Biografický slovník
HANZAL Josef 11.3.1934-25.6.2002
| Josef HANZAL | |
 | |
| Narození | 11.3.1934 |
|---|---|
| Místo narození | Radhostice (u Prachatic) |
| Úmrtí | 25.6.2002 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
53- Historik 63- Spisovatel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 222 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69507 |
HANZAL, Josef, * 11. 3. 1934 Radhostice (u Prachatic), † 25. 6. 2002 Praha, historik, archivář
Maturoval 1953 na gymnáziu v Plané (u Mariánských Lázní), 1958 absolvoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě UK v Praze (PhDr. 1965), o rok později obhájil kandidátskou disertaci (CSc.). 1957–62 pracoval v libochovické pobočce Státního oblastního archivu v Litoměřicích. Zaměřoval se tehdy především na agrární dějiny, rozsáhlá diplomová práce Vývoj a význam poddanské odúmrti v předbělohorských Čechách měla průkopnickou hodnotu. Na školskou vzdělanost soustředil pozornost v Ústavu dějin a Archivu UK, kde byl 1962–66 odborným a 1966–70 vědeckým pracovníkem. Kvůli své publicistické aktivitě v roce 1968 byl na počátku tzv. normalizace z univerzity propuštěn. 1971 nastoupil jako vědecký pracovník v Kabinetu Zdeňka Nejedlého ČSAV. Pro činnost v neoficiálních protirežimních strukturách však i z tohoto zaměstnání musel odejít. 1986–90 pracoval jako archivář v Archivu Národní galerie na Zbraslavi (dnes Praha). 1990–99 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV ČR. Významně se podílel na organizaci Historického klubu, jehož byl 1965–81 jednatelem a 1990–93 starostou. Od 1993 zasedal ve Vědecké archivní radě ministerstva vnitra.
Odborně se orientoval na duchovní dějiny českého baroka, vzdělanost a osvětu v epoše osvícenství a na dějiny dějepisectví. Široký autorský záběr od 17. po 20. století se vyznačoval přehledným, uvolněným stylem, avšak provázela jej kvalitativní nevyváženost. Udržoval přátelské vztahy s řadou historiků, dobově podceněných či umlčených. Byl spoluautorem Průvodce po fondech Státního archivu v Litoměřicích (1963) a autorem Průvodce po archivu Zdeňka Nejedlého (1976), podílel se na edici Nejedlého korespondence s českými historiky. V sérii pečlivých studií sledoval vývoj osvícenské vzdělanosti z barokních kořenů, své dlouholeté téma však monograficky nezpracoval. Knižně se pokusil o kulturněhistorické shrnutí Od baroka k romantismu (1987), psané v intenci podobných děl Z. Kalisty, a o životopis pedagogického reformátora Ferdinanda Kindermanna (1998). V polistopadovém období se plně ponořil do problematiky dějin 20. století. Tři monografické profily věnoval Josefu Pekařovi (1992), Antonínu Švehlovi (1993) a Edvardu Benešovi (1994). Kontroverzi vyvolala H. syntetická studie Cesty české historiografie 1945–1989 (1999), v níž podal na základě osobních zkušeností a subjektivních soudů neteoretický, pouze narativní obraz poválečného českého dějepisectví. Jeho dílo vyvrcholilo dlouho připravovaným životopisem J. Pekaře, v němž spatřoval klíčovou osobnost české historiografie 20. století (Josef Pekař. Život a dílo, 2002). Biografii předcházela edice výběru z Pekařových zápisníků (Deníky Josefa Pekaře 1916–1933, 2000). Velký význam mělo H. normalizační působení, kdy se pohyboval na hraně mezi oficiálními a politicky proskribovanými historiky a prostředkoval mezi nimi vztahy. Jeho ženou byla archivářka Jarmila, roz. Dörflová (1930–2003). Pohřben je u poutního kostela sv. Vojtěcha ve Lštění nedaleko rodiště. Rodný dům je označen pamětní deskou.
L: ČBS, s. 191; Tomeš 1, s. 417; Archivní časopis 44, 1994, s. 172–174; Nezlomný duch. Historik J. H. 1934–2002, B. Čelovský (ed.), 2003; J. Hoffmannová – J. Pražáková, Biografický slovník archivářů českých zemí, 2000, s. 207–208; P. Čornej, Naplněný osud J. H., in: ČČH 101, 2003, s. 199–203; Slovník historiků umění 1, 2016, s. 380–381.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera
