HALAS František 3.10.1901-27.10.1949: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = František HALAS
 
| jméno = František HALAS
| obrázek = https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/4162
+
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 3.10.1901
 
| datum narození = 3.10.1901
 
| místo narození = Brno
 
| místo narození = Brno

Aktuální verze z 27. 3. 2020, 09:48

František HALAS
Narození 3.10.1901
Místo narození Brno
Úmrtí 27.10.1949
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 118-120

HALAS, František, * 3. 10. 1901 Brno, † 27. 10. 1949 Praha, básník, překladatel, účastník 2. odboje

Syn Františka H. (1880–1960) a Leopoldiny Pelikánové. Po matčině smrti vychovávala chlapce od jeho osmi let babička. Tato raná zkušenost výrazně určila ráz H. tvorby. Vyučil se knihkupcem u Arnošta Píši (1916–19), poté byl zaměstnán jako příručí u brněnského knihkupce a nakladatele Stanislava Kočího (1919–21). Rozkol v sociální demokracii 1920 a prosincová generální stávka ovlivnily jeho celoživotní anarchokomunistické přesvědčení, nebránily však básníkově otevřenosti vůči jiným světonázorům a idejím. Od 1921 psal do brněnského listu Rovnost a později do satirického časopisu Sršatec (1923–24) publicistické i básnické útočné texty kritizující první republiku za neschopnost vypořádat se s obtížnými sociálními poměry, zejména s nezaměstnaností dělníků. Seznámil se s básníky Jaroslavem Seifertem a Artušem Černíkem (tehdy redaktoři Rovnosti) a zapojil se do aktivit uměleckého sdružení Devětsil (od konce 1923 působila jeho brněnská sekce). Stal se jedním z redaktorů avantgardního časopisu Pásmo (1924–25). Literární kritik Bedřich Václavek, člen Devětsilu, mu zprostředkoval znalosti dadaismu, zejména německého dadaistického kabaretu. 1925 H. pobýval půl roku ve Francii. V létě 1926 přesídlil do Prahy a na doporučení Jiřího Mahena obdržel místo v nakladatelství Orbis, kde redigoval časopis Rozhledy, později Čteme. S Václavkem a Vladimírem J. Průšou připravil 1927 k vydání Frontu 1927, „mezinárodní sborník soudobé aktivity“ avantgardních umělců. 1929 podepsal (s K. Teigem, J. Fučíkem, V. Nezvalem aj.) Zásadní stanovisko k projevu „sedmi“, které podpořilo Gottwaldovo vedení KSČ a odsoudilo odmítavý postoj sedmi spisovatelů (I. Olbracht aj.) k bolševizaci strany a jejímu podřízení stalinistické linii Kominterny. Počátkem třicátých let zesílily H. přátelské kontakty s katolickými spisovateli, zejména s Janem Zahradníčkem a Janem Čepem. 1932 obdržel státní cenu za sbírku Tvář; finanční odměnu věnoval stávkujícím kovodělníkům. V atmosféře fašistického a nacistického ohrožení a pod vlivem občanské války ve Španělsku se angažoval občansky i umělecky. V září 1936 s delegací Československého protifašistického výboru navštívil Barcelonu, Valencii, Madrid a přední linii válečné fronty. Následovala série básnických, publicistických i veřejných vystoupení ve prospěch republikánského Španělska. 1936–42 redigoval u nakladatele Václava Petra edici První knížky, která uváděla na literární scénu mladé básníky (Hanuš Bonn, Jiří Orten, Kamil Bednář, Jiří Kolář aj.). Mobilizace v září 1938 se účastnil jako voják na jižní Moravě. Za okupace psal do ilegálních tiskovin (V boj, Rudé právo, Hlasy domova) a stal se spolu s Václavkem, Václavem Černým a Vladislavem Vančurou jedním z ustavujících členů Národního revolučního výboru spisovatelů, jenž formuloval návrh na poválečné uspořádání českého kulturního života. Závěr okupace strávil v poloilegalitě zejména na venkově, nejčastěji v Kunštátu na Moravě. V květnu 1945 byl zvolen předsedou Syndikátu českých spisovatelů, za KSČ se stal poslancem Prozatímního národního shromáždění a byl jmenován přednostou publikačního odboru ministerstva informací. H. byl přesvědčen o potřebě svobody uměleckého projevu, ale zároveň odmítal systémové chyby kapitalistického uspořádání a jeho ekonomické vztahy. Tento postoj určil i jeho působení v publikačním odboru, který za H. vedení prosazoval omezení tzv. brakové literatury, zároveň však hájil malá nakladatelství proti centralizačním tendencím. V září 1947 spolu s dalšími umělci (mj. s Vítězslavem Nezvalem) navštívil Sovětský svaz; cesta posílila jeho deziluzi z kulturněpolitického poválečného vývoje, která 1948 ještě vzrostla po únorovém převratu. 1948–49 se stáhl z veřejného působení, svůj protest proti narůstající aroganci totalitní moci však vyslovil nikoli v kulturněpolitických statích, ale především v pozdní poezii a v soukromé korespondenci. Od války se léčil se srdeční chorobou, na niž také zemřel. Pohřben byl v Kunštátě. Krátce po H. úmrtí bylo jeho básnické dílo příkře odsouzeno v přednášce Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950).

H. tvorbu vyznačuje ustavičné střetávání s dobovými avantgardními i modernistickými tendencemi české poezie dvacátých až čtyřicátých let (poetismus, dadaismus, expresionismus, spirituální poezie, blízkost Skupině 42). Svébytnost jeho tvůrčí cesty tkví zejména v akcentaci smrti a nicoty, kterou zapracoval nejen do motivicko-tematického plánu, ale také do celkového gesta svého psaní. Ačkoli v souladu s dobovými tendencemi usiloval o nalezení řádu umělecké tvorby, jeho dílo se vyznačuje ustavičným napětím mezi důrazem na autonomii básnického obrazu a jeho kontextualizaci do rytmických i žánrových celků. Tuto tvárnou ambivalenci H. promítl nejen do hláskové výstavby básnických textů, do eufonických i kakofonických konfigurací, ale také do poetistického verše vystavěného na technice pásma, posléze do proměnlivých poloh písňového metrického verše třicátých let i do variací, montáží i koláží pozdních básní, v nichž básník předjímal postupy, které se uplatnily u Skupiny 42, zejména v tvorbě Jiřího Koláře. Reflexivní složka básníkovy obraznosti vždy koexistovala s „živelnými“ zdroji imaginace, jež nacházela své obohacení v básníkově zaujetí českým výtvarným kubismem a surrealismem. Ve výtvarných esejích a přednáškách H. obdivoval obrazy Emila Filly a Antonína Procházky, blízká mu byla i surrealistická tvorba Jindřicha Štyrského a Toyen.

