HANUŠ Václav 16.9.1910-17.3.1991: Porovnání verzí

Z Personal
(HANUŠ_Václav_16.9.1910-17.3.1991)
 
 
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 16.9.1910
 
| datum narození = 16.9.1910
| místo narození = Běloves, o. Náchod
+
| místo narození = Běloves (č. o. Náchod)
 
| datum úmrtí = 17.3.1991
 
| datum úmrtí = 17.3.1991
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 85- Filmař nebo filmový podnikatel
+
| povolání = 85- Filmař nebo filmový podnikatel<br />61- Pedagog
61- Pedagog
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Václav HANUŠ
+
|citace = Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 217-218
 +
}}
 +
'''HANUŠ, Václav''', ''* 16. 9. 1910 Běloves (č. o. Náchod), † 17. 3. 1991 Praha, kameraman''
 +
 
 +
Vyrůstal v  Novém Městě nad Metují. V  Hronově se vyučil
 +
strojním zámečníkem a jemným mechanikem. Proti vůli rodičů odešel do Prahy. Krátce pracoval jako brusič v automobilce
 +
Praga a od 1928 ve vysočanském optickém závodě Cinephon
 +
J. Šlechty, který svými vynálezy zdokonalil výrobu filmových
 +
kamer. Zde se seznámil s  filmovou aparaturou. Současně
 +
navázal kontakty s  kameramany O. Hellerem a  V. Víchem.
 +
 
 +
Za hospodářské krize byl propuštěn, střídal příležitostná zaměstnání a 1933 nastoupil ve filmových ateliérech jako asistent kameramanů V. Vícha a  J. Blažka. Záhy začal natáčet
 +
samostatně. Ve druhé polovině třicátých let se uplatnil jako
 +
kameraman krátkých dokumentárních filmů J. Weisse (''Dejte''
 +
''nám křídla''; ''Nad Lužnicí svítí slunce'', 1936; ''Píseň o smutné zemi'';
 +
''Pojď s námi'', 1937; ''Naše země'', 1938) a J. Lehovce (''Kamenná''
 +
''sláva'', 1938; ''Miliony na dlažbách''; ''Zajatý hlas'', 1939), s nímž
 +
realizoval také technický náročný experiment ''Divotvorné oko''
 +
(1939) s  využitím makroskopických záběrů ze vzdálenosti
 +
několika centimetrů, pro něž konstruoval prodlužovací tubusy objektivů a  vyvinul speciální osvětlovací systém (hranoly,
 +
zrcadla). Postupně se obracel k celovečerním hraným filmům.
 +
Úspěch vizuální podoby crazy komedie ''Eva tropí hlouposti''
 +
(1939) mu za protektorátu otevřel cestu ke spolupráci s  režiséry M. Fričem (''Katakomby'', 1940; ''Roztomilý člověk'', 1941;
 +
''Valentin Dobrotivý'', 1942; ''Počestné paní pardubické'', 1944; ''Prstýnek'', 1945), J. A. Holmanem (''Minulost Jany Kosinové'', 1940;
 +
''Rukavička'', 1941; ''Velká přehrada'', 1942; ''Bláhový sen'', 1943),
 +
O. Vávrou (''Turbina'', 1941) a M. Cikánem (''Paklíč'', 1944). Mezi
 +
1943–44 se pod pseudonymem Wenzel Hanusch podílel v nacisty založené společnosti Prag-Film na výrobě několika německých filmů režírovaných českými (M. Cikán, V. Slavínský) i německými tvůrci (P. P. Brauer, H. Paul).
 +
 
