Biografický slovník
HANIČINEC Petr 15.9.1930-7.11.2007
| Petr HANIČINEC | |
 | |
| Narození | 15.9.1930 |
|---|---|
| Místo narození | Pardubice |
| Úmrtí | 7.11.2007 |
| Místo úmrtí | Bratronice (u Křivoklátu) |
| Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 181-182 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48558 |
HANIČINEC, Petr, * 15. 9. 1930 Pardubice, † 7. 11. 2007 Bratronice (u Křivoklátu), herec
Syn poštovního úředníka Josefa H. (1900–1976) a Marie, roz. Trojanové (1909–1984). Studia na učitelském ústavu v Chrudimi a gymnáziu v Trutnově nedokončil, jako klavírista hrál s orchestrem A. Vošického. 1949–53 vystudoval DAMU (učitelé M. Nedbal, O. Krejča, R. Lukavský) a statoval v Národním divadle. Po absolutoriu získal roční angažmá v Krajském oblastním divadle v Pardubicích, odkud se natrvalo vrátil do Prahy. 1954–56 působil v Armádním uměleckém divadle, poté byl 1956–62 členem divadla S. K. Neumanna (Lofter, G. Weisenborn: Lofter aneb Ztracená tvář, 1958; Raskolnikov, F. M. Dostojevskij – J. Bor: Zločin a trest, 1959; Jason, R. Jeffers: Médea, 1962). Koncem padesátých let hostoval v Národním divadle. 1962 se stal na více než třicet let oporou souboru Divadla československé armády, resp. Divadla na Vinohradech, kde ztvárnil přes padesát úloh. Jeho umělecký vzestup byl pozvolný. Od lyrických mladých hrdinů se postupně vypracoval mezi přední charakterní herce hřmotného projevu, prostoupeného vnitřním temperamentem, ale i schopného věcné, ztišené, sebezpytující polohy nepatetického rázu. Pro svůj robustní zjev a hluboký hlas se uplatnil v rolích zarputilých, zemitých mužů zakrývajících hlubší cit pod sebevědomými gesty. Vynikl v charakterově nejednoznačných postavách klasického i současného repertoáru. Za ředitelů L. Pistoria a F. Pavlíčka dosáhl po žánrově odlišných figurách (W. Shakespeare: Julius Caesar, 1963; E. O’Neill: Veliký bůh Brown, 1965; F. Dürrenmatt: Král Jan, 1969) výrazného ohlasu v úloze Mefista (J. W. Goethe: Faust, 1970). Po nástupu tzv. normalizace se s úspěchem představil v hrách ruských (M. Gorkij: Měšťáci, 1970; týž: Barbaři, 1971; A. N. Tolstoj: Car Fjodor, 1975) i anglosaských (J. Aldridge: Poslední záblesk, 1980) i v domácích (J. Hubač: Generálka, 1986) či v adaptacích románových předloh (J. Clavell – J. Hubač: Král krysa, 1974; E. Hemingway – J. Hubač: Komu zvoní hrana, 1977). Na sklonku komunistického režimu byl obsazován do her reflektujících společenské problémy (Č. Ajtmatov – V. Spesivsev: Den delší než století, 1986; Sofokles: Oidipus, 1988; M. Bulgakov – J. Vedral: Mistr a Markétka, 1989). Naposledy se představil v roli Therhida (J. Hubač: Hostina u Petronia, 1997). V závěru devadesátých let účinkoval v menších činoherních a muzikálových rolích v obnoveném Divadle na Fidlovačce. Věnoval se rovněž uměleckému přednesu poezie i prózy. Od sedmdesátých let vystupoval na komorních scénách Viola a Lyra Pragensis, koncertech, literárních večerech.
Kinematografie nedokázala H. herecký potenciál příliš využít. Začínal v polovině padesátých let menšími rolemi vojáků (Ztracená stopa, 1955; Tam na konečné, 1957; Tenkrát o vánocích, 1958) a historických figur (Proti všem, 1957). O dekádu později se na plátně objevoval jen sporadicky. Velké příležitosti v sérii kladných typů funkcionářů, vojáků, detektivů atd. dostal až za tzv. normalizace ve snímcích ideologicky tendenčních (Černý vlk, 1971; Kronika žhavého léta, 1972), válečných (Horká zima, 1973; Svítalo celou noc, 1980), psychologických (Stín létajícího ptáčka, 1977; Hořký podzim s vůni manga, 1983) či kriminálních (Kam nikdo nesmí, 1979), které nepřesahovaly dobový průměr. Nedostatek filmových rolí mu vynahradila televize, kde byl většinou obsazován do dramatických úloh drsných a věčně zachmuřených chlapíků. Od začátků televizního vysílání pravidelně vystupoval ve filmech a inscenacích ze současnosti i minulosti (Vyloženě rodinná historie, 1969; Klobouk plný deště, 1973; Vlčí halíř, 1975; Matka, 1979; Kotva u přívozu, 1980; Mezičas; Ubohý pan Kufalt, 1981; Vyhnanství, 1982; Povídky malostranské, 1984; Hlava plná slunce, 1986; Chtěla bych ten strom, 1989; Císařovna na chvíli, 1995). Později se hojně objevoval v seriálech (Žena za pultem, 1977; Dobrá voda, 1982; Synové a dcery Jakuba Skláře, 1985; Cirkus Humberto, 1988). Namluvil několik večerníčků (Kubula a Kuba Kubikula, 1986; Jája a Pája, 1995). Od šedesátých let patřil k předním dabérům (např. seriál Já, Claudius). Často spolupracoval také s rozhlasem, kde recitoval poezii, četl knihy na pokračování a účinkoval v dramatickém vysílání (např. W. Shakespeare: Sen noci svatojánské; R. Jeffers: Mstivý návrat; F. Kafka: Proměna; N. V. Gogol: Taras Bulba).
Od 1957 do vystoupení 1965 byl členem KSČ. 1985 obdržel titul zasloužilý umělec, 1996 Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu a Křišťálovou růži za umělecký přednes, 2000 Cenu Senior Prix. Byl čtyřikrát ženatý. S první manželkou Štěpánkou, roz. Hubáčkovou (1931–1999), herečkou a scenáristkou televizního vysílání pro děti, měl dceru Alexandru (* 1954), s druhou ženou Marií Kyselkovou (1935–2019) syna Ondřeje (* 1960). Potřetí se oženil s rozhlasovou moderátorkou Evou Kopeckou, počtvrté se zlatnicí Radkou Rothovou. 1995 utrpěl vážná zranění při dopravní nehodě, jejichž následky značně omezily jeho hereckou činnost. V závěru života se stáhl do ústraní do Bratronic na Křivoklátsku, kde je i pohřben.
L: MČE 2, s. 712; ČBS, s. 190; Tomeš 1, s. 413; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 195–196; http://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních rolí, stav k 29. 12. 2017); http://archiv.narodni-divadlo.cz (soupis divadelních rolí v Národním divadle v Praze, stav k 29. 12. 2017); FPH 1, s. 135–136; Fikejz 1, s. 352–353; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 29. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 29. 12. 2017); Český hraný film III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík; Z. Sílová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Vinohradský ansámbl, 2007, s. 92, 97, 99–101, 105, 107, 115, 118, 192; http://dabingforum.cz (soupis dabingových rolí, stav k 29. 12. 2017); J. Herget, P. H. – Vztekloun s jemnou duší, 2015.
P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace.
Zdeněk Doskočil
