HANUŠ Jan 2.5.1915-30.7.2004: Porovnání verzí

Z Personal
(HANUŠ_Jan_2.5.1915-30.7.2004)
 
 
Řádka 7: Řádka 7:
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
 
| povolání = 77- Hudební skladatel
 
| povolání = 77- Hudební skladatel
 
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Jan HANUŠ
+
|citace = Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 210-211
 +
}}
 +
'''HANUŠ, Jan''', ''* 2. 5. 1915 Praha, † 30. 7. 2004 Praha, hudební skladatel''
 +
 
 +
Nejmladší syn z početné rodiny Františka B. H. (1864–1934)
 +
a  Blaženy, roz. Urbánkové (1876–1941). Vnuk hudebního
 +
nakladatele Františka Augustina Urbánka (1842–1919), na
 +
jehož přání se učil hrát na klavír. Již od dětství skládal hudbu
 +
pro činoherní představení, v nichž sám účinkoval. 1930–34
 +
navštěvoval obchodní akademii, poté nastoupil do Urbánkova nakladatelství. Na doporučení H. učitelky klavíru Vandy
 +
Drégrové ho ve skladbě 1932–40 vzdělával Otakar Jeremiáš,
 +
současně studoval dirigování u  Pavla Dědečka na pražské
 +
konzervatoři (1935–40 s přerušením 1937–39, kdy vykonával dobrovolnou vojenskou službu). Od 1939 vedl deset let
 +
Urbánkovo nakladatelství. Po jeho znárodnění 1949 spolu
 +
s Karlem Šebánkem sjednotili soukromá hudební nakladatelství do Národního hudebního nakladatelství Orbis, v němž
 +
H. 1949–50 působil jako šéfredaktor. Po začlenění do nového Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění
 +
H.  pracoval 1953–56 jako šéfredaktor jeho hudebního odboru. Editorsky se zasloužil o kritická vydání děl A. Dvořáka,
 +
Z. Fibicha a L. Janáčka. Ve funkci tvůrčího tajemníka Svazu
 +
československých skladatelů pověřeného péčí o hudebně vydavatelské otázky (1955–59) patřil ke spoluzakladatelům nakladatelství Panton (1958), které se zaměřovalo na soudobou
 +
domácí hudbu; postupně působil jako jeho redaktor, šéfredaktor, 1963–70 ředitel a 1970–75 opět (pro svůj disidentský
 +
postoj) jako prostý redaktor. Byl členem výboru spolku Přítomnost (1939–49), předsedou České společnosti pro hudební výchovu (1967–70), členem řídícího výboru Mezinárodní
 +
společnosti pro hudební výchovu (1968–72) a předsedou její
 +
české sekce, místopředsedou České hudební společnosti, téměř dvacet let členem festivalového výboru Pražského jara ad.
 +
Na přelomu 1989–90 vedl přípravný výbor Asociace hudebních umělců a vědců, načež se stal čestným předsedou Společnosti českých skladatelů. 1990–94 předsedal Společnosti
 +
pro duchovní hudbu. 2002 byl jmenován čestným předsedou
 +
Nadace F. A. Urbánka, podporující hudební umění (2015 ke
 +
stému výročí H. narození v rámci akce Jan Hanuš 100 uspořádala na tři desítky koncertů po celé České republice s jeho
 +
skladbami a vědeckou konferenci v Praze).
 +
 
 +
Veškerá H. činnost i skladatelská tvorba (128 opusových čísel),
 +
bohatá na hudbu duchovní včetně liturgické, byla ovlivněna
 +
jeho hlubokou vírou. Navazoval na českou hudební tradici,
 +
kterou spojoval s novostí instrumentace (mj. ''Koncertantní symfonie'') i  prvky nových skladebných technik až po elektroniku
 +
(zejména ''Pochodeň Prométheova''). V  jeho hudbě se odrazily
 +
dramatické události, životní jas i  pohoda. K  řadě zvukově
 +
krásných, široce sdělných skladeb z padesátých let (např. ''Suita podle Mánesových obrazů'') byl H. inspirován estetikou prostoty sv. Františka z Assisi. ''Koncertantní symfonií'' zvítězil v soutěži
 +
k Roku české hudby 1954 a k desátému výročí osvobození Československa 1955; za balet ''Sůl nad zlato'' obdržel 1960 Státní
 +
cenu K. Gottwalda. 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem
 +
a  po období diskriminace během tzv. normalizace po srpnu
 +
1968 také národním umělcem (1988). Obou čestných titulů
 +
se 1989 zřekl. Roku 1999 získal medaili Za zásluhy. Oženil se
 +
s Annou, roz. Morávkovou (1915–2009). Pohřben byl v rodinném hrobě v Jílovém u Prahy; na tamní ZUŠ je H. pamětní
 +
deska.
 +
 