H. nejprve časopisecky publikoval poetistické básně, ale již v prvotině Sépie (1927, přeprac. 1948) byla oslabena melodická plynulost pásma, což vyjevilo střet dosavadní estetické normy a nových tvůrčích postupů, založených na sebereflexivní analýze a odmítání smyslového okouzlení. Inspirace dadaismem a expresionistickou poezií Georga Trakla otevřela cestu k tematizaci nicoty a negace. Životní skepse určila vyznění hořce erotických veršů i básní popisujících dehumanizaci a depersonalizaci člověka za světové války. V úsilí o dosažení stavu sebeuvědomění převládly prožitky dezorientace, které vnesly do básníkovy poezie existenciální tematiku. Ve sbírce Kohout plaší smrt (1930, přeprac. 1948) prohloubil tvůrčí východisko předchozí sbírky a rozvinul analytický sestup, který vtělil do motivů rozpadu, propadání a hloubky, rozvíjených skrze obrazné představy vázané na živly země a hlubokých vod. Prožitky zániku světa a kosmické prázdnoty jsou zde synekdochou konečnosti lidské existence. Ač je v básních stále patrná poetistická intonace, existenciální motivika koresponduje s nástupem nové generace třicátých let, s tvůrčími počátky a prožitky smrti u Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka a Viléma Závady. Ve sbírce Tvář (1931, definitivní vyd. 1946, od 1940 rozšířena o oddíl Hořec) se H. pokusil smířit spor mezi smyslově vnímanou skutečností, vtělenou do obrazu světa, a rozpadem tohoto obrazu. Ve snaze o nalezení tvůrčího řádu harmonizoval svůj verš a přiblížil jej písňovým poetikám třicátých let. V básních dominuje milostný prožitek, ticho a souznění s věcmi, ale také melancholie z pomíjivosti. Básně si ponechávají jistou nelibozvučnost, která je v napětí s osvojenou lyrickou písní. Ve skladbě Staré ženy (1935) H. zesměšnil mariánskou litanii, aby vyjádřil v kontrastu s církevním uctíváním Panny Marie tíhu stáří a samoty v závěru života. Skladba byla kladně ohodnocena jak u levicově, tak i katolicky orientované kritiky a H. se stal jedním z nejuznávanějších básníků třicátých let. Zároveň se v ní ohlašuje nová tvůrčí pozice, která se dále projevila uvolněním vazby mezi básnickým pojmenováním a veršovou i žánrovou formou, důrazem na detaily života a každodenních situací,  posílením neologismů. Ve společensky angažované sbírce Dokořán (1936, rozšířeno 1946) H. reagoval na nástup autoritativních a fašistických režimů v Evropě. Posílil apelativnost, předjímající monumentální výzvy národu v době mnichovských událostí. Následná sbírka Torzo naděje (1938, přeprac. 1945) osvojené postupy užívá k vyjádření bolestného údělu národa v době mnichovských událostí 1938. Tragismus a monumentalizující patos H. veršů míří k obnově naděje, která spočívá ve víře v záchrannou moc rodné řeči jako záštitě před ohrožením národa v čase nastupující německé okupace.

Spolehnutí na ochrannou moc básnického slova, ale i ověřování jeho nosnosti určily vývoj H. poetiky čtyřicátých let. Ve sbírce Naše paní Božena Němcová (1940, přeprac. 1946) je život a tragický osud spisovatelky spojen s posláním básníka jakožto spolutvůrce mateřštiny. Básník se stává nositelem kosmologické metamorfózy, neboť získává schopnost proměny mrtvého v živé. Tvůrčí proces je v tomto smyslu analogický regeneračnímu cyklu ročních proměn, zachycených v lidové slovesnosti. Zájem o národopis se u H. poprvé objevil 1938, kdy H. spolu s Holanem nachystal antologii lidové poezie Láska a smrt, a pokračoval v dalších letech intenzivní přednáškovou činností (rozhlasové a filmové texty, v nichž zúročil své znalosti lidového názvosloví rostlin i ptáků). Také ve výtvarných esejích se oproti předchozím rokům, v nichž dominovali čeští výtvarní kubisté a surrealisté, soustředil na Mikoláše Alše a Josefa Mánesa, kteří vycházeli z národopisné motiviky. Sbírka Ladění (1942; rozšířeno 1947) shrnula básně z let 1937–41. Tematicky různorodý soubor obsahuje dětské básně, občanské verše, reflexivní poezii, intimní, milostnou a přírodní lyriku, ale i básnická vyznání blízkým umělcům. Motivické bohatosti odpovídá široký stylový rejstřík, v němž se střídají hudebně propracované texty s monumentalizujícími básněmi, bezprostřednost dětského vidění s analytickým jazykem. Sounáležitost s domovem H. vykreslil v krátké básnické próze Já se tam vrátím (1947), v níž se rodný kraj stal protiváhou onoho „nikde“, s takovou naléhavostí vysloveného ve sbírce Dokořán. Využil do nejzazší míry básnického výrazu, ať již v bohatých hláskových konfiguracích, v rytmickém proudění větných sekvencí, či v množství motivů evokujících plodivé síly země, která v sobě skrývá mocnost překlenutí tragického údělu člověka.

Sbírka V řadě (1948) rovněž reprezentuje básníkovu spjatost s národem. Je sestavena ze dvou oddílů; do prvního H. zařadil texty občanské rezistence z okupačních let, v druhém dominuje zodpovídání se mrtvým, vězněným a trpícím obětem války. Již ve sbírce Ladění byly patrné první pochyby o udržitelnosti evropských kulturních tradic, které vedly k selhání moderny a ke katastrofě masového vraždění. Ostré účtování provedl v nedokončeném cyklu Potopa, apokalyptické vizi zániku světa buržoazie, kde použil naturalistické a expresivní jazykové prostředky. Napětí mezi angažovaností a autonomií básníkova slova, mezi nedůvěrou v moc poezie a vírou v její osvobodivou sílu vtělil do veršů poslední sbírky A co? (1957), která vyšla posmrtně. V ní vyjádřil velikost svých obav. Dehumanizaci člověka i krizi moderny spojil s hrozbou atomové války. Zdůraznil etické postavení básníka, jenž se svým slovem může podílet na destrukci duchovních hodnot i životního prostoru člověka, ale také dokáže svou poezií obnovit dimenzi svobody.

V poetologických esejích, které vznikaly ve třicátých a čtyřicátých letech, a zejména v eseji O poezii, důsledně obhajoval tvůrčí autonomii a právo k experimentování bez ohledu na ideologii. Svou myšlenkou „tvořit bez víry“ se přihlásil k poezii Paula Valéryho, čímž oponoval nejen komunisticky angažovaným básníkům a kritikům (zejména S. K. Neumannovi), ale i katolickým spisovatelům. V jiných esejích se zabýval svými milovanými autory (J. Mahen, K. H. Mácha, F. X. Šalda), ale podal v nich také přesvědčivý literárněhistorický rozbor pozdní tvorby Jaroslava Vrchlického.

H. nejvíce překládal ve čtyřicátých letech, v době okupace. Ve spolupráci s Josefem Matoušem přeložil polské romantické básníky Adama Mickiewicze (Dziady, Gražina, Konrád Wallenrod) a Julia Słowackého (Balladyna, Lilla Weneda), spolu s Vilémem Závadou a M. Mittelmannem Dedinským přetlumočil maďarského básníka Endre Adyho, jihoslovanskou epiku připravil s O. Berkopcem (Zpěvy hrdinství a lásky), na Pohádkách A. S. Puškina se podílel s Ladislavem Fikarem, Františkem Hrubínem a Pavlem Eisnerem.

H. se 1936 oženil s historičkou umění Libuší, roz. Rejlovou (1908–1958), s níž měl dva syny. František Xaver H. (* 18. 10. 1937) je historik, diplomat (1990–99 velvyslanec ČR ve Vatikánu) a překladatel; k jeho nejvýznamnějším překladům patří Jeruzalémská Bible, kterou do češtiny přetlumočil s manželkou Dagmar. Spolu s Ludvíkem Kunderou se podílel na vydání šestisvazkového otcova díla. Syn Jan H. (* 8. 5. 1945, † 7. 1. 2010 Boskovice) byl publicistou a od 1970 rozhlasovým redaktorem Československého rozhlasu; 1990–2007 působil jako vedoucí literární redakce Českého rozhlasu stanice Vltava.

L: výběr: ČsB 1, nestr.; M. Červenka, Růst H. Ladění ve světle rukopisů, in: týž, Textologické studie, 2009, s. 121–182; týž, Stylistika H. variant, in: tamtéž, s. 73–96; Z. Pešat, F. H. Náčrt monografické kapitoly 4. dílu Dějin české literatury, in: Česká literatura 15, 1967, č. 1, s. 1–38; A. Haman, Nezval a H. Pokus o existenciální poetiku, in: tamtéž, č. 4, s. 312–341; V. Macura, Neologismus ve struktuře H. díla, in: Česká literatura 17, 1969, č. 3, s. 201–227; J.  Med, H.–Trakl–Reynek. Pokus o  srovnání, in: tamtéž, s. 228–240; LČL 2/1, s. 37–43 (s bibliografií a další literaturou); A. Stich, H.–pelikán, in: Od Karla Havlíčka k F. H. (lingvoliterární studie), 1996, s. 274–289; L. Kundera, F. H., O životě a díle, 1999; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a další literaturou, stav ke 13. 10. 2017).

P: MZM, Brno – Oddělení dějin literatury; LA PNP, Praha, fond F. H., Jana Jelínka, Jiřího Žantovského aj.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Komenda