HAMILTON Maxmilián 17.3.1714-17.10.1776: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 7: Řádka 7:
 
| místo úmrtí = Kroměříž
 
| místo úmrtí = Kroměříž
 
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel
 
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 144-145
 
}}
 
}}
 +
'''HAMILTON, Maxmilián''', ''* 17. 3. 1714 Mnichov (Německo), † 17. 10. 1776 Kroměříž, olomoucký kanovník, biskup''
 +
 +
Pocházel z původně skotského šlechtického rodu Gordonů, jehož jedna rodová větev získala 1698 moravský inkolát. Jeho otec Julius František H. byl dvorní radou bavorského kurfiřta, matka Marie Ernestina, roz. hraběnka ze Stahrenbergu. H. se měl věnovat dráze duchovního. 1729 přijal tonzuru a byl jmenován domicelářem (klerik bez vyššího svěcení, nesídelní kanovník) olomoucké metropolitní kapituly. Studoval na šlechtické akademii u benediktinů v hornobavorském Ettalu, poté odešel do Říma na vyšší teologická studia, 1734–38 tam pobýval v papežské koleji Germanicum-Hungaricum. Na papežském učení Pontificia Università Gregoriana dosáhl doktorátu z teologie a kanonického práva a přijal kněžské svěcení. Od 1742 působil v duchovní správě farnosti Dürnkrut v Dolním Rakousku (panství patřilo jeho bratru Antonínovi).
 +
 +
V Olomouci byl 1747 přijat za sídelního kanovníka a 1751 jmenován rektorem u sv. Anny. Papež Benedikt XIV. jemu i jeho nástupcům 1752 udělil práva infulovaného preláta. Téhož roku se stal kapitulním archivářem, 1758 generálním vikářem diecéze a po smrti biskupa Leopolda Bedřicha Egkha Hungersbacha vhodným kandidátem na uprázdněný stolec. 1761 ho olomoucká kapitula zvolila biskupem, volbu potvrdili papež i panovnice Marie Terezie. H. přijal konsekraci od olomouckého pomocného biskupa Johanna Karla Scherffenberga. Jeho intronizace v katedrále se konala až téměř po roce od přijetí biskupského svěcení.
 +
 +
Po dlouholetých válkách o rakouské dědictví byla diecéze zanedbaná, proto H. 1764 zahájil její generální vizitaci, k níž ho vybízela i císařovna Marie Terezie. 1772 onemocněl a nemohl ji vykonat sám, proto ho zastupoval pomocný biskup Jan Václav Frey z Freyenfelsu. H. se déle zdržoval v kroměřížské rezidenci a tolik necestoval, současně však více pečoval o dokončení obnovy biskupského zámku: Rozšířil knihovnu a obrazárnu, dal upravit velkou jídelnu (dnes Sněmovní sál). Pozornost věnoval také olomoucké rezidenci. Svým generálním vikářem jmenoval Leopolda Podstatského z Prusinovic, od 1764 děkana kapituly.
 +
 +
Chod diecéze ovlivňovaly tereziánské a josefinské reformy: Druhá redukce církevních svátků (1771) a amortizační zákony
 +
(omezení nabývání církevního majetku, daňové privilegium církve, kněžím bylo zakázáno zasílat peníze do zahraničí, zrušeno právo azylu, vydávány předpisy o výuce teologie a o vedení matrik a byla zavedena cenzura nad církevními spisy, zakázáno zakládání dalších klášterů a omezeno přijímání noviců). Nové stanovy olomoucké kapituly zavedly 1772 pro olomoucké kanovníky podmínku šlechtického původu. 1773 po zrušení jezuitského řádu následovalo postátnění olomoucké univerzity, která byla načas přesunuta do Brna. Na počátku H. episkopátu zničil požár biskupský hrad Hukvaldy, který již nebyl obnoven. Hukvaldy do té doby sloužily jako kněžské vězení, které dal H. přenést na biskupský hrad Mírov, kde zůstalo až do 1850. H. musel čelit také několika selským rebeliím na svých panstvích.
 +
 +
1775 byl vyznamenán velkokřížem uherského Řádu sv. Štěpána. V závěti odkázal chudým šest set zlatých, benediktinům v Ettalu sto zlatých a olomouckému kněžskému semináři tisíc zlatých. Biskupství připadla jeho soukromá knihovna a sbírka mincí. Je pohřben v Olomouci v rektorátním kostele sv. Anny jako poslední olomoucký biskup. Po jeho smrti bylo v Olomouci zřízeno arcibiskupství a v Brně nové biskupství.
 +
 +
'''L:''' Ch. d’Elvert, Zur Geschichte des Erzbisthums Olmütz und insbesondere seines mehrhundertjährigen Kampfes mit den mährischen Ständen und der Staatsgewalt, 1895, s. 154–155; J. Matzke, Das Bistum Olmütz von 1281–1578, 1975, s. 76–78; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 249–250. R. Zuber, Osudy moravské církve v 18. století, 1987, s. 166–199; E. Gatz, Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches. 1648 bis 1803, Berlin 1990, s. 169; M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 95–96; M. Pojsl, Olomoučtí biskupové a arcibiskupové a jejich pohřební místa, 2013, s. 105–107.
 +
 +
'''P:''' ZA, Opava, pob. Olomouc, fondy: Arcibiskupství Olomouc; Arcibiskupská konzistoř Olomouc, Metropolitní kapitula Olomouc.
 +
 +
Jitka Jonová
 +
 +
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
 
