinistické frakce o dokončení bolševizace, v únoru 1929 řídil podle Gottwaldových pokynů jednání V. sjezdu KSČ. Ačkoli nepatřil do okruhu jeho nejbližších spolupracovníků, zůstal i nadále ve vedení strany. 1929–36 byl senátorem Národního shromáždění a předsedou senátorského klubu KSČ. V polovině třicátých let onemocněl těžkým revmatismem. Na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936 již nebyl zvolen do stranických funkcí, v říjnu téhož roku se ze zdravotních důvodů vzdal senátorského mandátu (nahradil ho V. Vacek) a definitivně odešel z politického života. Za nacistické okupace čelil zájmu gestapa, ale v důsledku nemoci unikl zatčení. Navzdory nepohyblivosti psal ještě po 1945 články do stranického tisku. Dožil v Praze. S manželkou Zdeňkou měl syny Miloše (* 1906) a Oldřicha (* 1909). V devadesátých letech byla urna s jeho popelem přenesena z Národního památníku v Praze na Vítkově do společného hrobu komunistických funkcionářů na pražských Olšanských hřbitovech.

Jako stoupenec bolševizace a předválečný předseda strany, který po 1929 zůstal loajální ke Gottwaldovu vedení KSČ, se H. po únoru 1948 stal objektem komunistické propagandy. Jeho činnost připomínaly novinové články i oslavné publikace. Měla být po něm pojmenována stanice pražského metra, která byla po změně politických poměrů 1990 otevřena pod názvem Invalidovna.

L: MSN 3, s. 34; OSND 2/2, s. 1001; MČE 2, s. 700; Tomeš 1, s. 403; PSD 1, s. 222; Kolář, s. 76–77; J. Rybák, S orlími křídly, 1954, s. 9–17; J. Hrbek, Politická a pedagogická činnost a názory J. H. v období před světovou imperialistickou válkou, 1954 (diplomová práce, PedF UK, Praha); V. Kašík, O životě a díle J. H. před první světovou válkou, 1957 (kandidátská práce, FF UK, Praha); J. H. – učitel komunista (1880–1949). Život a dílo – bibliografie, 1965; P. Reiman, Ve dvacátých letech. Vzpomínky, 1966, rejstřík; V. Kašík, Válka, Říjen a H. cesta k revoluci 1914–1920, in: Učitelé v práci a v boji. Sborník vzpomínek a studií, 1968, s. 69–98; F. Ptáčník, J. H. – člověk, učitel, politik, 1971; R. Opata, Učitel – komunista J. H., in: Pedagogika, 1980, s. 3, s. 373–389; L. Cibulka, Putování za J. H., 1980; J. H. 1880–1949. Výběrová bibliografie, 1980; J. Rupnik, Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci, 2002, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 13–15, 17, 24, 31, 33, 35, 37, 39–40, 42–43, 45– 46, 48–56, 240–242, 251, 373.

P: NA, Praha, fond 601 – J. H. (osobní fond); fond ÚV KSČ, dílčí fond ÚV KSČ 1921–1938 (19/5); fond policejní ředitelství Praha – prezidium (PP), (1921–1930), sign. P 73/30, ka 331–332, (1931–1940), sign. P 87/22, ka 1199–1206; SOA, Zámrsk, sb. matrik, řkt. f. ú. Markvartice, matrika nar. 1867–1886, sign. 3477, fol. 33.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil