Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky HANZELKA Jiří 24.12.1920-15.2.2003

{{Infobox - osoba
| jméno = Jiří HANZELKA
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 24.12.1920
| místo narození = Štramberk
| datum úmrtí = 15.2.2003
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel

| jiná jména = 
|citace = Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 225-226
}}
'''HANZELKA, Jiří''', ''* 24. 12. 1920 Štramberk, † 15. 2. 2003 Praha, cestovatel, novinář''

Pocházel z rodiny mechanika a závodního řidiče kopřivnické
Tatry Ferdinanda H. (* 1887) a Pavly, roz. Pavlíkové. Mládí
prožil v Kopřivnici, 1925–30 v Bratislavě a v Praze-Vinohradech. 1938 začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou
v důsledku válečného uzavření vysokých škol dokončil až po
osvobození (Ing. 1946). Za nacistické okupace pracoval jako
zemědělský dělník na Táborsku, poté jako úředník pojišťovny
Kooperativa. Na vysoké škole se koncem třicátých let seznámil
s  celoživotním kolegou  Miroslavem  Zikmundem (*  1919),
s nímž ještě v době protektorátu začal plánovat cestu kolem
světa. Po 1945 se dvojici podařilo přesvědčit vedoucí představitele automobilové firmy Tatra o tom, že jejich výprava bude
nejvhodnější reklamou kopřivnické továrny.

Na legendární cestu kolem světa vyrazili H. a Zikmund z Prahy 22. dubna 1947 se stříbrnou Tatrou T 87. Přes Německo
a Francii se dostali do severní Afriky, kterou prozkoumávali
napříč od západu k východu. V Libyi přežili autonehodu, kvůli níž museli poté absolvovat delší zastávku v Egyptě (přespali
na Cheopsově pyramidě). Jako jedni z prvních projeli na sériově vyráběném voze Núbijskou pouští. Pokračovali přes Súdán,
Etiopii, Somálsko a Keňu. V doprovodu krajanek Ruth Lányové a Heleny Škulinové vystoupili v lednu 1948 na Kilimandžáro (5895 m). Přes Belgické Kongo, kde pozorovali vznik
sopky, a tehdejší Rhodesii (navštívili i zříceniny Zimbabwe)
dojeli do Jižní Afriky. V létě 1948 se přeplavili přes Atlantský
oceán do Jižní Ameriky, kde realizovali další část cesty. Navštívili Argentinu, Paraguay a Brazílii. Přes Andy, v nichž dosáhli
nadmořské výšky 4860 m, pronikli do Bolívie a Peru. V Ekvádoru využili čekání na kolumbijská víza k výpravě do oblasti
obývané lovci lebek z kmene Šuárů (Jívarů). Povolení ke vstupu do Kolumbie neobdrželi a museli se do Střední Ameriky
přeplavit lodí. V Nikaragui si H. zlomil ruku. Po příjezdu do
Mexika se rozhodli ze zdravotních, technických i politických
příčin (USA jim odmítly udělit vízum) k návratu do Československa. V Praze byla jejich Tatra uvítána 1. listopadu 1950.
Na tři a půl roku trvající výpravě ujeli 61 700 km. Z cesty
napsali řadu reportáží, knižních i rozhlasových (četli je Karel
Pech a Jaromír Spal), a natočili několik filmů, jejichž zpracování (převážně v gottwaldovských laboratořích, společně s režisérem Jaroslavem Novotným, hudba Zdeněk Liška) trvalo
několik dalších let. 1954 se H. oženil, s  manželkou Hanou († 1964) měl syna a dceru. 1958 se přestěhoval ze Zlína na
pražskou Hanspaulku, kde žil ve vile v ulici Na Míčánce.
Na druhou výpravu se H. a Zikmund vydali v dubnu 1959.
Stříbrnou Tatru T 87 nahradily speciálně upravené nákladní
Tatry 805 (i s dvěma dalšími účastníky – technikem a lékařem, kteří byli v  Indii vystřídáni náhradníky). Kromě propagace československého automobilového průmyslu převzali
řadu úkolů od ČSAV. Zatímco při první výpravě putovali bez
přerušení, během této se několikrát vrátili do vlasti a zase na
cestu. Přes jihovýchodní Evropu (Maďarsko, Jugoslávie, Albánie, Bulharsko) dospěli do Turecka a Sýrie. Konec roku 1959
strávili ve Svaté zemi. Z Jordánska zamířili do Iráku. Poté co
jim nebyl povolen vstup do Íránu, navštívili Pákistán a Indii,
kde je očaroval zejména Kašmír. Jejich dalším cílem se stal ostrov Cejlon (Srí Lanka), který nazvali „rájem bez andělů“. 

V  následujících letech dvojice procestovala Barmu, Thajsko
a  Indonésii. Na Západním Irianu zažila konec nizozemské
koloniální správy (1963). Z politických důvodů nebyla vpuštěna do Austrálie ani do Číny a přesunula se rovnou do Japonska, kde se do centra jejího zájmu dostala, kromě tradičních historických a kulturních středisek, především japonská
ekonomika, jejíž dynamický rozvoj prudce kontrastoval se
zaostávajícím hospodářstvím Československa. Během pobytu
v Japonsku H. i Zikmund vstoupili do KSČ. Do vlasti se vrátili přes Sovětský svaz. Postřehy formulované v tzv. zvláštních
zprávách, které byly adresovány stranickým funkcionářům,
nebyly přijímány s pochopením. Nespokojenost vzbudila zejména analýza poměrů na sovětském Dálném východě, na Sibiři a ve středoasijských republikách SSSR, kterou obsahovala
Zvláštní zpráva číslo 4, určená pro vedení KSČ. H. a Zikmund
v ní otevřeně popsali neutěšenou skutečnost, kterou poznali
při ročním putování po sovětském území (září 1963 – listopad
1964). Jedna z kopií zprávy se 1965 dostala do Moskvy a byla
předána sovětskému vůdci Leonidu I. Brežněvovi.

V období pražského jara se H. angažoval ve prospěch reformního vývoje, vystupoval na veřejných mítincích a publikoval
v tisku kritické články. V červnu 1968 podepsal manifest Dva
tisíce slov. Jeho aktivity se staly terčem kritiky sovětských
představitelů a konzervativních funkcionářů KSČ. Jejich přičiněním nebyl H. v červenci 1968 zvolen plénem Národního
shromáždění poslancem nově ustavené České národní rady.
Na podzim 1968 byl jmenován obchodním přidělencem na
československém velvyslanectví ve Stockholmu, funkci vykonával jen krátce.

Po nástupu tzv. normalizace H. a Zikmund čelili existenční
perzekuci. Byli vyloučeni z KSČ, nesměli cestovat do zahraničí
a publikovat. Kniha ''Cejlon, ráj bez andělů'' vyšla poprvé 1975
ve Vaculíkově samizdatové Edici Petlice, oficiálně až 1991.
Starší publikace byly vyřazeny z veřejných knihoven. H. měl
problémy se získáním zaměstnání. 1976 byl vyslán na krátkodobý zdravotní pobyt do Francie. Po podpisu Charty 77 se
jeho situace opět zhoršila (Zikmund, žijící mimo Prahu, mezi jejími signatáři nebyl). Až v osmdesátých letech mohl načas
pracovat jako zahradník v podniku Sady, lesy, zahradnictví.
Devadesátá léta H. zastihla těžce nemocného, k cestování se
proto vrátil jen Zikmund. Závěr života H. prožil s partnerkou,
kosmetičkou Olgou Knoblochovou (*  26. 4. 1933<font color="red">, † prosinec 2023</font>), v  obci
Sedlo (u Jindřichova Hradce). Pohřben byl v rodinném hrobě
v  Třeboni-Domaníně. 1996 byla otevřena muzejní expozice
obou cestovatelů ve Zlíně (původně na zámku, od 2012 přesunuta do baťovského areálu). 2007 byla po H. v Praze 6 – nedaleko místa, kde žil – pojmenována ulice.

'''D:''' výběr: Afrika snů a  skutečností 1–3, 1952; Tam za řekou je Argentina,
1956; Přes Kordillery, 1957; Za lovci lebek, 1958; Mezi dvěma oceány, 1959;
Obrácený půlměsíc, 1961; Tisíc a dvě noci, 1967; Světadíl pod Himálajem,
1969; Past na rovníku, 1991 (vše s M. Zikmundem); O toleranci – Zamyšlení cestovatele na konci století, 1999. Filmová díla: www.csfd.cz (soupis, stav
k 7. 12. 2018).

'''L:''' Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 239; ČBS, s. 191; Tomeš 1, s. 147;
J. H. – M. Zikmund, Život snů a skutečností, 1997; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 170–178, 471–477;
M. Štoll a  kol., Český film, režiséři  – dokumentaristé, 2009, s.  167–170;
M. Zikmund – P. Horký – M. Náplava – V. Kroc, Století Miroslava Zikmunda, 2017.

'''P:''' Muzeum jihovýchodní Moravy, Zlín.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/09c83731-fa94-42ba-882a-394e15705258 Bibliografie dějin Českých zemí]

Jiří Martínek

  
[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]

[[Kategorie:1920]]
[[Kategorie:Štramberk]]
[[Kategorie:2003]]
[[Kategorie:Praha]]