 +
Po znárodnění kinematografie zůstalo těžiště H. díla až do
 +
konce šedesátých let v černobílém filmu. V několika snímcích
 +
dokázal postihnout vypjatou atmosféru nacistické okupace
 +
(''Hrdinové mlčí'' M. Cikána, 1946; Fričova ''Past'', 1950; Weissův
 +
''Romeo, Julie a tma'', 1959). Po boku M. Friče nasnímal první slovenský celovečerní hraný film ''Varúj!'' (1946). Výraznou
 +
měrou přispěl k úspěchu debutů J. Krejčíka (''Týden v tichém domě'', 1947) a V. Čecha (''Divá Bára'', 1949) či kolektivizačního
 +
dramatu Š. Skalského ''Cesta hlubokým lesem'' (1963). Umělecký vrchol H. černobílé tvorby představovaly převod románu
 +
K. Čapka ''Krakatit'' (1948, režie O. Vávra), kde vytvořil nápadité portréty herečky českého původu F. Marly, a Weissova úprava prózy J. Glazarové ''Vlčí'' ''jáma'' (1957), pro kterou
 +
připravil efektní světelnou koncepci a emocionálně působivou
 +
konstrukci zobrazovaného prostoru s nadhledy i podhledy, doplněnou využitím širokoúhlé optiky. S barevným materiálem
 +
pracoval ve Vávrově dramatu ''Nástup'' (1952) a poté v husitské
 +
trilogii (''Jan Hus'', 1954; ''Jan Žižka'', 1955; ''Proti všem'', 1957), při
 +
níž si vyzkoušel i trikové záběry. Po osvobození se příležitostně vracel k dokumentárním filmům (''Vlast vítá'', 1945; ''Cesta''
 +
''k barikádám'', 1946; ''Píseň o sletu'', 1948). V šedesátých letech
 +
natáčel žánrově různorodé černobílé snímky s I. Novákem (''Zelené obzory'', 1962; ''Maratón'', 1968), V. Gajerem (''Horký vzduch'',
 +
1965), V. Krškou (''Poslední růže od Casanovy'', 1966), O. Daňkem (''Královský omyl'', 1968), E. Schormem (''Den sedmý, osmá''
 +
''noc'', 1969). Barevně nasnímal komedii V. Vorlíčka ''Pane, vy jste vdova!'' (1970). V závěru profesní dráhy soustavně spolupracoval s režisérem J. Sequensem. Společně realizovali detektivní příběhy ''Smrt černého krále'' a ''Vražda v hotelu Excelsior'' (obojí
 +
1971), adaptaci románu V. Řezáče ''Bitva'' nazvanou ''Kronika žhavého léta'' (1972), psychologickou kriminálku ''Pokus o vraždu'' (1973), a  především politicky tendenční televizní seriál ''Třicet případů majora Zemana'' (19974–79), který H. umožnil
 +
pracovat v různých prostředích.
 +
 
 +
Středometrážním dramatem ''To byla noc'' (1957) se H. pokusil
 +
o filmovou režii. Od 1952 působil jako profesor na katedře
 +
kamery FAMU, u řady krátkých studentských filmů figuroval jako pedagogický vedoucí. 1968 obdržel titul zasloužilý
 +
umělec. Společně s F. Pečenkou, J. Rothem a J. Tuzarem byl
 +
představitelem druhé generace české kameramanské školy.
 +
V rané tvorbě byl považován za vnímavého portrétistu. Vyznačoval se smyslem pro veselohru, současné drama i historickou
 +
monumentalitu, citem pro rozsáhlou škálu polotónů a jemné
 +
konturové světlo. Natočil téměř stovku celovečerních a krátkometrážních snímků.
 +
 
 +
Stejnou profesi jako otec si zvolil také syn '''Josef H.''' (* 19. 11.
 +
1930 Innsbruck /Rakousko/). Vystudoval fotografii na grafické
 +
škole (1946–49), poté kameramanství na Večerní škole filmové
 +
tvorby při FAMU (1955–56). V barrandovském studiu začínal
 +
již 1946 jako laborant, 1949–52 působil jako asistent kamery,
 +
1952–60 druhý kameraman, přičemž zpravidla pracoval s otcem na filmech M. Friče, J. Weisse, O. Vávry aj. Samostatně
 +
debutoval barevnou groteskou ''Florián'' (1961, režie Josef Mach)
 +
podle K. M. Čapka-Choda nasnímanou ve stylizovaných kulisách. V šedesátých a sedmdesátých letech většinou natáčel díla
 +
odlišných žánrů a stylů s režiséry Jaroslavem Machem (veselohry ''Tchyně'', 1963; ''Přehlídce velím já'', 1969; ''Zlatá svatba'', 1972),
 +
J. Balíkem (středometrážní snímky ''Blbec z Xeenemünde'' a ''Tarzanova smrt'', 1962; adaptace povídek J. Kopty ''Pět hříšníků'', 1964;
 +
komedie ''Jak se krade milion'', 1967), L. Rychmanem (muzikál
 +
''Dáma na kolejích'', 1966; hudební veselohra ''Jen ho nechte, ať se bojí'', 1978) a O. Fukou (kriminální látky ''Svědectví mrtvých očí'', 1971;
 +
''Zlaté rybky'', 1977; ''Pumpaři od Zlaté podkovy'', 1978;
 +
sci-fi příběh ''Akce Bororo'', 1972),  která nepřesahovala dobový
 +
průměr. Na počátku tzv. normalizace realizoval s O. Fukou podle
 +
předlohy K. Pecky příběh ze života politických vězňů padesátých let ''Hippokratova přísaha'' zasazený do povídkového filmu
 +
''Návštěvy'' (1970), který po zásahu vedení barrandovského studia
 +
nesměl být dokončen (filmový materiál byl pravděpodobně zničen). Později se podílel na lidových komediích Z. Trošky (''Bota''
 +
''jménem Melichar'', 1983; ''Slunce, seno, jahody'', 1983; ''Slunce, seno''
 +
''a pár facek'', 1989; ''Slunce, seno, erotika'', 1991). Od šedesátých
 +
let pravidelně pracoval také pro televizi (pohádka ''Zlatovláska'',
 +
1973; poslední epizody ''Třiceti případů majora Zemana'' aj.). Po
 +
listopadovém převratu natáčel videofilmy, dokumenty, reklamní
 +
snímky a videoklipy. 1994–2013 byl prezidentem Asociace českých kameramanů. Věnoval se také fotografování, měl několik
 +
výstav. S novinářem Z. Smíškem napsal vzpomínkovou knihu
 +
''Život s kamerou i bez ní'' (2003, rozšířené vydání 2006).
 +
 
 +
'''L:''' MČE, s. 715; ČBS, s. 191; Tomeš 1, s. 416; FP, s. 129–132 (s filmografií);
 +
SČSVU 3, s. 68–69; Knapík, s. 94; Kdo je kdo v Československu 1, 1969,
 +
s. 238; http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); http://www.fdb.cz
 +
(s  filmografií, stav k  15. 12. 2017); Český hraný film II, 1998; III, 2001;
 +
IV, 2004; V, 2007, rejstřík; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu
 +
v obrazech 1930–1945, 1966, rejstřík; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři
 +
za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, 2007, passim; L. Baran –
 +
J. Šofr, Česká kameramanská škola, in: https://www.famu.cz/docs/02Kamera.pdf (stav k 15. 12. 2017). K synovi J. H.: FP, s. 127–129 (s filmografií do 1980); http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); Český hraný film III, 2001; IV, 2004; V, 2007;
 +
VI, 2010, rejstřík.
 +
 
 +
Zdeněk Doskočil
  
== Literatura ==
 
SČSVU III, 68-69; Tomeš I, 416;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]]
 
[[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]]
Řádka 21: Řádka 112:
 
[[Kategorie:Běloves]]
 
[[Kategorie:Běloves]]
 
[[Kategorie:1991]]
 
[[Kategorie:1991]]
 +
[[Kategorie:Praha]]

Aktuální verze z 22. 2. 2021, 21:26

Václav HANUŠ
Narození 16.9.1910
Místo narození Běloves (č. o. Náchod)
Úmrtí 17.3.1991
Místo úmrtí Praha
Povolání 85- Filmař nebo filmový podnikatel
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 217-218

HANUŠ, Václav, * 16. 9. 1910 Běloves (č. o. Náchod), † 17. 3. 1991 Praha, kameraman

Vyrůstal v Novém Městě nad Metují. V Hronově se vyučil strojním zámečníkem a jemným mechanikem. Proti vůli rodičů odešel do Prahy. Krátce pracoval jako brusič v automobilce Praga a od 1928 ve vysočanském optickém závodě Cinephon J. Šlechty, který svými vynálezy zdokonalil výrobu filmových kamer. Zde se seznámil s filmovou aparaturou. Současně navázal kontakty s kameramany O. Hellerem a V. Víchem.

Za hospodářské krize byl propuštěn, střídal příležitostná zaměstnání a 1933 nastoupil ve filmových ateliérech jako asistent kameramanů V. Vícha a J. Blažka. Záhy začal natáčet samostatně. Ve druhé polovině třicátých let se uplatnil jako kameraman krátkých dokumentárních filmů J. Weisse (Dejte nám křídla; Nad Lužnicí svítí slunce, 1936; Píseň o smutné zemi; Pojď s námi, 1937; Naše země, 1938) a J. Lehovce (Kamenná sláva, 1938; Miliony na dlažbách; Zajatý hlas, 1939), s nímž realizoval také technický náročný experiment Divotvorné oko (1939) s využitím makroskopických záběrů ze vzdálenosti několika centimetrů, pro něž konstruoval prodlužovací tubusy objektivů a vyvinul speciální osvětlovací systém (hranoly, zrcadla). Postupně se obracel k celovečerním hraným filmům. Úspěch vizuální podoby crazy komedie Eva tropí hlouposti (1939) mu za protektorátu otevřel cestu ke spolupráci s režiséry M. Fričem (Katakomby, 1940; Roztomilý člověk, 1941; Valentin Dobrotivý, 1942; Počestné paní pardubické, 1944; Prstýnek, 1945), J. A. Holmanem (Minulost Jany Kosinové, 1940; Rukavička, 1941; Velká přehrada, 1942; Bláhový sen, 1943), O. Vávrou (Turbina, 1941) a M. Cikánem (Paklíč, 1944). Mezi 1943–44 se pod pseudonymem Wenzel Hanusch podílel v nacisty založené společnosti Prag-Film na výrobě několika německých filmů režírovaných českými (M. Cikán, V. Slavínský) i německými tvůrci (P. P. Brauer, H. Paul).

Po znárodnění kinematografie zůstalo těžiště H. díla až do konce šedesátých let v černobílém filmu. V několika snímcích dokázal postihnout vypjatou atmosféru nacistické okupace (Hrdinové mlčí M. Cikána, 1946; Fričova Past, 1950; Weissův Romeo, Julie a tma, 1959). Po boku M. Friče nasnímal první slovenský celovečerní hraný film Varúj! (1946). Výraznou měrou přispěl k úspěchu debutů J. Krejčíka (Týden v tichém domě, 1947) a V. Čecha (Divá Bára, 1949) či kolektivizačního dramatu Š. Skalského Cesta hlubokým lesem (1963). Umělecký vrchol H. černobílé tvorby představovaly převod románu K. Čapka Krakatit (1948, režie O. Vávra), kde vytvořil nápadité portréty herečky českého původu F. Marly, a Weissova úprava prózy J. Glazarové Vlčí jáma (1957), pro kterou připravil efektní světelnou koncepci a emocionálně působivou konstrukci zobrazovaného prostoru s nadhledy i podhledy, doplněnou využitím širokoúhlé optiky. S barevným materiálem pracoval ve Vávrově dramatu Nástup (1952) a poté v husitské trilogii (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955; Proti všem, 1957), při níž si vyzkoušel i trikové záběry. Po osvobození se příležitostně vracel k dokumentárním filmům (Vlast vítá, 1945; Cesta k barikádám, 1946; Píseň o sletu, 1948). V šedesátých letech natáčel žánrově různorodé černobílé snímky s I. Novákem (Zelené obzory, 1962; Maratón, 1968), V. Gajerem (Horký vzduch, 1965), V. Krškou (Poslední růže od Casanovy, 1966), O. Daňkem (Královský omyl, 1968), E. Schormem (Den sedmý, osmá noc, 1969). Barevně nasnímal komedii V. Vorlíčka Pane, vy jste vdova! (1970). V závěru profesní dráhy soustavně spolupracoval s režisérem J. Sequensem. Společně realizovali detektivní příběhy Smrt černého krále a Vražda v hotelu Excelsior (obojí 1971), adaptaci románu V. Řezáče Bitva nazvanou Kronika žhavého léta (1972), psychologickou kriminálku Pokus o vraždu (1973), a především politicky tendenční televizní seriál Třicet případů majora Zemana (19974–79), který H. umožnil pracovat v různých prostředích.