 +
'''D:''' hudební, výběr: Opery: Plameny (libreto H. a J. Pokorný), 1944; Sluha
 +
dvou pánů (libreto J. Pokorný podle C. Goldoniho), 1958; Pochodeň Prométheova (libreto J. Pokorný na motivy Aischyla), 1961–1963; Pohádka jedné
 +
noci (libreto J. Pokorný na motivy pohádky z Tisíce a jedné noci), 1961–1968;
 +
Spor o bohyni (libreto H. a J. F. Fischer), 1983–1984. Balety: Sůl nad zlato (libreto H. podle pohádky B. Němcové), 1953; Othello (libreto H. podle
 +
W. Shakespeara), 1955–56; Labyrint (libreto H. a J. Pokorný na motivy Dantovy Božské komedie), 1980–82. Vokální, mše: Pastoralis, 1943, 1950; Paschalis, 1954; Hlaholská 1959, 1966, 1972–1973, 1985; Requiem, 1994. Pašije podle Matouše, 1977–1978; Pašije podle Jana, 1982. Kantáty a oratoria:
 +
Země mluví (slova V. Dyk), 1940; Zpěv naděje (slova K. Bednář), 1945–1948;
 +
Ecce homo (slova V. Renč a F. Trtílek), 1977–1980; Píseň bratra slunce (slova
 +
sv. Františka z Assisi), 1982–1983; Matka chudých (slova F. Trtílek), 1987. Sborové cykly: Český rok, 1949–1952; Antické zpěvy, 1964; Poselství, 1969;
 +
Měsíce, 1972; Tancuj, tancuj, 1975; Slunovraty, 1983–87. Písňové cykly: Dřevěný Kristus, 1957; Čas loučení, 2000. Orchestrální: sedm symfonií 1942 (altové sólo), 1951, 1956–57, 1960, 1964–65, 1978, 1989–90 (vokální); Koncertantní symfonie, 1954; Petr a Lucie, 1955; Koncertantní fantasie, 1991; Věže
 +
babylonské, 1996. Komorní: Suita podle Mánesových obrazů pro housle a klavír, 1946; Suita drammatica pro smyčcové kvarteto, 1959; Lyrický triptych pro
 +
smyčcové kvarteto, 1987–1988. Skladby pro děti a mládež. Literární: Labyrint
 +
svět (autobiografie se soupisem děl), 1996.
 +
 
 +
'''L:''' výběr: Skladatelé dneška, 1961, s.  81–84; HS 1, s.  400–402; Riemann
 +
(Ergänzungsband, Personenteil A–K), 1972, s. 489; Čeští skladatelé současnosti, A. Martínková (ed.), 1985, s. 91–92; Tomeš 1, s. 415; Grove 10, s. 837;
 +
MGG (2001), Personenteil 8, sl. 678–682; J. Šeda, J. H. symfonické dílo,
 +
in: Hudební rozhledy 11, 1958, č. 16, s. 664–669; J. Berkovec, H. taneční
 +
drama Othello, in: tamtéž 12, 1959, č. 4, s. 154–157; L. Šíp, Česká opera
 +
a její tvůrci, 1983, s. 269–278; J. Havlík, Česká symfonie 1945–1980, 1989,
 +
passim; W. Dobrovská, Duchovní svět v životě a v hudbě J. H., in: Hudební
 +
rozhledy 45, 1992, č. 1, s. 6–9; P. Zapletal, H. oratorium po půl století, in:
 +
tamtéž 54, 2001, č. 3, s. 4–5; Český taneční slovník, 2001, s. 91–92; A. Hostomská a kol., Opera, 2018 (11. vyd.), s. 963–971.
 +
 
 +
'''P:''' NM, Praha – České muzeum hudby; Divadelní ústav, Praha, dokumentace
 +
a bibliografie.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/ec4d66a0-cd9a-49a5-8675-0a068cebe3fd Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Mojmír Sobotka
  
== Literatura ==
 
HS 1, 400; ČSS, 91; Churáň, 152; HS 2, 1043; Churáň II/1, 196; Tomeš I, 415;
 
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:B]]
 
[[Kategorie:77- Hudební skladatel]]
 
[[Kategorie:77- Hudební skladatel]]

Aktuální verze z 20. 2. 2021, 11:07

Jan HANUŠ
Narození 2.5.1915
Místo narození Praha
Úmrtí 30.7.2004
Místo úmrtí Praha
Povolání 77- Hudební skladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 210-211
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48564

HANUŠ, Jan, * 2. 5. 1915 Praha, † 30. 7. 2004 Praha, hudební skladatel

Nejmladší syn z početné rodiny Františka B. H. (1864–1934) a Blaženy, roz. Urbánkové (1876–1941). Vnuk hudebního nakladatele Františka Augustina Urbánka (1842–1919), na jehož přání se učil hrát na klavír. Již od dětství skládal hudbu pro činoherní představení, v nichž sám účinkoval. 1930–34 navštěvoval obchodní akademii, poté nastoupil do Urbánkova nakladatelství. Na doporučení H. učitelky klavíru Vandy Drégrové ho ve skladbě 1932–40 vzdělával Otakar Jeremiáš, současně studoval dirigování u Pavla Dědečka na pražské konzervatoři (1935–40 s přerušením 1937–39, kdy vykonával dobrovolnou vojenskou službu). Od 1939 vedl deset let Urbánkovo nakladatelství. Po jeho znárodnění 1949 spolu s Karlem Šebánkem sjednotili soukromá hudební nakladatelství do Národního hudebního nakladatelství Orbis, v němž H. 1949–50 působil jako šéfredaktor. Po začlenění do nového Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění H. pracoval 1953–56 jako šéfredaktor jeho hudebního odboru. Editorsky se zasloužil o kritická vydání děl A. Dvořáka, Z. Fibicha a L. Janáčka. Ve funkci tvůrčího tajemníka Svazu československých skladatelů pověřeného péčí o hudebně vydavatelské otázky (1955–59) patřil ke spoluzakladatelům nakladatelství Panton (1958), které se zaměřovalo na soudobou domácí hudbu; postupně působil jako jeho redaktor, šéfredaktor, 1963–70 ředitel a 1970–75 opět (pro svůj disidentský postoj) jako prostý redaktor. Byl členem výboru spolku Přítomnost (1939–49), předsedou České společnosti pro hudební výchovu (1967–70), členem řídícího výboru Mezinárodní společnosti pro hudební výchovu (1968–72) a předsedou její české sekce, místopředsedou České hudební společnosti, téměř dvacet let členem festivalového výboru Pražského jara ad. Na přelomu 1989–90 vedl přípravný výbor Asociace hudebních umělců a vědců, načež se stal čestným předsedou Společnosti českých skladatelů. 1990–94 předsedal Společnosti pro duchovní hudbu. 2002 byl jmenován čestným předsedou Nadace F. A. Urbánka, podporující hudební umění (2015 ke stému výročí H. narození v rámci akce Jan Hanuš 100 uspořádala na tři desítky koncertů po celé České republice s jeho skladbami a vědeckou konferenci v Praze).

