Verze z 30. 3. 2020, 16:55, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

HAMETNER Václav 18.2.1805-27.6.1869

Z Personal
Václav HAMETNER
Narození 18.2.1805
Místo narození Praha
Úmrtí 27.6.1869
Místo úmrtí Praha
Povolání 81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti
83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 143-144
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=70825

HAMETNER, Václav (též HAMMETNER, Václav Jan), * 18. 2. 1805 Praha, † 27. 6. 1869 Praha, mim, herec, zpěvák, tanečník

Vyučil se kožešníkem, jeho zájem však směřoval k divadlu a již v jednadvaceti letech vystupoval na scéně Stavovského divadla, asi 1829 byl angažován pro epizodní role v německých a českých představeních. Hrál v činohrách i operách, kde zpíval basové party. Ačkoli již od počátku divadelní dráhy projevoval jakožto žák baletního mistra J. Brunettiho výrazné pohybové nadání, sólistou baletního souboru se jako mim stal teprve 1839. Od 1842 byl činný zároveň jako herec a mim a od 1844 byl také inspicientem v Novém divadle v Růžové ulici. Po ukončení činnosti tohoto divadla 1846 působil dále jako mim, herec epizodista a inspicient ve Stavovském divadle. V listopadu 1862 přešel s českým souborem do nové otevřeného Prozatímního divadla, kde příležitostně hrál a až do smrti zastával funkci inspicienta.

Jeho postavení v Stavovském divadle ve dvacátých letech odpovídalo epizodním a komickým rolím sluhů, vojáků, řemeslníků a naivních venkovanů, které hrál v činohrách, ve hrách se zpěvy a tanci či ve fraškách. V operách zpíval menší basové party (např. Notář, G. Rossini: Der Barbier von Sevilla; Hranatý, F. Škroup: Dráteník). Větší prostor dostával v českých představeních zejména v hrách V. K. Klicpery (Blaník, Divotvorný klobouk, Lhář a jeho rod), J. N. Štěpánka (Pivovár v Sojkově, Hastroš, Korytané v Čechách, Čech a Němec) či J. K. Tyla (Fidlovačka, Chudý kejklíř). Z cizích autorů hrál epizodní role i ve hrách W. Shakespeara a F. Schillera, ale více se mu dařilo v komediích J. Nestroye či F. Raimunda a v dalším lidovém zábavném repertoáru. Významný obrat v jeho divadelní kariéře nastal ve třicátých letech; 1834–40 za působení baletního mistra J. Raaba a 1840–46 P. Rainoldiho se do Stavovského divadla vrátila dříve oblíbená harlekýnská pantomima obohacená o romantické prvky. Společně s B. Feigertem vytvořil velmi oblíbenou dvojici Harlekýna a Pierota, hlavních postav tohoto žánru. Oproti mrštnému, dynamickému Feigertovu Harlekýnovi působil Pierot kontrastně svou šouravou chůzí jakoby dřevěných končetin, statickými postoji a zdánlivě loutkově strnulým obličejem, v němž se zračil údiv, přihlouplý, a přesto sympatický výraz, což vyvolávalo bouři smíchu u publika. S jeho bílým kostýmem s velkými černými knoflíky, širokými dlouhými rukávy, plandavými kalhotami a černou čepičkou souzněl bíle nalíčený obličej s velkými rudě namalovanými rty roztaženými barvou od ucha k uchu. Největší obliby H. dosáhl ve čtyřicátých letech na scéně Stavovského divadla a Nového divadla v Růžové ulici např. jako Pierot v Raabově pantomimě Král křišťalů aneb Arlekin co taneční mistr, v Rainoldiho Arlekinovi a Kolumbince či ve Feigertově Kouzelné polnici. J. K. Tyl pro něho napsal roli Paňáci do své hry Chudý kejklíř. Koncem čtyřicátých let však obliba pantomimy poklesla a samotnému H. kritika začala vytýkat, že jeho humor je obhroublý. Podle J. Nerudy byl pokládán za nejlepšího Pierota své doby.

L: Allgemeine Theater Zeitung 19, 1826, s. 19; [J. Neruda], Poslední český pierot, in: Národní listy 23. 7. 1869 (přetisk, in: týž, České divadlo 4, 1966); O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters 3, 1888, s. 187, 227, 230, 231, 277, 298, 307, 309, 315, 320, 329, 361, 480, 481, 565; Bartoš: PD činohra, s. 218; J. Vondráček, Dějiny českého divadla 1824–1846, 1957, rejstřík; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978, s. 51–52; B. Brodská, Dějiny českého baletu do roku 1918, 1983, s. 24, 30, 33; ND a jeho předchůdci, s. 133; L. Petišková, Pantomime – internationale Kunst auf der Bühne des Ständetheaters in Prag in der erste Hälfte des 19. Jahrhunderts, in: Deutschsprachiges Theater in Prag, 2001, s. 231, 235n.; Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, 2001, s. 90; Šormová 1, s. 242–244 (se soupisem rolí a literaturou).

P: NM, Divadelní oddělení, Praha, E. Chvalovský, Vzpomínky z předbřeznové doby, nedat. rkp., s. 60.

Alice Dubská