Středometrážním dramatem To byla noc (1957) se H. pokusil o filmovou režii. Od 1952 působil jako profesor na katedře kamery FAMU, u řady krátkých studentských filmů figuroval jako pedagogický vedoucí. 1968 obdržel titul zasloužilý umělec. Společně s F. Pečenkou, J. Rothem a J. Tuzarem byl představitelem druhé generace české kameramanské školy. V rané tvorbě byl považován za vnímavého portrétistu. Vyznačoval se smyslem pro veselohru, současné drama i historickou monumentalitu, citem pro rozsáhlou škálu polotónů a jemné konturové světlo. Natočil téměř stovku celovečerních a krátkometrážních snímků.

Stejnou profesi jako otec si zvolil také syn Josef H. (* 19. 11. 1930 Innsbruck /Rakousko/). Vystudoval fotografii na grafické škole (1946–49), poté kameramanství na Večerní škole filmové tvorby při FAMU (1955–56). V barrandovském studiu začínal již 1946 jako laborant, 1949–52 působil jako asistent kamery, 1952–60 druhý kameraman, přičemž zpravidla pracoval s otcem na filmech M. Friče, J. Weisse, O. Vávry aj. Samostatně debutoval barevnou groteskou Florián (1961, režie Josef Mach) podle K. M. Čapka-Choda nasnímanou ve stylizovaných kulisách. V šedesátých a sedmdesátých letech většinou natáčel díla odlišných žánrů a stylů s režiséry Jaroslavem Machem (veselohry Tchyně, 1963; Přehlídce velím já, 1969; Zlatá svatba, 1972), J. Balíkem (středometrážní snímky Blbec z Xeenemünde a Tarzanova smrt, 1962; adaptace povídek J. Kopty Pět hříšníků, 1964; komedie Jak se krade milion, 1967), L. Rychmanem (muzikál Dáma na kolejích, 1966; hudební veselohra Jen ho nechte, ať se bojí, 1978) a O. Fukou (kriminální látky Svědectví mrtvých očí, 1971; Zlaté rybky, 1977; Pumpaři od Zlaté podkovy, 1978; sci-fi příběh Akce Bororo, 1972), která nepřesahovala dobový průměr. Na počátku tzv. normalizace realizoval s O. Fukou podle předlohy K. Pecky příběh ze života politických vězňů padesátých let Hippokratova přísaha zasazený do povídkového filmu Návštěvy (1970), který po zásahu vedení barrandovského studia nesměl být dokončen (filmový materiál byl pravděpodobně zničen). Později se podílel na lidových komediích Z. Trošky (Bota jménem Melichar, 1983; Slunce, seno, jahody, 1983; Slunce, seno a pár facek, 1989; Slunce, seno, erotika, 1991). Od šedesátých let pravidelně pracoval také pro televizi (pohádka Zlatovláska, 1973; poslední epizody Třiceti případů majora Zemana aj.). Po listopadovém převratu natáčel videofilmy, dokumenty, reklamní snímky a videoklipy. 1994–2013 byl prezidentem Asociace českých kameramanů. Věnoval se také fotografování, měl několik výstav. S novinářem Z. Smíškem napsal vzpomínkovou knihu Život s kamerou i bez ní (2003, rozšířené vydání 2006).

L: MČE, s. 715; ČBS, s. 191; Tomeš 1, s. 416; FP, s. 129–132 (s filmografií); SČSVU 3, s. 68–69; Knapík, s. 94; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 238; http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); http://www.fdb.cz (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007, rejstřík; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, rejstřík; L. Kašpar, Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, 2007, passim; L. Baran – J. Šofr, Česká kameramanská škola, in: https://www.famu.cz/docs/02Kamera.pdf (stav k 15. 12. 2017). K synovi J. H.: FP, s. 127–129 (s filmografií do 1980); http://www.csfd.cz (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (s filmografií, stav k 15. 12. 2017); Český hraný film III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík.

Zdeněk Doskočil