Veškerá H. činnost i skladatelská tvorba (128 opusových čísel), bohatá na hudbu duchovní včetně liturgické, byla ovlivněna jeho hlubokou vírou. Navazoval na českou hudební tradici, kterou spojoval s novostí instrumentace (mj. Koncertantní symfonie) i prvky nových skladebných technik až po elektroniku (zejména Pochodeň Prométheova). V jeho hudbě se odrazily dramatické události, životní jas i pohoda. K řadě zvukově krásných, široce sdělných skladeb z padesátých let (např. Suita podle Mánesových obrazů) byl H. inspirován estetikou prostoty sv. Františka z Assisi. Koncertantní symfonií zvítězil v soutěži k Roku české hudby 1954 a k desátému výročí osvobození Československa 1955; za balet Sůl nad zlato obdržel 1960 Státní cenu K. Gottwalda. 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem a po období diskriminace během tzv. normalizace po srpnu 1968 také národním umělcem (1988). Obou čestných titulů se 1989 zřekl. Roku 1999 získal medaili Za zásluhy. Oženil se s Annou, roz. Morávkovou (1915–2009). Pohřben byl v rodinném hrobě v Jílovém u Prahy; na tamní ZUŠ je H. pamětní deska.

D: hudební, výběr: Opery: Plameny (libreto H. a J. Pokorný), 1944; Sluha dvou pánů (libreto J. Pokorný podle C. Goldoniho), 1958; Pochodeň Prométheova (libreto J. Pokorný na motivy Aischyla), 1961–1963; Pohádka jedné noci (libreto J. Pokorný na motivy pohádky z Tisíce a jedné noci), 1961–1968; Spor o bohyni (libreto H. a J. F. Fischer), 1983–1984. Balety: Sůl nad zlato (libreto H. podle pohádky B. Němcové), 1953; Othello (libreto H. podle W. Shakespeara), 1955–56; Labyrint (libreto H. a J. Pokorný na motivy Dantovy Božské komedie), 1980–82. Vokální, mše: Pastoralis, 1943, 1950; Paschalis, 1954; Hlaholská 1959, 1966, 1972–1973, 1985; Requiem, 1994. Pašije podle Matouše, 1977–1978; Pašije podle Jana, 1982. Kantáty a oratoria: Země mluví (slova V. Dyk), 1940; Zpěv naděje (slova K. Bednář), 1945–1948; Ecce homo (slova V. Renč a F. Trtílek), 1977–1980; Píseň bratra slunce (slova sv. Františka z Assisi), 1982–1983; Matka chudých (slova F. Trtílek), 1987. Sborové cykly: Český rok, 1949–1952; Antické zpěvy, 1964; Poselství, 1969; Měsíce, 1972; Tancuj, tancuj, 1975; Slunovraty, 1983–87. Písňové cykly: Dřevěný Kristus, 1957; Čas loučení, 2000. Orchestrální: sedm symfonií 1942 (altové sólo), 1951, 1956–57, 1960, 1964–65, 1978, 1989–90 (vokální); Koncertantní symfonie, 1954; Petr a Lucie, 1955; Koncertantní fantasie, 1991; Věže babylonské, 1996. Komorní: Suita podle Mánesových obrazů pro housle a klavír, 1946; Suita drammatica pro smyčcové kvarteto, 1959; Lyrický triptych pro smyčcové kvarteto, 1987–1988. Skladby pro děti a mládež. Literární: Labyrint svět (autobiografie se soupisem děl), 1996.

L: výběr: Skladatelé dneška, 1961, s. 81–84; HS 1, s. 400–402; Riemann (Ergänzungsband, Personenteil A–K), 1972, s. 489; Čeští skladatelé současnosti, A. Martínková (ed.), 1985, s. 91–92; Tomeš 1, s. 415; Grove 10, s. 837; MGG (2001), Personenteil 8, sl. 678–682; J. Šeda, J. H. symfonické dílo, in: Hudební rozhledy 11, 1958, č. 16, s. 664–669; J. Berkovec, H. taneční drama Othello, in: tamtéž 12, 1959, č. 4, s. 154–157; L. Šíp, Česká opera a její tvůrci, 1983, s. 269–278; J. Havlík, Česká symfonie 1945–1980, 1989, passim; W. Dobrovská, Duchovní svět v životě a v hudbě J. H., in: Hudební rozhledy 45, 1992, č. 1, s. 6–9; P. Zapletal, H. oratorium po půl století, in: tamtéž 54, 2001, č. 3, s. 4–5; Český taneční slovník, 2001, s. 91–92; A. Hostomská a kol., Opera, 2018 (11. vyd.), s. 963–971.

P: NM, Praha – České muzeum hudby; Divadelní ústav, Praha, dokumentace a bibliografie.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Mojmír Sobotka