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]

Aktuální verze z 30. 3. 2020, 18:00

Maxmilián HAMILTON
Narození 17.3.1714
Místo narození Mnichov (Německo)
Úmrtí 17.10.1776
Místo úmrtí Kroměříž
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 144-145

HAMILTON, Maxmilián, * 17. 3. 1714 Mnichov (Německo), † 17. 10. 1776 Kroměříž, olomoucký kanovník, biskup

Pocházel z původně skotského šlechtického rodu Gordonů, jehož jedna rodová větev získala 1698 moravský inkolát. Jeho otec Julius František H. byl dvorní radou bavorského kurfiřta, matka Marie Ernestina, roz. hraběnka ze Stahrenbergu. H. se měl věnovat dráze duchovního. 1729 přijal tonzuru a byl jmenován domicelářem (klerik bez vyššího svěcení, nesídelní kanovník) olomoucké metropolitní kapituly. Studoval na šlechtické akademii u benediktinů v hornobavorském Ettalu, poté odešel do Říma na vyšší teologická studia, 1734–38 tam pobýval v papežské koleji Germanicum-Hungaricum. Na papežském učení Pontificia Università Gregoriana dosáhl doktorátu z teologie a kanonického práva a přijal kněžské svěcení. Od 1742 působil v duchovní správě farnosti Dürnkrut v Dolním Rakousku (panství patřilo jeho bratru Antonínovi).

V Olomouci byl 1747 přijat za sídelního kanovníka a 1751 jmenován rektorem u sv. Anny. Papež Benedikt XIV. jemu i jeho nástupcům 1752 udělil práva infulovaného preláta. Téhož roku se stal kapitulním archivářem, 1758 generálním vikářem diecéze a po smrti biskupa Leopolda Bedřicha Egkha Hungersbacha vhodným kandidátem na uprázdněný stolec. 1761 ho olomoucká kapitula zvolila biskupem, volbu potvrdili papež i panovnice Marie Terezie. H. přijal konsekraci od olomouckého pomocného biskupa Johanna Karla Scherffenberga. Jeho intronizace v katedrále se konala až téměř po roce od přijetí biskupského svěcení.

Po dlouholetých válkách o rakouské dědictví byla diecéze zanedbaná, proto H. 1764 zahájil její generální vizitaci, k níž ho vybízela i císařovna Marie Terezie. 1772 onemocněl a nemohl ji vykonat sám, proto ho zastupoval pomocný biskup Jan Václav Frey z Freyenfelsu. H. se déle zdržoval v kroměřížské rezidenci a tolik necestoval, současně však více pečoval o dokončení obnovy biskupského zámku: Rozšířil knihovnu a obrazárnu, dal upravit velkou jídelnu (dnes Sněmovní sál). Pozornost věnoval také olomoucké rezidenci. Svým generálním vikářem jmenoval Leopolda Podstatského z Prusinovic, od 1764 děkana kapituly.

Chod diecéze ovlivňovaly tereziánské a josefinské reformy: Druhá redukce církevních svátků (1771) a amortizační zákony (omezení nabývání církevního majetku, daňové privilegium církve, kněžím bylo zakázáno zasílat peníze do zahraničí, zrušeno právo azylu, vydávány předpisy o výuce teologie a o vedení matrik a byla zavedena cenzura nad církevními spisy, zakázáno zakládání dalších klášterů a omezeno přijímání noviců). Nové stanovy olomoucké kapituly zavedly 1772 pro olomoucké kanovníky podmínku šlechtického původu. 1773 po zrušení jezuitského řádu následovalo postátnění olomoucké univerzity, která byla načas přesunuta do Brna. Na počátku H. episkopátu zničil požár biskupský hrad Hukvaldy, který již nebyl obnoven. Hukvaldy do té doby sloužily jako kněžské vězení, které dal H. přenést na biskupský hrad Mírov, kde zůstalo až do 1850. H. musel čelit také několika selským rebeliím na svých panstvích.

1775 byl vyznamenán velkokřížem uherského Řádu sv. Štěpána. V závěti odkázal chudým šest set zlatých, benediktinům v Ettalu sto zlatých a olomouckému kněžskému semináři tisíc zlatých. Biskupství připadla jeho soukromá knihovna a sbírka mincí. Je pohřben v Olomouci v rektorátním kostele sv. Anny jako poslední olomoucký biskup. Po jeho smrti bylo v Olomouci zřízeno arcibiskupství a v Brně nové biskupství.

L: Ch. d’Elvert, Zur Geschichte des Erzbisthums Olmütz und insbesondere seines mehrhundertjährigen Kampfes mit den mährischen Ständen und der Staatsgewalt, 1895, s. 154–155; J. Matzke, Das Bistum Olmütz von 1281–1578, 1975, s. 76–78; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 249–250. R. Zuber, Osudy moravské církve v 18. století, 1987, s. 166–199; E. Gatz, Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches. 1648 bis 1803, Berlin 1990, s. 169; M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 95–96; M. Pojsl, Olomoučtí biskupové a arcibiskupové a jejich pohřební místa, 2013, s. 105–107.

P: ZA, Opava, pob. Olomouc, fondy: Arcibiskupství Olomouc; Arcibiskupská konzistoř Olomouc, Metropolitní kapitula Olomouc.

Jitka Jonová